Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Z otce na syna 2

Čtvrtek, 31. ledna 2019 07:30

Po náhlé smrti Thelf-Armina ze Starmelu se nečekaným pánem Starmelu stává jeho mladší syn Armin. To všechno jen proto, že nedlouho předtím zemřel i jeho starší bratr Thelf-Sören. Ten, kterého otec tolik miloval. Armin slibuje sobě i zemřelému otci, že bude dělat čest jeho památce a pomstí místo něho bratrovu smrt. Ve druhé části povídky Ireny Moravcové se vydává na cestu za splněním slibu.

„Čekal jsem, že si užijeme větší zábavu,“ zamručel Tallan z Vranokřiku a posunul se v sedle, aby se mu jelo pohodlněji. Na cestě po starmelském území byli již čtyři týdny.

Gronal Prut, jeho druh ze starmelské družiny, souhlasně zamručel. „Pokud se někde trochu zdržíme, tak většinou proto, že Armin potřebuje vyřídit správní záležitosti. Jinak přijme přísahy staršinů vesnic a honem dál. Ani si pořádně neužijeme pohostinství, co nám všude nabízejí.“

„Je pravda,“ připojil se k nim Kajl Ostrovír, nejstarší ze tří vladyčníků, kteří starmelského pána doprovázeli, „že když jsem před patnácti lety takhle cestoval s jeho otcem, rozhodně jsme tolik nespěchali. Netuším, co Armina tak žene.“ Všichni tři znali svého mladého pána už jako batole, vždycky mu říkali jen jménem a nic na tom nezměnilo ani to, že se nyní stal hlavou rodu. Ostatně, Armin by po nich ani nechtěl, aby mu říkali jinak.

„Podívejte,“ ukázal Gronal na v dálce se rýsující palisádu, „to je Příbství, ne? Nemáme tam dnes nocovat?“

Tallan přisvědčil. „Do tmy daleko. Snad se aspoň dneska v klidu najíme, napijem a obhlídneme zdejší děvčata.“

Příbství byla na horské poměry větší vesnice, sotva půl dne cesty od kar-galhadské hranice, mimo jiné strážila jeden z důležitých brodů na cestě do této západní země.

Na nového pána se samozřejmě přišli podívat úplně všichni, náves byla doslova přeplněná, Arminových dvacet mužů se mezi místními docela ztrácelo. Starmelský pán nejprve přijal přísahu staršiny zastupujícího celou obec, poté si nechal předložit knihu, do níž bylo zapisováno vybrané mýto, a vyptal se na novinky.

Staršina se podrbal v ježatých vousech. „Ta nejčerstvější a taky nejdůležitější je, pane, že jsme včera večír u brodu chytli zvěda.“

Kajl Ostrovír, který stál za ramenem svého pána, zbystřil. „Kar-galhadského? S Kar-galhadem máme přece smlouvu o nedotknutelnosti hranice. Jakékoli slídění je nepřípustné!“

Staršina zavrtěl hlavou. „Ne, to ne, pane.“

„Takže Záhořan,“ přimhouřil oči Armin. „Co jste s ním udělali?“

„Věděli jsme, že přijedeš, pane, tak zatím nic.“

Z jámy za jedním z hrázděných stavení vytáhli hubeného blonďáka, obličej mu hrál všemi barvami.

„Co jste z něj dostali?“ obrátil se Armin na staršinu.

„Mlčí jak zařezaný, pane. Myslím, že podle zdobení tuniky a pláště by snad mohl patřit k Daristelskému klanu.“

Armin stočil pohled k zajatci, do něhož mezitím kdosi strčil tak, aby musel padnout na kolena. „Myslíš, že nemáš co ztratit? Chytli tě, tak tě zabijí. Jednoduché počty. Otázka je, jak umřeš. Jak moc to bude bolet. A jak dlouho to bude trvat. Anebo… třeba taky ne. Protože tím, kdo tu rozhoduje o životě a smrti, jsem já.“

Záhořan na něj vrhl překvapený pohled.

