V minulé části povídky Dagmar Lachmanové jsme si přečetli, že život s násilnickým alkoholikem není zrovna procházka růžovou zahradou. A ani dnes nebude lépe. Násilí se stupňuje a v hlavní hrdince se něco zlomí.

Jednou večer jsem stála u kuchyňského okna a viděla manžela, jak se zase potácí od autobusové zastávky na konci naší ulice. Syna jsem stačila uklidit k sousedce, jeho hračky a další věci ale ne. Vůbec mě nenapadlo, že bych se o ně měla bát.

Ota zuřil, že děcka nejsou doma, nepříčetně řval, že když prý jsou pryč, nemusejí tu být ani jejich krámy. Něco vyhodil z balkonu, něco nacpal do hořících kamen, něco vztekle roztrhal a rozdupal.

Jen jsem stála a třásla se. Takhle strašné to ještě nikdy nebylo. Jektaly mi zuby, brečela jsem a koktavě prosila, ať toho nechá. Nenechal. Skoro systematicky ničil všechno, co měly rády naše děti. Knížky, panenky, stavebnice, autíčka, oblečení, všechno, co jsme jim kupovali společně, všechny dárky k narozeninám a pod stromeček. Když skončil, vypadal dětský pokojík jako po zemětřesení.

A potom jsem přišla na řadu já. Kopal do mne, smýkal za vlasy. Té brutální energii se nedalo bránit. Byl jako bytost z cizího nepřátelského světa, a já už neprosila, jen jsem beze slov křičela a čekala, kdy bude konec. Ten naprostý a definitivní.

Pak mi ale Ota dal takovou facku, až jsem hlavou třískla o protější zeď. Zmlkla jsem, slzy mi rázem vyschly. V té chvíli jako by ve mně něco hlasitě prasklo. Zmlkla jsem, slzy mi rázem vyschly. Nebyla to však kupodivu moje duše roztříštěná napadrť. Naopak. Se stisknutými zuby jsem stála, nevnímala rány a cítila, že z hluboké pukliny roste něco nového. Zlověstného.

Ota se zarazil. Celý ovadl, začal se blábolivě omlouvat, rozbrečel se a nakonec usnul v Evině posteli. Stála jsem nad ním, a už vážně nevěděla, jestli ho pořád ještě miluju, nebo už nenávidím. Ten nový pocit hluboko uvnitř mě ale zvláštním způsobem přitahoval.

Polovinu noci jsem strávila sbíráním všech těch věcí v rozbředlém špinavém sněhu kolem domu, jejich čištěním a opravováním. Stejně bych nemohla spát. Uvědomila jsem si, že tentokrát nejsem jen nešťastná. Zalévaly mě vlny strachu každá vyšší a silnější než ta předchozí. Co když takhle jednou skončím pod tím balkonem i já? A Pavlík? Neměla bych se s Otou opravdu rozvést? Ale jak to udělat? Kam půjdu? A jak mu to vůbec říct? Neublíží potom Pavlíkovi a mně, než stihnu odejít? A chci to vůbec? Co vlastně chci? Myšlenky se točily a točily v nekonečném kruhu.

Začínalo svítat, když jsem byla konečně s prací hotová. Něco se už ale zachránit nedalo. Například synův milovaný vlněný panáček shořel.

Ráno jsem Pavlíka vyzvedla od sousedky, zavedla do školky, a když jsme se pozdě odpoledne vrátili, Ota už doma zase nebyl. Rozhlédla jsem se, co zmizelo tentokrát. Zlatě zdobené sklenice na víno – svatební dar od jeho sestry. Mávla jsem nad nimi rukou. Nelíbily se mi a nikdy jsem je nepoužila. Ty ať klidně propije. Byly mi fakt jedno. Ale to ostatní ne. Moje modřiny, natržený ret, další neprospaná noc, Eviny knížky a Pavlíkovy hračky mi už jedno nebyly.

A tehdy se začalo dít něco podivného. Tu chvíli si pamatuju do nejmenších podrobností:

Vyrábím Pavlíkovi nového vlněného panáčka. Zpracovávám žlutočervenou vlnu se stejnou urputnou záští, která mě tehdy zarazila u dcery. Plná hořkosti a zloby škrtím amputovaná vlákna, a vyžívám se v tom, jak buclaté vlněné bříško propichuji silnou jehlou skrz na skrz, když přišívám panáčkovi na bříško knoflíky ze staré Otovy košile. Představuju si, jak probodávám jeho živé tělo, které se nemůže ani pohnout, protože ho pevně držím. Ostrý hrot se prudce noří do hrudi, vyjíždí zády a bezvládnou mrtvolu přibodne…

Au! Propíchla jsem vlněné tělíčko tak prudce, že jsem si ho přišpendlila k dlani jako nějakého obřího barevného motýla. S pocitem neskutečna zírám na těch několik kapek krve, které se mi na dlani objevily. Opatrně, abych panáčka neušpinila, přitisknu na drobnou ranku prst.

