Muzikál o kočkách v povídce Radmily Tomšů měl mimořádný úspěch. Jen trochu jiný, než diva čekala. A milovník taky nestačil valit oči. On, který ze sebe nevydal ani hlásku, preludoval jako operní zpěvák. Jenže jsme zjistili, že ten božský hlas vlastní Dřevo, zpívající za kulisami.

„Jen si ještě přidej,“ mrkla na Dřeva principálka a nalila mu další talíř výborné bramboračky. Stůl stál ve stínu velkého dubu, kolem vonělo léto a vzduchem bzučely mouchy. Dřevo se nenechal dlouho pobízet a pustil se do další porce.

Principál se zvedl. „Půjdu si lehnout, to vedro mi nedělá dobře.“

Principálka chvilku počkala, a když naznala, že je její muž bezpečně z doslechu, přisedla si vedle mladíka.

„Podívej, Petře,“ promluvila na Dřeva potichu, „přede mnou nemusíš nic tajit. Ty máš nadání, viď. Umíš kouzlit, že jo? Nebo bys uměl, kdybys chtěl…“

Mladík se na ni vyděšeně podíval. Už si tak zvykl na přezdívku, že ho oslovení jeho vlastním jménem opravdu překvapilo.

„No… já… jak to víte?“ zakoktal se.

„Pískání, víš. To tě prozradilo. A ty věci, co se dějí, když pískáš. Kolikrát si to možná ani neuvědomuješ. Ale řekni mi, proč jsi proboha nešel na školy? Dobře víš, jaká je po lidech s nadáním sháňka! A jak se kouzelníci mají dobře! Vždyť už bys v životě nemusel takhle dřít! Tak proč proboha jezdíš s námi? My nic jiného neumíme, ale ty…“ nedopověděla.

„Když já chci zpívat! A kdybych musel kouzlit, tak bych nemohl zpívat… Maminka mi to vysvětlila. Znala se s jedním starým kouzelníkem. Musel bych do kouzelnické školy a pak k nějakému kouzelníkovi a musel bych dělat to, co si přeje on, dlouhé roky, než bych dostal vlastní praxi. A i v ní bych musel kouzlit podle toho, jak zrovna nejvyšší kouzelník píská. Ten starý pán třeba musel pořád vyrábět hůlky. Modré. Taky ho to nebavilo…“ Mladík se zasmušil. „Ale já nechci vyrábět hůlky nebo Pradlenky nebo cokoli jen proto, aby kouzelnický cech bohatnul! Já chci zpívat! Doufal jsem, že se tady k tomu zpěvu dostanu, jenže se to nějak zvrtlo… Ale neví to nikdo jiný, že ne?“ zadíval se zděšeně na principálku.

„Ne, neví,“ uklidnila ho. „A já to nikomu povídat nebudu. Ani principálovi. Jen kdyby se přímo zeptal. Ale to on neudělá, neboj se. Má spoustu jiných starostí. Jak se nám teď rozjelo tolik představení, neví, kam dřív skočit.“ Principálka se na mladíka usmála a odolala nutkání pohladit ho po hlavě. „Jen by sis měl dát na to pískání pozor. Občas ti to docela ujede. A pak dolujeme divu z maringotky a herce z propadla.“

„Já vím,“ zasmušil se Dřevo. „Když ono si to občas dělá, co chce…“

„No kvůli tomu jsou asi právě ty školy,“ poznamenala principálka. Když ale uviděla zděšení v mladíkových očích, rychle dodala: „Neboj, já tě opravdu neprozradím. Jen si prosím tě začni dávat větší pozor!“

Dřevo si ulehčeně vydechl. Odstrčil prázdný talíř, rozverně mrknul na principálku a jen tak lehce si na odchodu písknul. Principálka se usmála, posbírala perfektně čisté nádobí a odnesla je rovnou do kredence. Bylo jasné, že jí ode dneška ubude spousta domácí dřiny. Jen musí dávat pozor, aby se neprozradili. No ale nakonec, kdo jí dal Dřeva k ruce na domácí práce? Sundala z velkého, perfektně čistého hrnce poklici a chtěla ho zastrčit do skříňky. Z hrnce vyskočila myška s korálkovýma očima a s pištěním zmizela ve dveřích. Principálka si povzdychla. Dřevo. On je fakt Dřevo. Milý, pracovitý, ale Dřevo…

 „A na to se napijem! Vyprodáno až do soboty!“

Tlumený hukot malé hospody přehlušil třesk půllitrů.