„Jsi z Daristelských?“ tázal se Armin.

Zvěd váhavě přisvědčil.

„A o Warském klanu něco víš? Řekni! Víš, kde se teď zdržují?“

Klečící muž opět kývl.

Armin se k němu naklonil. „Chci vědět, kde je jejich náčelník. Pověz mi, kde je Halwar Halwarin! Pokud nebudeš lhát, můžeš si vysloužit svůj mizerný život.“

Naděje Tallana Vranokřika, že se v Příbství pořádně najedí, napijí a obhlídnou děvčata, se ukázala jako lichá. Než se slunce začalo sklánět k obzoru, byli na poloviční cestě do Mrazodolu, nejzápadnějšího ze všech Starmelu podléhajících vladyctví. Bylo kdysi vybudováno nejen k ostraze kar-galhadské hranice, ale také aby hlídalo Krkavčí průsmyk, jeden ze sedmi, který vedl na druhou stranu hor. Zajatého Záhořana vezli s sebou.

Seděli u stolu v síni: starmelský pán, jeho tři vladyčníci a mrazodolský vladyka. Nad jídlem, které jim jeho manželka nechala narychlo připravit, se radili, co dál.

„Takže ten Záhořan ti pověděl, že Warští jsou od Krkavčího průsmyku asi den cesty?“ ujišťoval se vladyka Elion.

Armin přisvědčil. „Stačilo ho jen trochu pobídnout.“

„Možná je to léčka,“ zapochyboval Tallan Vranokřik. „Anebo je ten chlap zrádce. A věřit takovému…“

„Je to Daristelec, Tallane,“ přerušil ho netrpělivě Armin. „K Warským ho neváže zhola nic. Spíš naopak: zjevně s nimi má nevyřízené účty.“

„Po mně tedy chceš,“ ujal se znovu slova vladyka Elion, „abych toho muže odvezl na Starmel a vyřídil tvému strýci, že ho má uvěznit. Proč ho rovnou neodpravíš?“

„Jestli se Arminovi podaří Halwara Halwarina dostihnout a zabít, prý toho řiťoliza pustí. Slíbil mu to,“ odpověděl místo svého pána Gronal Prut.

Mladý muž spokojeně přikývl.

„Cože?“ zvedl Elion ohromeně obočí. „Ty chceš propustit Záhořana? Nechat ho jít zpátky za průsmyky?!“

„To jsem neřekl,“ odvětil Armin a napil se vína. „Do Záhoří se už nikdy nepodívá. Slíbil jsem mu pouze to, že ho nezabijeme. Až se vrátím, nechám ho odvézt na jih. Hodně daleko na jih.“

Kajl Ostrovír s povzdechem zavrtěl hlavou. „A co když se nevrátíš, Armine?“ zeptal se a naléhavost v jeho hlase nebyla náhodná. „Nápad pronásledovat hned teď Halwara Halwarina je… unáhlený. Myslíš, že se můžeš jen tak vypravit za hory? Bez náležité přípravy? Jen s tou hrstkou mužů, co máme s sebou? To není rozumné.“

Mladík se zamračil. Gronalovi s Tallanem už minula třicítka, Kajl přišel do družiny někdy v době, kdy ti první dva ještě pili mléko od svých matek… Samozřejmě, že tyhle starší zkušené muže s ním strýc a starmelský pobočník poslali záměrně. Armin to chápal a jejich rady byl ochoten přijmout, ale jakýkoli diktát či zpochybňování svých rozhodnutí tolerovat nemínil. „Kajle,“ oslovil vladyčníka odměřeně, „mám-li nyní možnost Halwarina dostihnout, udělám to. Je to příležitost, kterou nehodlám promarnit! Mám snad čekat, až se mu uráčí zaútočit v některém z průsmyků? To bych také dřív mohl mít vnuky. Krev Thelfa-Sörena může být smyta jen krví toho, kdo jej zabil!“

„Je-li den od Krkavčího, může taky zaútočit dřív, než se nám bude líbit,“ zamručel mrazodolský vladyka. V duchu už přemítal, jaká obranná opatření přijmout.

„Pokud ho předejdeme, získáme výhodu překvapení,“ poklepal Armin na stůl, v pohledu nezlomnou rozhodnost.

„Velké tažení budí příliš pozornosti. A je náročné na přípravu i proviant,“ připustil Gronal Prut. „Vyjede-li nás za hory méně, může to být nakonec i praktičtější…“

Kajl Ostrovír po něm střelil pohledem.

„Pokud si ten Daristelec nevymýšlel,“ ujal se slova Tallan Vranokřik, „Halwarinova družina není příliš početná. Co to ověřit? Poslat na druhou stranu pár zvědů.“

Armin mávl rukou. „Není čas. Než by je naši zvědové našli, vrátili se a my se dostali za průsmyk, bude Halwarin dávno pryč. Musíme se tam vypravit hned.“

„Nech mne, abych jel s tebou,“ požádal Elion z Mrazodolu. „Provedu tě průsmykem a znám i terén za ním. Párkrát jsem na druhé straně byl. Budu ti tam mnohem užitečnější, než kdybych měl doprovázet toho zajatce.“

„Díky, Elione!“ usmál se mladý starmelský pán. „Takovou nabídku přijmu rád. A co se týká tebe, Kajle,“ obrátil se na nejstaršího z přítomných, „můžeš místo Eliona odvézt na Starmel toho chlapa. Nikdo tě přece nenutí, aby ses vydal za průsmyk, pokud máš… pochybnosti.“ Ačkoli řekl pochybnosti, ve vzduchu viselo jiné slovo: strach.

Kajl to pochopil. „Táhl jsem za hory už s tvým dědečkem,” odvětil a z jeho hlasu jako by odpadávaly krystalky ledu. „S tvým otcem třikrát. Půjdu i s tebou!“

Polední slunce je zastihlo poblíž Krkavčího průsmyku. Na druhou stranu hor se jím dalo projít jen pěšky. Po stezce, jíž je mrazodolský vladyka vedl, bylo koně naštěstí možné aspoň převést. Starmelského pána nakonec kromě Eliona a vladyčníků doprovázelo patnáct mužů. Byli to samí zkušení válečníci a Armin si uvědomoval, že je mezi nimi nejen nejmladší, ale také nejspíš jediný, kdo za horami dosud nebyl.

Krajina na druhé straně nebyla nepodobná té, kterou důvěrně znal, přesto se jej, když konečně zdolali průsmyk, zmocnil pocit zvláštního, napjatého očekávání.

Jeli až do tmy, hned za úsvitu vyrazili dál. Warské však na místě, které jim záhorský zvěd popsal, nenalezli. Tábořiště bylo nicméně opuštěné jen krátce, stopař, jehož s sebou vzal Elion Mrazodolský, vyjádřil přesvědčení, že Halwara Halwarina doprovází opravdu jen hrstka mužů. S rozhodnutím, že se je pokusí dostihnout, Armin neváhal.

Sledovali stopy dále na východ, po nějaké době se Warští stočili k jihovýchodu, tedy zpět k horskému masivu. Starmelští je pronásledovali po zbytek dne i celý další, jejich náskok ovšem snižovali jen pozvolna. Armin nicméně ani na okamžik nepomyslel na to, že by se vrátili. Jestli o tom uvažoval někdo z ostatních, nahlas to nikdo neřekl.

V širokém pásu území za horami nebylo prakticky žádné osídlení, s lidmi se setkali teprve třetího dne poté, co prošli průsmykem. Viděli nepřátele – a tady za horami byl nepřítelem každý – sice první, ale nikoli dostatečně včas, aby se před nimi stihli skrýt v nedalekých skalách.

„Musíme je pobít!“ sykl mrazodolský vladyka.

Armin tasil. Že z cizích jezdců nesmějí nechat naživu ani jediného, mu nikdo připomínat nemusel.

Vrhl se mezi nepřátele jako vyhladovělý vlk na stádo tučných ovcí. Vzápětí se pod kopyta koní sesunul první Záhořan, hned po něm další. Armin bojoval již mnohokrát, dnes poprvé však starobylou rodovou zbraní. Mersenský meč jako by v jeho ruce zpíval. Mladík pevně svíral jílec, zdálo se mu, jako by ho skoro hřál v dlani. Rozdával rány napravo i nalevo s pocitem, že on a meč jsou jedno.

I ostatní se činili, nepřátel brzy zůstal jen ubohý hlouček. O to zuřivěji se ovšem bránili. Zřejmě jim také již došlo, d s kým mají tu čest…

Jeden záludný útok mířící mu na hlavu vykryl Armin skoro v posledním momentě. Byla to prudká rána a mít méně síly či horší zbraň, patrně by neobstál. Jenže po něm šel ještě další záhorský jezdec – a mladý starmelský pán ho v tu chvíli neviděl. Kajl Ostrovír ovšem nezaváhal. S výhružným výkřikem se vklínil se mezi útočníka a svého pána.

Když si Armin uvolnil ruce, viděl již jen to, jak vladyčník upustil meč. Okamžitě se mu vrhl na pomoc, Gronal Prut byl ovšem rychlejší: srazil dorážejícího nepřítele a zraněného druha podepřel.

Starmelští družiníci se mezitím vypořádali se zbývajícími Záhořany.

Bylo po boji.

Nějaký šrám utržil každý. Nejvážnější se ukázalo zranění Kajla Ostrovíra, jemuž z hluboké rány na vnitřní straně paže prudce stříkala jasně červená krev. Opatrně ho uložili na rozprostřený plášť. Gronal Prut a mrazodolský stopař se snažili krvácení zastavit, kusy látky, které na ránu přikládali a pevně stahovali pruhy plátna, však stále prosakovaly.

Armin přiklekl vedle ležícího. Oběma dlaněmi sevřel jeho zdravou ruku. Byla pokryta studeným potem, mladík cítil, jak prudce raněnému tepe srdce. „Kajle,“ vydechl. Dobře věděl, že mu vladyčník zachránil život. Že to bylo za cenu vlastního, si naplno uvědomil, až když Gronal Prut zatlačil svému druhovi ve zbrani oči a zašeptal: „Lingá.“ Prastaré slovo, jímž se horalové vyprovázeli na poslední cestu…

Ten den už dál nepokračovali. Vyslechli pár Záhořanů, kteří přežili boj – jak se ukázalo, byli to Daristelští a u Příbství zadržený zvěd patřil k nim –, pak je zabili a spolu s ostatními zakopali do nehluboké jámy. Tallan Vranokřik mezitím našel ve skalách místo vhodné nejen k přenocování, ale i k pohřbu Kajla Ostrovíra. Byli příliš daleko, než aby mohli brát tělo s sebou.

Armin proseděl u mrtvého celou noc. Oheň se rozdělat neodvážili, měsíc byl však skoro v úplňku a nebe plné hvězd, takže viděl jeho tvář docela zřetelně. Znal Kajla, co se pamatoval. Vybavil si, jak ho vladyčník kdysi, snad teprve tříletého, vysadil na koně, opravdového, velkého koně a vodil ho po nádvoří – nejspíš docela pomalu, Armin však nikdy nezapomněl, jak opojný pocit hrdosti tenkrát zakoušel. Vzpomínal také, jak se jednou v zimě pokusili s Thelfem-Sörenem Kajla zkoulovat. Se smíchem jim to oplatil a nakonec se spolu s oběma chlapci válel ve sněhu, až byli všichni tři úplně mokří. Armin si uvědomil, že ho v očích pálí slzy. Nechal je volně stékat. Nebylo slabostí plakat pro druha v boji, pro přítele, který za něj dal vlastní život. Kajl své přísaze věrnosti dostál tím nejplnějším způsobem. Přitom na tuhle výpravu nechtěl, odmítal ji jako unáhlený nápad. Armin poznal, že se na něj Kajl hněvá, hlavně asi pro to, co mu řekl v Mrazodolu. Uvědomoval si, že ho urazil. Přesto se mu neomluvil. Ani se o to nepokusil. Chtěl, ale neudělal to – a teď už bylo pozdě. Na všechno.

