V první části povídky Kateřiny Vágnerové si přečteme, co zažijí dvě kamarádky, když se jednoho krásného jarního dne rozhodnou projet přívozem.

„To byl zas den. Dneska toho mám plný zuby.“ Sandra unaveně narvala skripta do tašky a zamířila k východu ze školy.

Drobná Majka přikývla. „Jo, chtělo by to nějaké rozptýlení. Nezajdem někam?“

Sandra protáhla obličej. „Slíbila jsem mámě, že přijdu domů včas. Táta má narozky.“

„Včas, to znamená hned, nebo ještě zvládnem aspoň kafe a zákusek na Kulaťáku?“

„Včas, to znamená, že zákusek klidně stihnem… Pokud nebudeš zdržovat,“ prohlásila Sandra při pohledu na Majku, která se zadrhla před nástěnkou.

Té nadšeně svítily oči. „Hele, to vypadá zajímavě. Dívej, kurz holotropního dýchání!“

„Vůbec o tom neuvažuj. Jdem.“ Sandřina vztyčená hlava a narovnaná hranatá ramena dávaly jasně najevo, co si o holotropním dýchání myslí. Majka si alespoň rychle poznamenala kontakt na ten extrémně zajímavý kurz a pospíchala za kamarádkou.

Venku změnily plány. Zatímco ráno to vypadalo, že letošní zima nikdy neskončí, teď se obloha vyčistila, toulalo se po ní jen pár načepýřených obláčků a jarní sluníčko poměrně úspěšně předstíralo, že hřeje.

„Nepůjdem se místo cukrárny někam projít, když je tak hezky?“ navrhla Majka.

„Hm, sice je škoda se někam zavřít, jenže já fakticky nemám moc času,“ zasmušila se Sandra, ale pak se rozzářila. „Víš co, já mám nápad. Můžem vyrazit na procházku podél Vltavy. Domů pojedem přívozem.“

„Říkalas, že nemáš čas. A on je tu někde přívoz?“

„Jasně, na Podbabě. Je to jenom čtyři zastávky autobusem. Na druhý straně řeky se cournem a pak zase skočíme na autobus. Krásně to stihnem. Ono je to přívozem rychlejší než metrem. Pojď, bude to sranda.“

„No, nejsem si úplně jistá,“ zabrblala Majka, ale bez dalších protestů zamířila k zastávce, ke které právě přijížděla stosedmička. V autobuse se pustila do předvídatelné debaty.

„Půjdeš se mnou na ten kurz holotropního dýchání?“

„Ne,“ odmítla rezolutně Sandra.

„Proč ne?“

„Byla jsem s tebou na tarotovém večeru a úplně mi to stačilo. Díky, víckrát nemusím.“

„Ale ty karty ti vyšly úplně přesně.“

„Ty karty by vyšly úplně přesně úplně každýmu. Výsledky byly tak rozporuplný, že by si v tom něco svého mohl najít kdokoli.“

„Ty ne.“

„Ne, já ne. Víš, že já na takové blbosti nejsem.“

„Ale…“

„Pojď, už vystupujem,“ přerušila ji Sandra, které se ulevilo, že nemusí sahat k důraznějším argumentům. Majka někdy bývala umanutá. A nebyl by to první případ, kdy by ji do něčeho podobného navezla. Ji, která je zvyklá vždycky a za všech okolností používat zdravý rozum. Tentokrát se přesvědčit nenechá.

Martin si narovnal záda a podíval se na hodinky. Skoro čtyři hodiny. Dneska čas běžel stejně rychle jako voda ve Vltavě při jarním tání.

Není divu, když je konečně hezky, pomyslel si.

Paprsky mu prohřívaly ramena a celý den si mimoděk pohvizdoval. Nemíval sice ve zvyku propadat špatné náladě ani za dlouhých studených večerů v lednu či únoru, ovšem fakt je, že i jemu připadala letošní zima až neúnosně dlouhá. Dneska, když to konečně vypadalo, že přišlo jaro, tak si nemohl pomoct – usmíval se úplně na každého.

