Většina lidí nechává život, aby jim diktoval, co mají dělat. Kanaďan Doug Warren udělal pravý opak. V šedesáti letech se šťastně oženil se zdravotní sestrou Milenou a přestěhoval se z ontarijského Kingstonu do Kladna ve středních Čechách. Proč? Proč ne!

S Dougem a jeho manželkou Milenou jsem se setkal v prostorách kavárny kladenského zimního stadionu. Právě svatostánek Rytířů se v uplynulých měsících stal jejich druhým domovem. Doug naplno užívá důchodu a nechybí na žádném zápase, Milena ho doprovází pokaždé, když nepečuje o nemocné v pražském Motole. Ačkoli byste o nich na první pohled řekli, že spolu jsou celou věčnost, opak je pravdou.

Společný příběh začali psát teprve před pěti lety, kdy na sebe natrefili na sociální síti. Do oka si padli i skrze společné zájmy, mezi které krom ledního hokeje patří také švédská hudební skupina ABBA. Asi po roce pravidelných konverzací po síti se Doug rozhodl poprvé v životě vycestovat za hranice Severní Ameriky. Do Česka. Do země, o které skoro nic nevěděl.

„Vlastně jsem věděl jen to, že se tady hraje hokej,“ přiznává Doug bez mučení. Při posledním slově mu v očích zajiskří a pokračuje: „České hokejisty jsem znal, protože v Kanadě pořád v televizi běží NHL. Jágr, Holík, ale i Čechoslováci jako bratři Šťastní… A jak jsem se s Milenou poznával blíž a ona mi řekla, odkud je, trochu jsem si to proklepnul na internetu a zjistil jsem, že se z Kladna do NHL prosadily dvě desítky hráčů!“

Se svou budoucí manželkou se poprvé setkal v Praze na Malé Straně. Tváří v tvář se ve vzájemné sympatii utvrdili. Poté, co ho Milena navštívila v Kanadě, se Doug vydal do Česka ještě sedmkrát. Létání mu není cizí. V Kingstonu dlouhé roky pracoval jako letištní administrátor. Už během jeho krátkých návštěv ho Milena vzala na zápas Rytířů.

„Podívejte, tohle je dva roky nazpátek,“ ukazuje mi Doug na telefonu krátké video, které natočil při utkání Rytířů s Prostějovem a vzpomíná: „Hned napoprvé mě uchvátila ta neuvěřitelná atmosféra na stadionu. Všichni jsou do hry zapálení, zpívají, křičí, tleskají. V Kanadě musí hráči nejdřív něco předvést, aby se dav dostal do varu, ale tady se fandí od začátku až do konce.“

„Není to trošku klišé?“ ptám se. Podobně se totiž vyjadřují snad všichni Kanaďané, kteří měli tu čest s evropským pojetím fanouškovství.

„Vůbec ne!“ vypálí Doug bez váhání. „Byl jsem na zápasech NHL a oproti Kladnu je tam na stadionech ticho, věřte mi.“

Věřím. Doug má co porovnávat. V Kingstonu chodil na hokej dlouhé roky a od loňského prosince prakticky nechyběl na žádném domácím utkání Rytířů. Tehdy se totiž definitivně přestěhoval na Kladno. S Milenou se oženil loni v červnu, potom se vrátil do Kanady vyřídit si osobní záležitosti, ukončil pracovní poměr a nastoupil do předčasného důchodu.

„Nebylo možné, abych se odstěhovala já. Můj dvacetiletý syn Honza šel studovat vysokou školu. Nemohla jsem odejít. Navíc jít do předčasného důchodu v Kanadě, nebo v Česku je velký rozdíl,“ podotýká Milena, zdravotní sestra s více než třicetiletou praxí. „Proto se Doug uvolil odejít do penze v šedesáti letech. Abychom mohli být spolu.“

„Proč jsem se rozhodl přestěhovat do Česka?“ usmívá se Doug. „Proč ne! Dcera už je čtyřicátnice, má vlastní život. Navíc v době moderních technologií je snadné být v kontaktu. S matkou si dvakrát do měsíce zavoláme, s přáteli jsem ve styku na Facebooku. Stěhováním z Kanady jsem vlastně o nic nepřišel. Většina lidí si nechá od života diktovat, co mají dělat. My to udělali přesně naopak. Neměl jsem co ztratit, získal jsem manželku! Máte možnost změnit svůj život? Udělejte to!“

A tak v jednašedesátém roce života začal nanovo. Domov našel za oceánem, bezmála šest a půl tisíce kilometrů od svého rodného města. Každým dnem se učí, naráží stále na nové věci. Pochvaluje si českou kuchyni a připouští,  že mu zachutnalo i zdejší pivo. Hlavně po vítězných zápasech Rytířů.

