Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Z otce na syna 3

Čtvrtek, 7. února 2019 07:10

Při pronásledování Halwara Halwarina, vraha Arminova bratra, získává Armin první zkušenosti v roli starmelského pána. Některé jsou i trpké. V poslední části povídky Ireny Moravcové se dočteme, zda se mu podaří pomstu dokonat.

Po poradě s Elionem Mrazodolským a oběma vladyčníky Armin rozhodl, že nejvhodnějším časem pro útok bude doba krátce před úsvitem. Za soumraku se přiblížili k Halwarinovu tábořišti – právě tak daleko, aby na sebe neupozornili, a aby nad ránem mohli provést útok bez zbytečného zdržování.

Zbývalo několik hodin. Oheň samozřejmě nerozdělávali, někteří muži se uložili ke spánku, jiní se spokojili s odpočinkem vsedě. Poté, co Armin vyslechl zprávy zvědů a ubezpečil se, že hlídky jsou na svých místech, zabalil se do pláště a natáhl se vedle Tallana Vranokřika.

Usnout ovšem nechtěl, navíc cítil takový neklid, že by nejspíš stejně nemohl. Ležel na zádech, díval se na hvězdy a myslel na svého otce, na to, že už za pár hodin naplní přísahu, kterou složil u jeho rakve. Po nějaké době se však jeho vědomí přece jen propadlo do neklidné dřímoty. Dokonce se mu zdály sny, byť jen krátké, útržkovité. V posledním z nich před sebou spatřil Thelfa-Sörena. Viděl i sám sebe a chtěl se bratra konečně zeptat, co mu pořád chce, a také mu říct, že pokud je to pomsta, už brzy mu ji dopřeje. Promluvit však nedokázal: jako by měl jazyk přilepený k patru. Ať se snažil sebevíc, nezmohl se na nic než na neartikulované huhlání. Thelf-Sören mu položil ruku na rameno. „Ví o tobě,“ pravil naléhavě. „Vstávej, spáči,“ šeptl ještě a jeho tvář se rozplynula v mlze.

V tu chvíli Armin procitl. Věděl, že to nebyl obyčejný sen. Vždyť mrtví neznali čas…

Musel okamžitě všechny zburcovat!

„Co se děje?!“ nechápal Tallan Vranokřik.

„Musíme pryč,“ sykl Armin. „Ví o nás.“

„Jak jsi na to přišel?“ mračil se Elion z Mrazodolu.

„Thelf-Sören mě varoval. Ve snu,“ přiznal neochotně.

Muži si vyměnili znepokojené pohledy. Jako horalové věděli, že tohle nelze brát na lehkou váhu.

S největší obezřetností se vykradli ze svého ležení, s sebou vzali jen zbraně, vše ostatní nechali tak, jak bylo, dokonce se v rychlosti pokusili naaranžovat několik kupek zakrytých plášti, aby se na první pohled zdálo, že tam někdo spí. Armin předpokládal, že pokud o nich Halwar Halwarin ví, buď se je pokusí v útoku předejít anebo na ně bude čekat a bude se je snažit vlákat do pasti. Sázel spíš na první možnost. Proto se stáhli stranou, nápad rozprostřít se do půlkruhu vyslovil Elion z Mrazodolu. Jestli Warští zaútočí, nechají je projít a pak napadnou zezadu.

Netrpělivě svíral jílec mersenského meče. Čekali ve tmě, tichu a téměř naprosté nehybnosti, Armin měl pocit, že to trvá neskutečně dlouho. Do úsvitu ještě nějaký čas zbýval, na nebi dosud jasně svítily hvězdy, tma však již začínala řídnout. Pak konečně zaslechl šramot, jakoby kroky někoho, kdo se snaží jít velmi opatrně. Byl si jistý, že to není jen jeden člověk. O chvíli později spatřil blízko svého úkrytu stíny obezřetně se kradoucích postav. Předpokládal, že ta nejmohutnější z nich je sám Halwar Halwarin.

Armin napětím téměř nedýchal. Záhořané o nich tedy skutečně věděli! Halwarinovi zvědové možná přišli na to, kde se rozhodli přečkat noc, snad dokonce vyslechli jejich domluvu ohledně útoku. Jak jen mohli být tak neopatrní a nechat se odhalit?! Na hloubání, kde udělal chybu, však nebyl čas. Útočníci se přibližovali, nepochybně již museli minout poschovávané starmelské. Naštěstí si žádný z nepřátel nevšiml, že vlastně vstupují do léčky.