„Už bychom měli popojet, principále. Dřepět měsíc na jednom místě je nuda. Nic mě už v týhle díře nebaví,“ pronesl autor. „Léto za chvíli uteče a my ještě ani nespali v seně.“

„Mně teda seno vůbec nechybí,“ oponoval tragéd. „Já mám svou postel v hostinci rád. Ta v maringotce je úzká a nepohodlná. Nevím, co se ti nelíbí. Já bych tu vydržel klidně celou sezónu.“

„Se ví,“ přidal se kulisák. „Nemusím tahat kufry, ani překládat vozy. Sem pro tady zůstat navěky věkův a nikdy jináč!“  Svůj výrok zapil bohatýrským lokem.

„Ale že nám to ten můj synáček pěkně zařídil,“ liboval si principál. „Na jeho zpěv letí diváci jak můry na světlo! Takhle dlouho narváno jsme neměli, ani nepamatuju!“

„Takhle dlouho narváno jsme neměli nikdy,“ sarkasticky podotkl autor. „Jen by mě zajímalo, jak to, že je najednou tvůj synáček. Co to, co to? Ještě nedávno jsi nevěděl, komu bys ho strčil, a teď…“

„Že jo,“ přidal se notně opilý kulisák. „Třeba je Dřevo můj kuk! Kluk! Voči by po mně měl!“

„Oči má hnědý a ty máš oči modrý!“

„Zato ty máš voči hnědý, že jo? Sem myslel tvar, sem myslel! Koukej!“

„Ale po mně je dlouhej!“

„A po mně je zas dlouhovlasatej!“

„A po mně…“

„Nechte toho,“ zasáhl autor. „Jste jak malí. Vždyť je to jedno, ne? Důležitý je, že je tady a že zpívá. To jsou jiný vobraty, tohleto. Tenhle tejden jsme už měli třikrát maso!“

„A na to se napijem! Že si můžem dát pivo skoro každej večír! A jedéééém!“

„To byl výbuch, panebože, to jsme dopadli,“ bědoval principál, kráčející za vozem. „Já bych tu babu přetrh, fakt že jo,“ drtil mezi zuby.

„Jak sedláci u Chlumce,“ přitakával tragéd. „Co to vůbec bylo?!

„Ále,“ mávl rukou principál. „Závist! Nepřejícnost! Ubohost!“

„No jo, prosím tě, ale jak to dokázala? Já u toho zrovna nebyl… Co se vlastně stalo? Vždyť jste mi málem ujeli, a to jsme měli vyprodáno až do soboty!“

„Zpěvandule!“

„Cože?“

„No ta káča se naládovala Zpěvandulema. Víš, takovýma těma cingrtskýma pastilkama, co z tebe na pár hodin udělají zpěváka. Jako jsou třeba ty Mazandule, co po nich pak umíš chvíli malovat, nebo po Tančulíně skvěle tancovat… tak naše madam si usmyslela, že musí prvního milovníka přezpívat. Teda Dřeva, ale ona furt ještě neví, že všechno zpívá on. Ale to je fuk. Poslala kouzelníka, ať jí sežene Zpěvanduli. Ty dobře víš, co je to za drek, taky jsme to kdysi zkoušeli. No a ten pitomec neudělal nic lepšího, než že obešel všechny krámy v okolí a nakoupil jich plný hrstě. A co udělala naše inteligentní hérečka? Ne, že si je nechala, aby postupně brala jednu po druhé, že by jí to líp zpívalo. Ne. Ona ho musí zastínit. Tak se narvala těma pilulema až po nosní dírky a pak vylezla na jeviště.“

„Fakt? Nekecej! Teda to musel být pohled!“

„To jsi o hodně přišel, žes to neviděl.“ Principál zamžoural do sluníčka a posunul si klobouk víc do čela. „To ti byl tanec. Kočka se vyřítila na scénu – už to mi bylo divný, dvojčata ji vůbec nestíhala. Stoupla si na kraj pódia, vůbec nečekala, až si kulisák sedne za klavifon, a spustila. Ono totiž, jakmile ten prášek spolkneš, tak za chvíli tě zaplaví hladina talentu, a ten musí ven.“