Největší problém mu zatím nepřekvapivě dělá jazyk. „Bojuji třeba s vaším jménem. Chtěl bych ho vyslovit správně,“ říká s omluvným pohledem. Já mám ale pro Douga pochopení. Jmenuji se Jaroslav, a tak se nemohu zlobit, že s výslovností typicky slovanského jména trochu zápolí. Z praktických důvodů jsem proto nakrátko přijal za své jméno Jerry.

„Vy Češi mluvíte hrozně rychle,“ podotýká Doug, když přecházím do mateřštiny při komunikaci s jeho ženou. „Když si s Milenou povídáte, je to jako když létají kulky. Sem tam už ale pochytím nějaké slovo. Každý den si rozšiřuji zásobu. Postupem času bych chtěl rozumět plynné konverzaci.“

Při denní interakci je zatím odkázán na manželku. Na Kladně už si ale začíná nacházet přátele. Samozřejmě skrz hokej: „Překvapilo mě, kolik lidí tady mluví anglicky, před zápasem si často s někým popovídám. A také hráči umějí dobře anglicky. S některými jsem se už po zápasech setkal. Třeba Strnad hrál v Oshawě, což je zhruba dvě hodiny jízdy od Kingstonu. André Lakos zase hrál v Barrie. V Kanadě hrál i Patrik Machač.“

Že není angličtina Čechům cizí, dokazuje také odezva, kterou na Facebooku mají Dougovy komentáře pod příspěvky Rytířů. Pochválí, když se daří, podpoří, když se nevede. A fanoušci si ho stále víc všímají. Nakonec takto jsem si ho všiml i já. To je ostatně důvod, proč spolu teď sedíme u jednoho stolu, a zatímco za sklem se na ledové ploše prohání mladí hokejisté, Doug s pobavením srovnává nesrovnatelné.

„Česko je pro mě oproti Kanadě opravdu malé. Vezměte si takového Brendona Nashe (hráč Rytířů, pozn. red.), to je také Kanaďan. Můj rodný Kingston a jeho rodné Kamloops od sebe dělí více než čtyři tisíce kilometrů. Vždyť Česká republika je menší než jižní Ontario. Na jeden z prvních společných výletů jsme s Milenou jeli do Českého Krumlova. Říkala, že jedeme na výpravu. Dvě stě kilometrů? To je v Kanadě za rohem,“ směje se.

Při pohledu na probíhající trénink dorostenců se naše diskuse nevyhnutelně stáčí k nejrychlejšímu kolektivnímu sportu na světě.

„Taky jsem zamlada hrál hokej, ale byl jsem strašný,“ vzpomíná Doug s pobavením, a pak už s vážnou tváří popisuje: „U vás se hraje úplně jinak než v Severní Americe. Já věřím v přímočarý hokej se střelami ze všech pozic. Mám rád, když obránci střílejí a útočníci stojí v blízkosti branky a doráží. Tady je to samá parádička, hráči se snaží vymyslet pěknou přihrávku, i když stojí sami proti gólmanovi. Všiml jsem si ale, že tady brankáři puky hodně vyrážejí, takže podle mě by bylo efektivnější více střílet.“ Nakrátko se odmlčí a pak přidává ještě jeden postřeh: „Tohle si nemohu odpustit. Rozhodčí u vás stojí za prd! Ale to je asi chyba systému. Při některých věcech, co pískají, mi zůstává rozum stát. Těžko si na to zvykám.“

A oblíbení Rytíři krom Jágra s Plekancem? „Líbí se mi Jelínek. A Strnad, kapitán, ten je sakra rychlý! To je přesně ten styl hokeje, který mám rád. A také se mi líbí střílející obránci. Nash, Lakos.“

