Central Kladno Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Vodárny Dobrovolnické centrum
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Strachcross

Povídka Kladenských listů: Co s ním?

Čtvrtek, 11. Duben 2019 07:10

Jak dokáže potrápit takový chlup, který vyroste na bradě krásné ženě, o tom nám vypráví ve své povídce Radmila Tomšů.

Oli se nepřítomně dloubala v původně úhledně uspořádané porci. Artyčokové pyré se pomalu měnilo v nevábnou hmotu. Ochutnala kachní prso a povzdechla. Její společník ji zaraženě pozoroval.

„Nechutná vám? Degustační menu je to nejlepší, co místní kuchyně nabízí,“ pronesl nejistě.

„Cože?“ zvedla Oli oči. „Ne, kdepak, tedy vlastně ano, jídlo je výborné,“ spolkla další kousek. „Jen… soukromé starosti, víte? S večeří to nemá nic společného,“ usmála se svůdně přes kytici uprostřed stolu. Muž pokynul číšníkovi. Rozrýpaná porce byla odnesena včetně ušpiněné skleničky. Obratem na stůl přistála čistá a sommelier začal představovat víno, které bude podávat k dalšímu chodu.

Dívka ho však nevnímala. Nejraděj by už byla doma, ve své koupelně. Takhle jí zkazit rozjetý večer! Tolik si dala práce, aby její pleť byla naprosto bezchybná. Zatracený chlup! Už zase vylezl! Jako vždy ji moment, kdy si přejela po jemné linii brady a ucítila ten tvrdý ostrý konec, úplně rozhodil. Potřásla hlavou, oddálila ruku od obličeje, usmála se na svého spolustolovníka a navázala nit hovoru tam, kde se před chvílí zadrhla. Večeře pokračovala.

Kov zařinčel o sklo. Černý kocour zvedl hlavu a zamžoural zeleným okem. Cosi lesklého zajelo pod koupelnovou skříňku.

„Crompum telemystium polestras!“ ozval se chraptivý hlas. Pinzeta vyklouzla ze svého úkrytu a obloukem se vrátila ke své majitelce.

„Se jednou zblázním, opravdu,“ hudrala Oligáta. „Pinzeta za stopade, prej nejlepší, jaká vůbec existuje na trhu! Jo kdyby řek´ nejdražší, tak aspoň nekecal. A já mu na to blbec skočím! Zrcadel tu mám jak naseto, v tom zvětšovacím je z pitomýho chlupu pomalu kůl do plotu a stejně ho ven nedostanu a nedostanu! Zas mám bradu rozrejpanou jak kdybych tam dolovala diamanty a ten blbej pitomej chlup se ani nehne! Nic nepomáhá! Ani oholit, ani opálit! Vždycky, ale vždycinky tam minimálně kousíček zůstane! Vidíš to? No vidíš, jak teď vypadám?“ otočila se ke zvířeti.

„Vrauuu,“ pravil kocour hlubokým hlasem a netečně se převalil na druhý bok.

„Tobě je to ale úplně jedno, viď, Puclíku,“ podrbala ho Oligáta. „Jenže já chci jít ven. A ať dělám, co dělám, maskovací kouzlo na tenhle kousek brady nepůsobí. Já to prostě nechápu. Ten lektvar vařím už bratru tři sta let, a to si piš, že to dneska není jednoduchý. Nejhorší je sehnat netopejří voči… kolik já už dala prachů za vstupy do jeskyní. Ještě že nepočítaj, kolik lidí maj ve skupinách, když už ty vchody jsou tak obšancovaný. Recept mám po bábě a tuhle jsem ho u ní ověřovala, postup mám správný. Jenže tady to místo bylo vždycky odolný úplně všemu. Čert ví proč.“

Oligáta se ztěžka zvedla, opřela se o hůl a odbelhala do kuchyně. V zrcadle se odrazila její suchá, zkostnatělá postava s lehce ohnutými zády. Kocour seskočil z parapetu a vydal se za svou paní. V supermoderní kuchyni, plné naleštěných spotřebičů působili poměrně nepatřičně.