Smluvené znamení přišlo vzápětí.

Výhoda plynoucí z momentu překvapení brzy vyprchala. Bojiště bylo nepřehledné, Arminovi připadalo, že Záhořanů je víc než jich. Zkoumat, jak velké převaze čelí, však nemělo smysl. Pouze se snažil neztratit přehled, kde jsou jeho lidé: dva muži ze starmelské družiny padli téměř hned, ostatní, pokud mohl vidět, se zatím drželi dobře. Šero pomalu ustupovalo světlu nového dne. Tábořiště naplňoval třesk zbraní, výkřiky mužů i sténání raněných. Ve vzduchu visel pach smrti. Meč v Arminově ruce opět jakoby zpíval, namodralý kov se rychle barvil krví. Než se dostal k Halwaru Halwarinovi, zabil tři nebo čtyři muže, v zápalu boje ani nevnímal, že sám krvácí z rány na paži.

Vůdce warského klanu byl starší než Arminův otec, byť ne o mnoho. Byl zarostlý, trochu se podobal divokému turovi, mohutná ramena mu kryl krátký, tmavě zelený plášť s bílým, bohatě vyšívaným lemem. Sepnutý jej měl stříbrnou sponou, uprostřed ozdobenou výrazným hnědozlatým kamenem.

„Jsem tu, abych tě vyzval!“ křikl na něj Armin. „Dnes splatíš krev mého bratra!“

„Hleďmež ho, vlčisenko! Sotvaco mu zuby narostly a chce kúsať! Tož se ukaž, chlapče! Prve si však utři mlíko na brabdie.” Záhorský náčelník se zasmál. „Nebo snad myslieš, že jsem o tobie celú dobu neviediel? To jáz vybral, že se střetneme tu u Stinného!“

Jak tuhým nepřítelem Halwar Halwarin je, zjistil Armin záhy. Jeho útoky byly vedeny silou, které sotva odolával, mohutný Záhořan byl navíc nečekaně mrštný. Arminovi se jej sice podařilo poranit na předloktí, sám to však považoval spíš za dílo náhody než za výsledek svého válečnického umění.

Pro jeho soupeře to zjevně bylo jen bezvýznamné škrábnutí. Znovu se zasmál, počastoval mladého starmelského pána několika dalšími jízlivými poznámkami o uspěchaném, holobradém jinošství a přešel do tvrdého protiútoku.

Armin odrážel jednu ránu za druhou. Na to, aby se sám pokusil na nepřítele zatlačit, mu nezbýval čas ani síly. Po posledním krytu ho brněla celá paže – a najednou ho přepadl strach, že to nedokáže. V tu chvíli si však za Halwarinovým ramenem představil otcovu tvář s charakteristickým, nesouhlasně zvednutým obočím. Zhluboka se nadechl. Nesmí selhat! Nesmí! S pevně stisknutými zuby se pokusil o výpad. Byla to jedna z fint, které ho kdysi naučil současný starmelský pobočník, záhorský vůdce ji však nejspíš znal – anebo ten úskok prostě prokoukl. Sice to vypadalo, že se předstíraný útok na hlavu bude snažit krýt, ve chvíli, kdy se mladík napřáhl, se však sám bleskově vrhl vpřed.

Armin již uhnout nestačil. Cítil, jak se mu chladná čepel noří do boku. Napřažená ruka s mečem mu klesla dolů. Výbuch bolesti jej bezmála srazil na kolena, levicí instinktivně hmátl po šperku spínajícím protivníkův plášť. Zachytil výsměšný pohled záhorského vůdce.

Ten pohled a myšlenka na otce jej vybičovaly. Trvalo to jen jeden bolestivý nádech: zvedl hrot meče a vší silou jej zespodu zanořil do nepřítelova krku. „Teď platíš!“ procedil skrz zaťaté zuby.

Když mersenský meč z mohutně krvácející rány vytrhl, Halwar Halwarin zachroptěl a skácel se dozadu. Jeho spona na plášť zůstala v Arminově dlani. Sevřel ji s pocitem opojného vítězství a bolestné únavy.

Vzápětí všechno kolem ztemnělo.

Když se Armin probudil, shledal, že je nahý, tělo mu svíral dobře utažený obvaz. Rána na boku ho bolela, cítil se slabý a divně otupělý. Vzpomínky na události, které předcházely jeho bezvědomí, se mu vybavovaly jen pomalu. Podle modrých závěsů okolo lože a vyšívaného přehozu nicméně poznal, že leží ve vlastní posteli. Jak se sem dostal?

