Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: V pasti

Čtvrtek, 6. června 2019 07:10

Každý z nás se někdy ocitne v situaci, se kterou si neumí tak docela poradit. Podobně je na tom máma dvou dětí v povídce Dagmar Lachmanové. Počáteční situace je bohužel až velmi reálná, přesto nás později čeká i něco tajemna.

„Mami, proč se s ním už proboha nerozvedeš?!“

Dcera vztekle škrábala brambory, slupky prudce odskakovaly všude kolem, některé skončily až na linoleu.  Zírala jsem na jednu, která se jí přilepila na kůži ve výstřihu docela odvážného dívčího trička.

„Nekřič. Vzbudíš ho.“

„No jo. Dobře že je od něho pokoj. Večer tu řve jak poděs, tříská dveřma, a když se vyspí, strašně nás pak všecky miluje. Pavlík viděl, jak jsi včera jen tak tak uhnula, když po tobě fotr hodil kelímek s podmáslím. V noci se zase počural, všecko jsem musela převlíknout. Tak se klepal, že nemoh usnout, a až do rána mě držel za ruku.“

Jen jsem si povzdechla a zase sklopila oči k žehlení. Je skoro dospělá. Zvládla to a ani mě nevzbudila. A má pravdu. Tohle asi vážně není k žití. Měla bych od Oty odejít? Jenže když si pomyslím, že bych s ním neměla být, celá se roztřesu. Když je střízlivý, umí to se mnou. Slibuje, že od zítřka bude všechno jinak, koupí mi kytku, spraví měsíc kapající kohoutek v koupelně… Kdysi ty chvilky klidu trvaly déle. Dva i tři měsíce. Ale to už je dávno. Naposledy nějak před šesti lety. Pak se narodil Pavlík. Jenže od té doby… Není dne, aby z práce nepřišel opilý. Ani o víkendu to není jiné. V poledne se vzbudí, na chleba by ho šlo namazat, večer znervózní a musí něco odnést kamarádovi, nebo jde se smetím, nebo co já vím a přijde až druhý den. Nebo ho přinesou. Nebo pro něho jedu na záchytku. Ale nebije mě. Ani děcka. A tím podmáslím se stejně netrefil. Jen to jde blbě umýt ze zdi. Asi tam zůstanou fleky. A pak se přece omluvil…

„…jsem Pavlíkovi zase musela povídat pohádku o tom vlněném panáčkovi. Už nevím, co si mám pořád vymýšlet. Mami! Slyšíš mě vůbec?“

Trhla jsem sebou. Ani jsem si nevšimla, že dcera už postavila hrnec s bramborama na plotnu a teď cosi hledá ve skřínce pod šicím strojem. Asi mi celou dobu něco povídala. Zastyděla jsem se. Moc jsem nevnímala, co říkala.

„To víš, že jo, Evičko. Vlněný panáček. To jsi vymyslela moc pěkně. Někdy bys tu pohádku měla napsat.“

„Mami! Já ti tu nevykládám pohádky, přece. Kde je ta vlna, co mi přinesl posledně, jak přišel domů výjimečně střízlivý?“

Chvíli jsem nevěděla, co myslí, ale pak jsem si vzpomněla. Před pár měsíci přišel Ota z práce docela brzy a všem nám něco přinesl. Prý byl u nich nějaký dealer. Eva ráda plete, dostala vlnu na čepici a šálu. Žlutě a červeně žíhanou, jako plamínkovou. Měla z ní radost, ale druhý den, když Ota zase skončil na záchytce, jsem našla všechna tři klubíčka v koši na smetí. Vytáhla jsem je a schovala. Nevěděla jsem, že si toho Eva všimla.

„Brečel a brečel a přestal teprve, když jsem mu slíbila, že mu toho panáčka udělám. Jo, tady to je. Když už jsi tu vlnu vytáhla z kýblu, ať je aspoň k něčemu. Myslím, že kdybych si z ní upletla čepici, dostanu osypky,“ dodala zle.

Bezmyšlenkovitě jsem jezdila žehličkou sem a tam po povlaku na polštář a pozorovala Evu, jak ráznými pohyby stříhá vlnu a svazuje vlákna tak pevně, jako kdyby je chtěla uškrtit. Jak precizně a s podivným leskem v očích amputuje konce vlněných rukou a nohou. Jak prudce vpichuje panáčkovi do těla jehlu, aby přišila malé korálky na místo očí a úst a knoflíky na bříško. Nelíbilo se mi, co vidím. Bylo v ní tolik hněvu. Ale chápala jsem ji.