„Jo jo, Puclíku,“ krájela stařena maso, zatímco se jí kocour ovíjel kolem nohou. „Budu zas muset brzo do nějaký jeskyně vyrazit. Už mám životabudiče sotva na pár dní. A bez něj to není k žití, no koukni na mě, copak je na stáří asi tak hezkýho? Jenže teď musím bohužel s lektvarem šetřit. Doma to naštěstí zvládám i bez něj. Ale jak půjdu ven, s takovouhle bradou,“ vrátila se zas ke svému letitému problému. Postavila misku na zem a otočila se. Nabrala půl lžičky světlého prášku, nasypala jej do úst a zapila vodou.

Kocour, polykající maso, zvedl hlavu a fascinovaně se na svou paní zadíval. Nedokázal odvrátit zrak, i když dobře věděl, že to, co uvidí, se mu líbit nebude. Metamorfovaná postava, která mu prokmitla před očima ve chvíli, kdy se stará žena měnila v mladou, ho pokaždé vyděsila. Na jeho vkus moc chřestila kostmi a vůbec, ale vůbec nevypadala, že by měla ráda kočky.

Oli, jak si Oligáta v mladém těle říkala, procházela Pařížskou ulicí a se zájmem nahlížela do nablýskaných výkladů. Už by to chtělo novou kabelku. A taky šaty. Modré, co měla na minulé večeři, si už znovu vzít nemůže. Možná by už také mohla dovolit, aby ji Vlastimil políbil. Vesele si blýskla do očí prstýnkem s velkým kamenem. Možná dovolí, možná nedovolí, uchichtla se. Uvidí, až jak se Vlastimil předvede tentokrát. O té své fabrice mele pořád dokola, tak snad mu vydělává dost, aby mohl své krásné Oli přinést něco víc, než jen malý zlatý kroužek.

V dobré náladě vzala za kliku nejbližšího obchodu, když vtom jí padl zrak na malou tabulku, decentně zasazenou v mosazi: Kosmetický salon Belezza, špičkové služby, nejmodernější péče o pleť, pouze pro náročné zákaznice!

A to já jsem, usoudila v duchu Oli. Na druhou stranu, pokud se jim podaří zbavit mě nadobro té hrůzy, zaplatím tolik, že budou stát s otevřenou hubou ještě o Vánocích, pomyslela si škodolibě. Tak ať se předvedou, kosmetičky.

U vchodu ji okamžitě oslovila mladá úslužná dívka. Svému zaměstnavateli dělala čest, pleť měla bez kazu, jemnou, hladkou.

„Budete si přát, madam?“ zavrkala směrem k Oli. „Kosmetika? Masáže? Zavedu vás na příslušnou recepci.“

„Kosmetika,“ zahučela Oli. Dívčina bezchybná pleť ji kdovíproč rozčilovala.

„Samozřejmě, pojďte se mnou, madam. Myslela jsem si, že budete chtít masáž, vaše pleť vypadá, jako byste z kosmetiky právě odešla,“ švitořila dívčina a vesele poskakovala chodbou.

To bys koukala, jakou já používám kosmetiku, děvče, ušklíbla se v duchu Oli. Nepotřebuju ty vaše pajcováky, potřebuju jen někoho s šikovnýma rukama, kdo mě konečně zbaví tý hrůzy na bradě. A bacha na zobák, připomněla si, teď jsi za dámu.

Další slečna na recepci, též s alabastrovou pletí (tu tady snad fasujou, nebo co, pomyslela si Oli) důležitě listovala v objednací knize. „Budete si přát trvalou kosmetickou péči?“ obrátila se na Oli.