„Klidně lež. Máš žízeň? Dám ti napít,“ ozval se vedle něj laskavý hlas.

Pootočil hlavu a setkal se s tmavýma očima otcovy sestry.

„Ewelin… já… Halwar…?“

„Zabil jsi ho. Jsi hrdina!“ Přiložila mu ke rtům pohár s vodou a pak mu podala stříbrnou sponu s hnědozlatým kamenem.

Poznal šperk, který serval z Halwarinova pláště. Mlčky pozoroval světlo odrážející se na kameni. Byl to jantar, neobvykle velký, až nyní, když ho viděl zblízka, rozeznal, že je na něm vyrytý obraz jakéhosi zvířete. Snad tura nebo býka. Vlastně se to k náčelníkovi warského klanu docela hodilo.

„Tvůj otec by na tebe byl hrdý!“ usmála se Ewelin.

Unaveně zavřel oči. Opravdu by na něj byl hrdý?

Že je hrdina, mu nadšeně oznámil i jeho malý bratranec, který se k němu vloudil hned následujícího odpoledne.

„Nejsem, Joachime,“ odvětil a marně se snažil najít na lůžku pohodlnější polohu. „Udělal jsem…“ chtěl říct, že spoustu chyb, ale když viděl chlapcovy zářící oči, všechna ta hořká slova spolkl.

„Já vím: udělal jsi jen to, co jsi musel,“ kývl vážně chlapec. „Ale i tak… Jednou bych chtěl být jako ty!“

Přemýšlel o tom ještě dlouho poté, co opět osaměl. V Joachimových i Ewelininých očích byl hrdina. Sám si připadal jako ukvapený hlupák.

Ráno se od Gronala Pruta dozvěděl, co se stalo, když ztratil vědomí: jak ho Elion z Mrazodolu omdlévajícího zachytil a držel a chránil celou dobu, co se snažili dostat ke koním. Ubohý hlouček přeživších, bránící se přesile Záhořanů, kteří se nevzdali, ani když jejich vůdce padl. Starmelští pak prchali Stinným průsmykem na domovskou stranu hor, projelo jich jen pět – a nejspíš by tam zahynuli všichni, kdyby v průsmyku nenarazili na oddíly vladyků ze Staré žně, Jednoho trnu a Ostrovíru. Z pronásledovatelů se rázem stala kořist, Halwarinovi válečníci byli pobiti do jednoho. Zbytek Warských, ona větší skupina čekající na další rozkazy, do boje nakonec nezasáhla.

Kdyby měl Armin nějakou zásluhu alespoň na tom, že byli vladykové včas připravení! Jenže Targal ze Staré žně chytil jednoho ze záhorských zvědů ještě předtím, než se k němu dostalo Arminovo varování. Byl to právě Starožnec, kdo svolal ostatní vladyky a poslal zprávu na Starmel, takže Londrin Spálenecký s družinou dojel ke Stinnému průsmyku již za úsvitu a mohl bezpečně dopravit Armina a jeho přeživší druhy domů.

Do Záhoří se jich vydalo dvacet, zpátky se vrátilo sedm. Armin si s lítostí pomyslel, že slova, která vyřkl Kajl Ostrovír v Mrazodolu, byla pravdivá: stíhat Halwara Halwarina do Záhoří byl unáhlený nápad. Byl by přišel sám, stačilo počkat. A to, že Warští chystají útok ve Stinném, se nakonec dozvěděli i bez Arminovy bláznivé výpravy. Ano, zřejmě nepřátele oslabil tím, že těsně před střetem zabil jejich vůdce. Sám však považoval své zásluhy za pochybné. Měl víc štěstí než soudnosti a rozumu dohromady. Vždyť nebýt bratrova varování ve snu, Warští by je všechny pobili. Thelf-Sören byl opět lepší než on.

Dlouze se díval na sponu Halwara Halwarina: kus mrtvého kovu, mrtvého stejně jako jeho nepřítel. Měl by být spokojený, mít radost… Vždyť pomstil svého bratra. Dostál přísaze, kterou složil nad otcovým tělem. Dosáhl vítězství. Jenže uspokojení mu to nepřineslo. Trochu čekal, spíš doufal, že… že se mu otec zjeví ve snu. Že ho pochválí. Ocení jeho statečnost, strategii a válečnický um. Ale on nepřišel.