„To vím,“ popoháněl ho netrpělivě tragéd. „Co bylo dál?“

„Jednu chvíli jsem myslel, že normálně pukne. Začala zpívat, a to ti teda řeknu, zezačátku to byl hlas fakt parádní. Jenže pak se v ní nějak rozležely ty zbylý Zpěvandule a přebytek talentu ji začal tlačit na bránici či kam a ona se ani nestačila nadechovat, jak potřebovala ten zpěv dostat ven. A tak brala čím dál tím vyšší tóny, až nejdřív začaly praskat sklenice vedle v lokále, potom popraskaly všechny okna v hospodě a nakonec začly rupat i ty u domů v okolí, o pouličním osvětlení ani nemluvím… no, a už jsme zdrhali.“ 

„Jo ták…“ zasmál se tragéd. „Takže jsme zdrhli nejen s penězma za představení až do soboty, ale ještě i před tím, abysme nemuseli platit okna půlce města, jo? No páni, takovejhle kousek se nám už dlouho nepovedl! Sem se už vrátit fakt nemůžem. Tak proto jsem divu už asi týden neviděl! Už splaskla?“

„Jsou zalezlý v maringotce, oba,“ řekl principál. „Kdoví, co tam kujou. Vůbec nevím, jestli ještě někdy bude moct vůbec zpívat. On i jeden ten dryják s člověkem zamává. Kdoví, kolik jich spolykala ona, nechce se přiznat. Ale včera už prej snad dokázala i promluvit, tak doufejme, že aspoň nějakou činohru budeme moct na příští štaci dát. Jinak zas půjdeš do ženských šatů, jako než k nám diva přišla! Víš, že máme spoustu ženských rolí!“

„Prosím tě, nestraš! Myslím, že po těch letech už bych se do těch hadrů fakt nevešel!“

Můj milovaný Petříčku, slabikoval s námahou Dřevo. Vím, že jsme byli domluvení, že u divadla zůstaneš celý rok. Teď se ale situace změnila a já bych byla moc ráda, kdybys přijel domů. Chtěla bych ti představit jednoho úžasného člověka. Budu se totiž vdávat! A moc by mě potěšilo, kdybys mi na svatbě zazpíval, protože tvůj zpěv je to nejkrásnější, co jsem kdy v životě slyšela. A třeba bys pak už dokázal zpívat i na jevišti. On totiž můj budoucí manžel je im- impr- (Dřevo se u složitého slova zadrhl) impresário v jedné slavné opeře, víš, tak by ti třeba dokázal nějak pomoci s tou nešťastnou trémou. Už jsme o tom mluvili a on má jeden nápad… tak prosím, přijeď, jak jen budeš moci, ano, broučku? Líbá tě tvá milující matka.

Dřevo strnule zíral do umolousaného dopisu a usilovně přemýšlel. Tak dlouho toužil utéct zpět domů. Jenže teď konečně našel v souboru své místo. Při představě odchodu se mu najednou začalo stýskat, a přitom ještě pořád seděl v drkotající maringotce. Jenže maminka si přeje, aby přijel na její svatbu, a to jí nemůže udělat, aby její přání nevyslyšel. Bude se muset vrátit, ať se mu chce, nebo ne. Hm. Imprasário? Copak asi tak v opeře dělá, takový imprasário? Asi zvedá oponu, nebo něco takového. Nejdůležitější ale je, aby měl maminku rád, minimálně tak, jako ji má rád on, její jediný syn. Všechno ostatní už nějak dopadne, ale mamince nesmí nikdo ublížit. Ani žádný imprasário nebo kdo. Na to už dohlídne!

„Tak to jsem fakt nečekal,“ zuřil principál. „Jak já k tomu přijdu? Konečně se nám začne dařit, konečně máme sukces, a teď… do kbelíku s horkou vodou, to je pech! Sotva přijdem na to, k čemu je ten kluk dobrej, tak on práskne do bot! Prý matinka se vdává! No to mě podrž, matinka se vdává a my co? My jsme bez zpěváka. Krucinál himlhergot, to je pech! Do pekla s celou matinkou! Co se má co vdávat? Kruci, ten mě ale nadzvedl!“

„Ale no tak,“ konejšila ho jeho žena. „Podívej se na to z druhé strany. Máme už vyděláno na celou zimu, před pár týdny by se nám o tom ani nezdálo. Uživili jsme se před Dřevem, uživíme se i teď.“

Nalila do misky pořádnou porci guláše, přidala čerstvě vonící chleba a kývnutím hlavy poslala dvojčata do nejbližší hospody pro džbán piva. Na takové šoky je nejlepší dobré jídlo. S plným žaludkem vypadá svět veseleji a i ty špatné zprávy se lépe stráví.

Konec čtvrté části. Konec povídky si přečtete příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů