Central Kladno Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Labyrint hledá pedagoga

Můj pradědeček – Kateřina Váňová

Středa, 10. Červenec 2019 07:00

Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Zdroj: Památník Lidice

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „U nás doma se vypravuje“ se rozepsala Kateřina Váňová, soutěžící v kategorii od deseti do čtrnácti let.

Můj pradědeček Jaroslav Novotný se narodil v roce 1911 ve Veselí na Českomoravské vrchovině. Před začátkem 1. světové války začal hospodařit na rodinném statku, který zdědil po svém otci. A právě tady začíná náš příběh. V roce 1944 se ve Veselí objevili partyzáni. Lidé věděli, co hrozí za pomoc partyzánům, a tak nikdo nechtěl riskovat. V té chvíli však zakročil pradědeček. I přes to, že už měl manželku a děti, nebál se a rozhodl se čelit nástrahám: „Možná všechno skončí, někdo je musí ukrýt.“ A bylo rozhodnuto. Partyzáni se tedy „zabydleli“ u Novotných. Na půdě zřídili štáb a v lesích stavěli zemljanky na případné ukrytí. Po nějakém čase veselští partyzáni objevili další skupinu nedaleko Koníkova a rozhodli se s nimi spojit. Odjeli tam a zůstali necelý rok. Při návratu i s novou skupinou však neměli štěstí. „Chlapi, mám je!“ Ozvalo se v únoru roku 1945 z německých vysílaček. Nedaleko Veselí se strhl boj. Kruté mrazy nedovolovaly moc pohybu. Všem již docházely síly, ale partyzáni odrazili útok a běželi tam, kde to důvěrně znali. Dalšího rána dorazili zmrzlí do Veselí, a aby o nich nikdo nevěděl, schovali se do evangelického kostela. S velikou obavou kontaktovali pouze pradědečka, zda by nešel najít zbytek skupiny. Další den ráno obcházela vesnici sama smrt a v poledne se objevila auta Němců. Vesničané dostali strach. Celou vesnici prohledali, ale nic nenašli. Poslední zbyl kostel. Nikdo už se asi nedozví, jestli tehdy farář věděl o partyzánech ukrytých v kostele. Každopádně ochotně vzal klíče a doprovázel velitele Němců ke kostelu. Vypráví se, že si s ním uvolněnou němčinou povídal. Když přišli ke kostelu, bylo vidět, že do kostela nikdo nevkročil (sníh zahladil stopy ve sněhu). Velitel, snad unavený po neúspěšném pátrání, snad přesvědčený vstřícností faráře, nařídil svým mužům nasednout do aut a zavelel k odjezdu. Bohužel takové štěstí neměl pradědeček. Němci ho při zpáteční cestě chytili, a protože věděli o jeho pomoci partyzánům, zavřeli ho do věznice v Plzni…

 Autor: Kateřina Váňová