„Odpusť mi, Kajle,” zašeptal do nočního ticha a doufal, že je pravda, že mrtví mohou nahlížet do srdcí živých, že ho Kajl nějakým způsobem slyší, že mu rozumí…

Pohřeb se konal za svítání, se všemi poctami, které mohli padlému druhovi v daných podmínkách prokázat. Armin opouštěl jeho hrob sklíčený, poručil si však, že na smutek není čas. Ještě nedokončil úkol, kvůli němuž se do Záhoří vydal. Pokud by se nyní vzdal, Kajl zemřel úplně zbytečně!

Náskok, který před nimi Halwar Halwarin měl, se opět o něco zvětšil. Starmelským trvalo dva dny, než se jim podařilo jej stáhnout natolik, že si již museli dávat pozor, aby je nepřátelé nezpozorovali. Armin nechal čas od času zastavit a opakovaně vysílal napřed zvědy, z posledního průzkumu se ovšem mrazodolský stopař vrátil sám.

„Rozdělili jsme se,“ vysvětloval. „Stopy se křížily s jinými. Halwarin se na tom místě musel s někým setkat. Pak pokračoval na jih, druhé stopy vedly na sever. Po těch jsem šel já, pan Tallan sleduje Halwarina.“

„A?“ zeptal se netrpělivě Elion z Mrazodolu.

„Je tam tábor,“ naznačil směr. „Jsou to Warští, pane, odhadem dvě až tři stovky. Zjevně čekají na další rozkazy.“

Arminova tvář zůstala nehybná – ač věděl, že tolik mužů představuje značnou sílu.

Gronal Prut se ušklíbl. „Musíme už být na úrovni Stinného průsmyku. Jestli jím nechtějí projít, olížu si boty.“

Mrazodolský vladyka svraštil obočí. „Halwar Halwarin chce určitě osobně prozkoumat terén, než dá povel k útoku. A plánují-li zaútočit s touhle silou…“

„Tak nesmíme dopustit, aby jim ten povel stihl dát!“ doplnil rezolutně Armin.

Na Tallana Vranokřika nemuseli čekat dlouho. Vladyčník potvrdil, že se skutečně nacházejí poblíž Stinného průsmyku, Halwar Halwarin se utábořil nedaleko jeho ústí a podle všeho vyslal zvědy na starmelskou stranu.

Arminovi připadalo skoro symbolické, že se za mužem, který zabil jeho bratra, hnali až ke Stinnému – právě tam, kde Thelf-Sören našel smrt. Jenže tady už nešlo pouze o Thelfa-Sörena a pomstu za jeho smrt. Vždyť lidé na jejich straně hor nic netuší. Pokud Warští s touto silou vtrhnou do průsmyku, páni nejbližších vladyctví je nestihnou zastavit. A jestliže projdou průsmykem… Armin zavřel oči. Proti své vůli si představil vypálené usedlosti a vesnice i vydrancované vladyctví Jeden trn, které by Halwarinovi stálo v cestě ke Starmelu. Ke Starmelu, jenž byl od ústí Stinného průsmyku necelé dvě hodiny jízdy…

Svolal své muže.

„Kdo z vás zná Stinný natolik dobře, že si jím troufne projít potmě?“ klouzal očima z jedné tváře na druhou.

Přihlásili se dva.

„Musíme varovat vladyky z Jednoho trnu a Staré žně, nejlépe i z Ostrovíru,“ vysvětloval Armin a při vyslovení posledního jména cítil, jak mu škublo poblíž žaludku. Z Ostrovíru pocházel Kajl. Kousl se do rtu a znovu si připomněl, že jeho památku uctí nejlépe tím, že nedopustí, aby Halwar Halwarin a jeho válečníci pronikli na starmelskou stranu hor.

Konec druhé části. Pokračování příští týden.

Autor: Irena Moravcová