„Hotovo. Myslíš, že se bude bráškovi líbit?“ Eva měla najednou úplně normální hlas. Ukazovala mi buclatého, asi dvaceticentimetrového pajduláka a usmívala se. Když se Pavlík narodil, bylo jí dvanáct. Moc ráda mi pomáhala, s miminkem si hrála jako s panenkou. I teď se k němu chovala spíš jako máma než jako starší sestra. Podívala jsem se na hodiny a vypnula žehličku. Maso už delší dobu silně vonělo a brambory asi taky budou. „Evi, skoč k sousedům pro Pavlíka, že bude oběd.“

ooo

Na konci jarních prázdnin Evka zase odjela na internát.  Po základce chtěla mermomocí na školu do Prahy, přestože máme gymnázium i v našem městě. Nedivila jsem se, že chce z domu. Když odjížděla poprvé, musela jsem jí slíbit, že dám na Pavlíka pozor. Jako kdyby ona byla jeho máma.

Pak nastalo téměř klidné období, ale jen proto, že Ota skoro přestal chodit domů. Tvrdil, že chodí opravovat starou chatku po rodičích, kterou jsme měli v zahrádkářské kolonii jen jednu zastávku autobusu od továrny, kde pracoval. A že tam vždycky rovnou přespí, ať ušetří čas, protože k nám je to štreka přes celé město. Básnil, jak to bude fajn, až tam zase budeme moci v létě trávit víkendy jako kdysi. Nebylo mi to nijak divné, protože jako údržbář se většinou nijak nepředřel. Byla jsem vlastně ráda, říkala jsem si, že když má něco, co ho baví, nebude tolik pít. Ale zároveň jsem ho prosila, ať tam tak často nezůstává, že v té boudě není elektřina a voda, ani žádné pohodlí. A v duchu si hřála malinké semínko nesmělé naděje, že jednou bude všechno jako dřív. Jenže pak jsem tam za ním jednou večer zajela. Chtěla jsem ho překvapit, vezla jsem mu k večeři jeho oblíbené řízky.

Hlasitě chrápal rozvalený na gauči, kolem flašky, smrad a svinčík. Do očí mi vyhrkly hořké slzy zklamání. Prý opravy chatky… Vycouvala jsem tiše ze dveří, a cestou domů mi došlo, že jsem to vlastně asi tušila.

Od toho večera jsem se snažila užívat si vzácný klid, aspoň když Ota doma nebyl. Protože když se občas vrátil, začalo to u nás vypadat jako na bojišti. Najednou jsem už totiž nedokázala projevovat nadšení a souhlasně přikyvovat, když líčil, co všechno na zahradě udělal, jak vylepšil chatku, a jak se tam jednou budeme krásně mít. Mlčela jsem, a to ho dráždilo. Ani v posteli už mu to nešlo, i když jsem se fakt snažila. Vynadal mi, že za to můžu já.

Pak jednou přiletěla první facka, protože… Vlastně ani nevím proč a za co. A druhá, třetí… Časem jsem je přestala počítat, koupila si velké tmavé brýle, abych zakryla modřiny, a v práci se všem vyhýbala. Sousedé z patra možná něco tušili, ten kravál od nás se asi přeslechnout nedal. Zdálo se mi, že se občas zatvářili soucitně, když jsme se potkali. Ale jenom jsem vždycky pozdravila a dělala, že to nevidím. Nic jim po tom nebylo. A až se Ota srovná, nebude žádný soucit třeba.

Jen paní Louková říkala, že měla posledně chuť volat policii. Nic jsem jí na to neodpověděla. Co taky, když jsem k ní uklízela Pavlíka čím dál tím častěji? Prý bych měla… Ale co ona ví, co já bych měla? Není moje máma. Ta naštěstí bydlí na druhém konci republiky a v telefonu moje modřiny nevidí. Pořád jsem si říkala, že až trošku vyblednou, zajedu za ní. Jenže ony se vždycky objevily nějaké nové. Tak jsem jen seděla doma a četla. Na kamarádky už jsem taky neměla náladu. Leda by do mě hustily stejné věci jako Evka. Nechci pořád vysvětlovat, proč nic neřeším. Nikdo by nepochopil, že když jednou začnu, bude to konec. Nebude žádná cesta zpátky. Tak jsem čekala. Nevím na co.

Asi na zázrak.

Začaly se mi zdát sny o mřížích a klecích. Chtěla jsem ven, ale nemohla jsem najít žádné dveře, a zároveň se bála toho, co je za nimi. Protože uvnitř jsem to aspoň znala. Ve snu i ve skutečnosti. Ten kolotoč nadávek, bití, omluv, pomuchlaných ovadlých kytek, krátkých chvilek klidu na oddech, kdy se Ota vyspal a byl na krátko střízlivý, a pak všechno zase nanovo. Pořád jsem si ale říkala, že vlastně není zlý, že za to všechno nemůže on, ale ten zatracený alkohol. Ten kdyby nebyl…

Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Dagmar Lachmanová