Dívky scházely dolů k řece. Výjev jak z kýčovité pohlednice. Paprsky ostrého jarního slunka se blýskají v drobných vlnkách, přes vodu se blíží pramice s plátěnou, sytě zelenou střechou… s převozníkem v pruhovaném tričku a námořnické čepici.

Majka ho přejela zálibným pohledem a prohodila směrem k Sandře: „Docela frajer, co?“

Pak lehce zneklidněla. „Není ta loď trochu malá? Na tak velkou řeku?“

„Neblázni, Vltava není Amazonka. Je to jenom něco přes sto metrů.“

„Přesně sto šedesát sedm,“ ozvalo se z pramice, která právě přistávala. Vysoký mladík hbitě vyskočil na dřevěné molo a loď přivázal.

„To je skoro dvě stě,“ zabrblala Majka, ale pak přeladila a začala starostlivě klást dotazy převozníkovi, na tváři klamný výraz přítulného kotěte. „Není vám zima, jen v tom tričku? Takový teplo zas není…“

„Ani ne, jsem zvyklej,“ blýskl po ní úsměvem.

Sandra si myslela své. Dobře si všimla, jak se Majka tváří bezmocně a vyloženě si říká o pomoc při nastupování. Ona si teda na dívku v nesnázích hrát nebude. I když je ten kluk setsakra přitažlivý. Jenže není Majka, aby dokázala oblbovat mužské na potkání. Rychle naskočila a pečlivě si vybírala, na které lavičce si jízdu přes Vltavu nejvíce užije. Nejlepší to bude na špičce, usoudila a cílevědomě zamířila k vybranému místu.

Hlavu zvedla v okamžiku, kdy se ve svěžím jarním vzduchu zachvělo melodické houknutí parníčku plného turistů. Dosud klidnou hladinu rozčeřily vlny. Ohlédla se na Majku, která se úzkostlivě držela pevné mužské ruky. Loďka sebou lehce škubla a Sandra s hrůzou zahlédla lano, klouzající dolů z pacholete. Převozník, který upíral pozornost na neklidnou Majku, si ničeho nevšiml. Pramice se znovu zhoupla a mezera mezi jejím bokem a přístavištěm se z ničeho nic začala rozšiřovat. Majka zakolísala, jednu nohu na břehu, druhou ve vzduchu, ruce křečovitě zaťala do svalnatého předloktí a vyděšeně vyjekla.

Ta holka tam spadne, blesklo Sandře hlavou. Že já měla tenhle blbej nápad. Kdybychom jely metrem… Sakra, copak se ta pitomá loď nemůže vrátit zpátky ke břehu?

Pitomá loď poslechla, znovu se zhoupla na vlnách a narazila bokem na hranu mola. Majka přepadla do pramice a mladíka málem strhla s sebou. Naštěstí to ustál, hmátl po bortu lodi, uklidnil její houpání a znovu pevně uvázal uvolněné lano.

„Jste v pořádku, slečno?“ vyptával se, když pak skočil do pramice. „Strašně se omlouvám, nevím, jak se to mohlo stát.“

„Já si teda budu stěžovat,“ ozvala se dáma v tmavomodrém kabátě, která čekala na břehu. „Taková nedbalost. To jsem ještě nezažila, aby se někomu rozvázalo lano…“

„Nic se nestalo a vám už vůbec ne,“ odbyla ji nevrle Majka.

Dáma zalapala po dechu a bylo vidět, že chvilku přemýšlí, zda se má usápnout i na dívku. Sandra na ni pro jistotu upřela pohled typu s náma si nic nezačínej, podle všeho však daleko lépe zafungoval Majčin nevraživý kukuč. Pobaveně si pomyslela, že v okamžiku, kdy jde o obranu ‚slabších‘, projeví se u Majky její skutečná povaha a mění se ze zdánlivě křehké dívenky v nebezpečnou lvici. Usadila se vedle kamarádky a potichu zopakovala otázku: „Jsi v pořádku?“