Armin to vlastně chápal. Nebylo co oceňovat. Sám žádnou hrdost necítil. Snad proto, že cena, kterou za tu pomstu vinou jeho špatných rozhodnutí zaplatili muži, jimž velel, byla příliš vysoká.

Znovu seděl na lavici v Dubové komoře, znovu čistil svůj meč – mechanickými pohyby, které ani nevnímal. Zívl. Byl strašně unavený. Ale tomu se nebylo co divit. Vždyť během posledního týdne spal zhruba dvě hodiny denně, o pořádné posteli si mohl nechat jenom zdát. Bratr Halwara Halwarina na ně zaútočil ve dvou průsmycích najednou – starmelským se naštěstí podařilo oba uhájit s celkem malými ztrátami. Slova, jimiž předevčírem ocenil zvolenou strategii Gronal Prut, hřála Armina ještě teď.

Pečlivě leštil mersenský meč, doufal, že nyní snad budou mít nějakou dobu klid, aspoň dokud se vůdce Warského klanu neuzdraví. A musel při tom na chvíli usnout – tak jak byl: vsedě, s mečem na kolenou. Jinak si to vysvětlit neuměl. Kajl Ostrovír byl přece mrtvý už tři roky.

Vladyčník usedl na lavici vedle něj. „Napráskali jste jim, že na to nějakou dobu nezapomenou,“ podotkl s úsměvem. „Činil ses dobře, Armine.“

Rozpačitě na něj pohlédl. „Kajle, já…“

„Chceš mi říct, že se mi omlouváš?“ Znělo to pobaveně. „A za co, prosím tě? Za to, že jsem plnil svoji povinnost? Anebo mi chceš říct, že jsi dnes ani včera ani předevčírem neudělal nic zvláštního, protože jsi plnil tu svoji – povinnost starmelského pána, který je štítem hájícím průsmyky?“

„Mrtví přece jen vidí do srdcí živých, že?“ špitl s jistou bázní.

„Jen někteří a jen někdy,“ odvětil Kajl vyhýbavě. „Chtěl bych ti říct, milý Armine, že jsi rozhodně hoden meče, který nosíš. Jsi pravým starmelským pánem, rozvážným velitelem, který se umí za své muže postavit bez ohledu na vlastní bezpečnost. Vždyť jenom dneska jsi zachránil čtyři lidi.“

„To bylo…“

„Já vím, to bylo něco, co jsi udělat musel. Nebo si aspoň myslíš, že jsi musel,“ dodal s pousmáním. „Víš, Armine, ono má všechno nějaký význam. To, co se stalo před třemi lety, stejně jako to, co se stalo dnes. Všechno má nějaké důsledky. Naše chyby i naše vítězství, hrdinství i zdánlivá selhání. Často to špatné vede k ještě horšímu. Ale ne vždycky. Někdy i to špatné může mít důsledky, které až tak špatné nejsou. Budoucnost je utkaná z nitek minulosti. Pochopíš… jednou to pochopíš.“

V tu chvíli sebou cukl a probral se. Kajl Ostrovír byl samozřejmě pryč.

„Armine?“

Vzhlédl a setkal se Joachimovýma modrýma očima.

„Totiž… Promiň, vím, že jsi asi unavený, ale slíbils mi…“

Pousmál se, dobře si všiml, že chlapec třímá v ruce cvičný meč. „Slíbil jsem ti lekci.“

Joachim dychtivě přikývl.

Armin vstal, odložil perfektně vyleštěný mersenský meč a šel si vybrat jednu ze cvičných zbraní. Ještě jednou se ohlédl po lavici. Byl rád, že jej Kajl navštívil ve snu. Do dneška za ním takhle přicházel jedině Thelf-Sören – i po tom, co byla jeho smrt pomstěna. Armin o to nestál. A vlastně už nestál ani o to, aby jej navštívil jeho otec. Umínil si, že to nepotřebuje. Uznání mužů, jimž velí, pro něj znamená víc.

„Tak pojď, Joachime!“ vyzval chlapce a přátelsky na něj mrkl. „Trochu jsem si zdříml, takže lekci pro takové vlče hravě zvládnu.“

Když o sebe jejich meče poprvé zazvonily, pomyslel si, že malý bratránek roste jako z vody. Brzy mu bude deset, ještě pět let a vyjedou do průsmyků spolu. A jednou tady takhle bude učit svého vlastního syna. Anebo syny!

Autor: Irena Moravcová