„Co se ti stalo, maminko?“

Trhnu sebou. „To nic Pavlíku, jen jsem se píchla při šití.“

„Jako Šípková Růženka? Já ti přinesu náplast. Vím, kde ji máme.“

Skoro to nekrvácí, ale náplast si nalepím, abych synovi udělala radost. „Děkuju, moc jsi mi pomohl. A tady máš nového panáčka.“

Pavlík vyběhl ze dveří školky a s gustem čvachtnul do první louže. „Můžu! Mám gumáčky,“ oznámil, a nadšeně podupával v další. Jeho radost jsem nesdílela, v jedné ruce těžkou tašku s nákupem, v druhé deštník. Třetí ruka, abych ho chytila a vedla mimo kaluže, mi chyběla. Dopadlo to podle očekávání. V jedné veliké mu nohy podklouzly a synek se rozplácl jak široký tak dlouhý. Naštěstí už jsme byli skoro doma. Mokré zablácené věci jsem z něj stáhla v koupelně a nacpala rovnou do pračky. Jen vlněného pajduláka, kterého měl v kapse bundy, jsem musela vymáchat ručně, vyždímat a položit na topení. Uschnul rychle. Když jsem Pavlíka večer ukládala do postele, panáčka jsem mu mohla položit na polštář jako každý večer.

Posadila jsem se do křesla s hrnkem čaje a s knížkou, kterou jsem si dnes vypůjčila. Těšila jsem se na tu chvilku celý den. Jo, je to výhoda, že člověk nemá dost peněz na nákupy v knihkupectvích, ale pracuje v knihovně, přímo v oddělení akvizic, takže se jako první dostane ke všem novinkám.

Nedočetla jsem ale ani třetí stránku, když se ozvalo bušení na dveře a křik. Pokud byl Ota opilý, nikdy se nenamáhal hledat po kapsách klíče. Zhluboka jsem se nadechla a šla otevřít. Ztěžka se opíral o zeď, jako obvykle z něj táhlo jak ze sudu a navíc z něho crčela špinavá voda. Od domovních dveří se po celé chodbě táhly blátivé stopy. Zdálo se, že v louži před domem, do které odpoledne upadl Pavlík, se vyválel i on a svým kabátem ji dokonale vytřel. Čekala jsem výbuch vzteku, ale nic se nestalo. Ota jen něco zabručel a schlíple se odšoural do ložnice.

Když jsme ráno odcházeli, ještě spal. Snažila jsem se ho vzbudit, ale zamumlal něco o noční směně a otočil se na druhý bok. Když jsem se vrátila domů, už byl zase pryč.

Vyčasilo se a odpoledne jsme s Pavlíkem na balkóně věšeli prádlo. Vyprané ručníky voněly, sluníčko svítilo, jaro konečně začalo vítězit nad zimou, dobrou náladu mi v tu krátkou chvíli nekazilo nic. Když synek nešikovně shodil košík s kolíčky, do kterého chvíli předtím uložil svého pajduláka, jen jsem se zasmála a šli jsme všechno pod balkon posbírat. Chlapečkovi uschlo těch několik slziček okamžitě, když se ujistil, že jeho milovaná hračka přežila pád z prvního patra ve zdraví.

„To sem rád, že si Evík nezlomil ručičku, jako paní Louková, když spadla ze schodů.“

Usmála jsem se, jak Pavlík panáčka pojmenoval.

Večer jsem přišívala jmenovky na synovo oblečení. V pondělí pojede na školku v přírodě. Je to podivný pocit. Poprvé bude pět dní sám beze mne a já bez něj. Kdyby tak byl Ota stejný jako kdysi, mohl by to být krásný týden. Jak dlouho už jsme nebyli aspoň v kině, na večeři nebo tančit. Ruce mi poklesly a za zavřenými víčky probíhal starý film o rozevlátých plesových šatech, o velkých rukou zabořených v dlouhých vlasech, o husí kůži, chvění a horkých rtech na mých ňadrech…

„Mamííí, zvoní ti mobil!“

Co? Jo, mobil… kde jsem ho…

Konečně ho najdu. „Prosím, Jarošová… Cože? Manžel spadl ze schodů? Aha, zlomená ruka… rozbor krve na alkohol… Ano, děkuji.“

Konec druhé části. Pokračování příští týden.

Autor: Dagmar Lachmanová