V povídce Dagmar Lachmanové se dozvíme, jaké důsledky může mít jedna nevinná dětská hra.

Seděl tiše a hrál si s barevnými kostkami. Rostly z nich domy, věže a mosty. Ještě pořád ho ta stavebnice docela bavila, ale už nějakou dobu si říkal, že by to přece jen chtělo něco jiného. Jemnějšího, složitějšího a zajímavějšího. Už není malý. Brzy bude stavět a tvořit doopravdy, stejně jako jeho otec.

Padl na něj stín. Chlapec vzhlédl na matku, která se na něj trošku nejistě usmívala.

„Musím teď na chvíli odejít. Buď tady hodný, hraj si, ale víš, na co nesmíš ani sáhnout, že? Vrátím se brzy.“ Sklonila se k němu, pohladila jej po vlasech, políbila, a zmizela.

Pohlédl bez dalšího zájmu na své kostky, vstal a rozhlížel se, čím jiným by se zabavil. Bral do rukou různé předměty a zase je znuděně pokládal. Pak však uviděl něco, nad čím mu oči zasvítily vzrušením. Otcova kouzelná stříbrná krabička! Kde se tady vzala? Asi ji doma zapomněl. Nikdy mu nedovolili si s ní hrát, prý, až bude dospělý. Převracel ji nerozhodně v rukou a pak přistoupil k obrovské ploše, na které se rozprostíral Svět – veliké dílo jeho otce. Tohle byla ta věc, kterou mu připomínala matka, ta věc, které měl zakázáno se dotýkat. Bylo mu jen dovoleno, aby se zpovzdálí díval. Na jasnou zeleň stromů, hlubokou modř rybníků a řek, sytou žluť zrajícího obilí, teplou červeň taškových střech. Všechno bylo tak živé. Nevěděl, jestli je to možné, ale občas se mu dokonce zdálo, že slyší zpěv ptáků, šum listí ve větru a ruch městských tržišť. Sáhnout však na nic nesměl.

Teď mu ale začal v hlavě hlodat nápad. Díval se střídavě na Svět, a na věcičku, kterou držel v ruce. Co kdyby něco zkusil? Jen maličko. Jen na kratičkou chvilku. Nikdo to neuvidí, nikdo přece nic nepozná.

Zahleděl se dolů na nejbližší barevné domky, nadechl se, s cvaknutím stříbrnou krabičku otevřel a s nataženou rukou se nad Svět naklonil.

Paráda! Město bylo najednou ještě barevnější. A jak svítilo! Úžasný jas se rychle šířil dál a dál. Chlapec se opájel tou nádherou a vlastní mocí.

Nějakou dobu trvalo, než si uvědomil, že něco není v pořádku. Než mu došlo, co rozpoutal. Strnul zděšením.

„Hoří!!!“ Ozývalo se volání z města? Nebo to byl jeho vlastní zoufalý hlas?

 „Vodu!“

„Vodu!!!“

Vodu. Jasně, vodu. Ale kde ji vzít? Musí stvořit povodeň. Obří povodeň. Jenže jak? Bezradně se rozhlížel a horečně přemýšlel. Až ho napadla asi jediná možnost. Ano, ano, tak by to šlo, tohle snad zvládne. Ne snad! Určitě to dokáže. Musí.

A opravdu dokázal. Nebyl však dost silný a dost rychlý. Všepožírající požár byl mnohem silnější a rychlejší.

Stál, po lících mu tekly slzy a celý ten krásný Svět u jeho nohou zvolna dohoříval. Tu a tam ještě vyšlehly drobné plamínky, kolem poletovaly zuhelnatělé trosky a pomalu se snášely zpět na spáleniště. Co to provedl? Zničil dílo, které otec od nepaměti s láskou tvořil.

Pojednou se vedle něj objevila matka. Obrátil k ní špinavou uslzenou tvář. „Nechtěl jsem. Je mi to líto.“

Vážně pokývala hlavou. Chvíli tam stáli a společně truchlili.

Pak se matka pohnula a on ucítil… pořádný pohlavek. „Chvíli tě nemůžu nechat o samotě. Neříkala jsem, že si se zapalovačem nesmíš hrát? Podívej, ta spoušť! Koberec spálený, akvárium vylité, voda a leklé rybičky úplně všude… A to ještě počkej na výprask, až přijde domů táta a uvidí, že jsi mu zničil jeho středověké město. Vždyť se s tím papírovým modelem piplá ručně už celé věky!

Výprask to byl vážně pořádný, ale mnohem víc než bití chlapce bolel trest. Otec totiž zrušil slib, který mu dal. Nevezme ho do náruče a neproletí se s ním kolem obrovské modré koule Země – skutečného živoucího světa, který stvořil už před miliardami let.

A navíc oba rodiče svorně prohlásili, že na nějakou lepší stavebnici může taky na hodně dlouhou dobu zapomenout.

Autor: Dagmar Lechmanová