„Jo, ale bylo to o fous,“ zavrčela na ni Majka. Hladina adrenalinu klesala jen pomalu. „Až budeš mít příště takovej skvělej nápad, jak si zpestřit úterní odpoledne, tak mě vynech, jo?“

„Rozkaz, paní,“ zasmála se Sandra. Sama sobě přiznala, že se fakticky vyděsila. Byla přesvědčená, že opravdu budou lovit Majku z Vltavy. Zvláštní, jak se ta loď vrátila ke břehu…

„Zvláštní, že se ta loď vrátila ke břehu,“ zopakovala Majka její myšlenku. „Už jsem se viděla pod hladinou. Já vím, že by se mi v zásadě nic nestalo, nakonec, plavat umím, jsou ovšem zážitky, které si odpustím. Březnová koupel v ledové vodě mezi takové patří.“

Mezitím nastoupila rozmrzelá dáma, dva puberťáci s černobílou border kolií a pár dalších lidí. Převozník odvázal lano a pramice se vydala na předlouhou cestu přes řeku.

Sandra zamyšleně pozorovala racky, kteří se překřikovali na bledě modré obloze.

„Vždycky, když je slyším, mám takový jarní pocit. Já vím, že hulákají pořád, jenže na jaře tak nějak hlasitěji.“

„Taky je mám ráda,“ souhlasila Majka. „I labutě, i když je jich tady na Vltavě tolik, že už to jednomu nepřijde vzácný. Když jsem byla malá, tak vidět je, to byl zážitek. Připadaly mi takový vznešený.“

„Hm, já si zase už od malinka přeju vidět ledňáčka. Je nádherně barevnej.“

„Tak se stavíme v ZOO,“ zasmála se Majka.

„Nebuď hloupá, já myslím venku. V ZOO to není ono. Ještě sis nevšimla, že potkat nějaké zvíře v přírodě je daleko větší dobrodružství?“

„To jo, ale některý bych raději vynechala. Třeba medvěda.“

„Nebo tygra.“

„Hrocha.“

„Slona.“

„Nosorožce.“

„Žirafu.“

„Tu bych potkala docela ráda.“

„Neblázni, Máří, ta je taky nebezpečná…“

„No tak ne, no…“

Vydrželo jim to až na druhý břeh. Hihňaly se jako malé holky. Vystupovaly poslední, převozník pomohl Majce s až přehnanou pozorností, o něco méně zájmu věnoval Sandře.

„Ještě jednou se omlouvám, slečny…“

Nechal ve vzduchu viset otazník. Holky po sobě koukly a pak se představily.

„Já jsem Martin.“ S potěšením jim potřásal rukou. Majka na něj hodila nevinný pohled. Sandře bylo Martina skoro líto, dobře věděla, jak snadno si její kamarádka dokáže omotat mužské kolem prstu, a jak zřídka si je ve skutečnosti pustí k tělu. Její oblíbená hra. Na druhou stranu, když jsou tak hloupí, že skočí na jedny modré oči a sladký úsměv… Pokrčila v duchu rameny. Jejich chyba. Pak ji to trochu zamrzelo. Byl vážně fajn. Mohl si všimnout, že tady není jen Majka.

„Víte, ono je to vážně divné,“ vysvětloval Martin. „Teda ne to, že se uvolnilo lano, to už se mi jednou stalo, akorát že jsem si toho tenkrát všiml dřív. Divné je, jak se ta loď vrátila. Už jsem se chystal vrhnout se po ní a přitáhnout ji zpátky. Prostě to nechápu.“

„Třeba zapůsobily nějaký zvláštní magnetický vlny nebo tak něco,“ navrhla řešení Majka.

Sandra protočila panenky: „Máří Magdaleno, nech toho s tou tvou esoterikou. Prostě nejprve ta první vlna loď odhodila a další ji šoupla nazpátek. Ty vždycky ve všem hledáš nějaké nadpřirozeno.“

„Ba ne, takhle se řeka nechová,“ tvrdil Martin. „Věřte tomu, takový věci se nestávaj.“

Konec první části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová