Central Kladno Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Labyrint hledá pedagoga

Deník jedenáctileté dívky z Vrapic – Martina Kozlová

Pondělí, 8. Červenec 2019 07:00

Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Deník jedenáctileté dívky z Vrapic – Martina Kozlová (Foto: Archiv Památníku Lidice)

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „U nás doma se vypravuje“ se rozepsala Martina Kozlová z Buku, soutěžící v kategorii od deseti do čtrnácti let.

Deník jedenáctileté dívky z Vrapic

2. 6. 1942
Dnes jsme se ve škole fotografovali. Měla jsem svoje nejkrásnější šaty a všichni mi je chválili. Aničce z vedlejších Lidic to taky moc slušelo. I přes maminčin rozkaz, že se mám hned vrátit domů, jsem si s Aničkou šla ještě hrát. Den předtím vydatně pršelo a slunce ještě nestihlo vysušit všechny louže, takže všude bylo mokro. Utíkaly jsme a ona do mě strčila. Tvrdila, že to bylo omylem, ale já jí nevěřím. Měla jsem ušpiněné šaty a pár modřin. Naštvala jsem se a běžela domů, kde mi rodiče vyčetli, že jsem se tak zašpinila, ale nakonec se nezlobili tolik jako jsem čekala. Ale s Aničkou se už bavit nebudu!

10.6. 1942
Nechápu, co se stalo! Uprostřed noci mě vzbudilo dupání koní a hluk ze dvora. Ihned jsem vstala z postele a rozběhla jsem se k rodičům. Ti už byli vzhůru a dívali se z okna. Došla jsem až k nim a za lesem jsem uviděla rudou záři. „Oheň”, problesklo mi hlavou. Za chvíli se ozvala obrovská rána a já hlasitě vykřikla. Maminka nebyla schopná pohybu a z očí jí proudem tekly slzy. Tatínek mě vzal do náručí a odnesl zpět do postele. „Co se děje?” zeptala jsem se šeptem. Místo odpovědi mě objal pevněji a dal mi pusu do vlasů. Tu noc už jsem nespala, jenom jsem brečela. Nevěděla jsem přesně, co se děje, ale rozhodně to bylo něco strašného.

15. 6. 1942
Jsou pryč. Nikdo z dospělých nechce nic říct, ale já to vím. Od té hrozné noci nepřišla do školy Anička ani žádné jiné dítě z Lidic. Mrzí mě, že jsem se naštvala kvůli takové zbytečnosti, mrzí mě, že už se nejspíš neudobříme. Chtěla bych jí to všechno říct.

Autor: (Martina Kozlová)