Hráče teď má jako na dlani. Během baráže sedává v první řadě, přímo za kladenskou střídačkou, odkud sice nemá nejlepší výhled na led, zato kouká hráčům přímo do kuchyně. „To byl zajímavý pohled zejména proti Chomutovu, když jsme prohrávali 3:0. Viděl jsem, jak Pleky praštil hokejkou, hráči byli naštvaní, ale ne skleslí. Pořád jsem z nich cítil obrovské odhodlání. V tu chvíli jsem věděl, že ten zápas otočíme.“

A vskutku. Parádní obrat v pátém barážovém utkání by se mohl ukázat jako klíčový pro zbytek soutěže. „Ale ještě není čas na oslavy,“ podotýká Doug a krotí bující euforii: „V baráži jsou čtyři týmy, s každým hrajete čtyři zápasy. Jednou vyhrajete, potom vám to třikrát můžou vrátit. Užijme si výhru, ale nenechme se tím uspokojit. Až se Kladno dostane do extraligy, potom můžeme slavit!“

V době, kdy jsou internetová diskusní fóra v české kotlině zaplavena negativními komentáři na adresu Jaromíra Jágra, největšího hráče tuzemské hokejové historie, se Douga musím zeptat, co si o „Džegrovi“ myslí lidé v Kanadě.

„Jágr je legenda. Hrál v mnoha amerických klubech NHL a konečně také v kanadském Calgary. Lidé si ho tam váží. Všichni si pořád pamatují duo Jágr – Lemieux. V kanadské televizi jsem viděl mnoho zápasů Jágra i Plekance. Jsou to skvělí hráči a Češi by na ně měli být hrdí. Nerozumím těm zlým komentářům. Podívejte se…“ vytahuje z kapsy telefon a ukazuje mi svou fotku s Jaromírem. „Vidíte? To bylo potom, co prohráli s Pardubicema 0:5. A on se přesto zastavil, aby mi podepsal dres. Manželka mu poděkovala a on řekl, že je mu potěšením.“

Čas našeho rozhovoru se pomalu naplnil a já Dougovi nabízím, že ho provedu zákulisím stadionu. Na zdech tu visí fotografie slavných hráčů, kteří v minulosti oblékali kladenský dres. Doug se u každého zastaví a pořídí si fotku.

Zaujal ho zejména Tomáš Kaberle, který dlouhé roky hrál za Toronto Maple Leafs, Dougův oblíbený tým v NHL. Poznává i Martina Procházku, který před více než dvěma desítkami let sehrál za Javorové listy 29 zápasů. Se zájmem si prohlíží buldoka a nápis Rabat na hrudi Pavla Patery, toho zná z jeho krátkého působení v Dallasu, respektive Minnesotě. Seznamuji ho ale i s hráči, které neměl za mořem šanci vidět. Dougovo portfolium hokejových obrázků tak zakrátko rozšiřují i Radek Gardoň, Josef Zajíc starší nebo Zdeněk Orct.

„On si fotí všechno,“ krčí rameny Milena, sama velká hokejová fanynka. Při pohledu na ty dva mi vrtá hlavou, jak to u nich v obýváku asi bude vypadat, jestli Češi na blížícím se mistrovství světa nastoupí proti Kanadě.

„Komu budete…“ „Kanadě!“ nenechá mě Doug doříct otázku. „Kanaďana v sobě zapřít nemůžu. Ale myslím, že to bude docela sranda. Můžeme se s manželkou vsadit. Kdo prohraje, bude týden vařit. Jinak budu samozřejmě fandit i Čechům. V květnu jedeme do Brna na Carlson Hockey Games. Bude to poprvé, co uvidím Česko proti Rusku. Kanada Rusko poráží pravidelně a rád na vlastní oči uvidím, jak je porazí i Češi!“ 

To už stojíme před stadionem a loučíme se. Za půl hodiny hrají Rytíři v Chomutově. Doug pevně věří ve vítězství. Tipuje 3:2 pro Kladno. Já si na přesný odhad netroufám.

Po vítězném zápase mi od něj přišla zpráva: „I missed my prediction score 3:2, but we still won 3:1, and that is all that matters. Do toho Rytíři!“

Sakra, ten chlap fakt žije hokejem. Tak jako teď celé Kladno.

Autor: Jaroslav Keimar