„Ne, pouze jednorázovou. V podstatě to ani nebude kosmetická péče. Potřebuji jen malý zásah na bradě. Odstranit jeden chlup.“

Slečna za pultem neobratně skryla pobavení. „Odstranit chlup, samozřejmě,“ sklonila se opět ke knize. „To by mohla zvládnout Anežka ihned, má teď půlhodinové okénko,“ zvedla telefon.

„Vy nejste kosmetický salón! Vy jste neumětelové, břídilové, dřeva neohrabaný,“ křičela Oli na třesoucí se kosmetičky. Shromáždil se jich kolem celý houf. Ani jedna však nedokázala ten proklatý chlup vytrhnout. Snesly všechny pinzety, které v saloně našly, vyzkoušely veškeré způsoby, co znaly, ba i takové, o kterých jen někde pokoutně četly. Nic. Chlup držel na svém místě jak přibitý, pinzety padaly na zem, kroutily se, ohýbaly a lámaly.

„Co se to tu děje?“

Ženy strnuly. Maestro Belezza, majitel firmy, sám osobně! Už se v duchu loučily s odměnami, maestro nesnášel nespokojené klientky.

„Ten váš podařený personál neumí ani vytrhnout chlup!“ vyprskla zlostně Oli. „No vidíte to? Vidíte to?“ vystrkovala bradu směrem k majiteli.

„Chlup?“ vyvalil oči Belezza. „Vy chtěla jen vytrhnout chlup a kvůli tomu tady dělala taková rotyka?“ Otočil se, přehlédl vyděšený personál a obrátil se zpět k Oli.

„Lehla!“ zahřměl.

Oli si leknutím opravdu lehla. Maestro se naklonil nad její bradu, přejel palcem zarudlé místo, odstrčil všechna zrcátka, co mu úslužné zaměstnankyně nabízely, popadl nejbližší pinzetu, sevřel do ní inkriminovaný chlup a zatáhl.

Oli zaječela. Měla pocit, jako by jí projel elektrický proud, bolest pronikla všemi údy. Zamávala zděšeně rukama a snažila se muže odstrčit, ale kolemstojící kosmetičky ji okamžitě znehybnily. Maestro, prsty kolem pinzety křečovitě stisknuté, táhl dál ze všech sil. Žíly na krku mu naběhly. Nevědomky zvedl nohu, zapřel se s ní o lůžko, ještě víc stisknul nástroj a plnou vahou, odstrkávaje se přitom nohou od lehátka, se zavěsil na nešťastný chlup.

Když ten konečně povolil, odletěl maestro i s houfem kosmetiček až k protější zdi, kde povalili skříňku s nástroji a krémy. Za ohlušujícího rachotu, ženského ječení a zvuku tříštěného skla nevěřícně zíral na dobře metr dlouhý vous, který se kroutil jak had, rudě žhnul a páchl po síře. Než však stačil zařvat hrůzou, ozvala se další ohlušující rána a řeřavějící had zmizel v tisíci malých jisker.

Ten den prožilo psychiatrické oddělení místní nemocnice těžké chvíle. Hromadný příjem osmi k smrti vyděšených kosmetiček a jednoho koktajícího maestra zaměstnal lékaře na dlouhou dobu. Pacienty na uzavřené oddělení nedostal žhnoucí chlup ani jiskrná šou. Nerozdýchali však bleskurychle zestárnuvší Oli, která neměla ani zdání o tom, že v chlupu na bradě se ukrývá její čarodějná moc, natož to, že jej nedokáže vytrhnout žádná žena. Roky, zadržované kdesi daleko lektvarem a kouzly, přiskotačily s radostnou vervou a vesele se objaly s každou buňkou jejího těla.

Hromádku lepkavě šedavého prachu odstranila až firma, zabývající se úklidem míst, kde byly spáchány kriminální činy.

Někdy je lepší ponechat věci (i chlupy) tak, jak jsou.

Autor: Radmila Tomšů