V povídce Ireny Moravcové se dostáváme do země, která vypadá téměř jako z našeho světa. Máme pocit, že leží někde na severu Země. Čas? Snad středověk. Ve skutečnosti se příběh odehrává někde jinde a také někdy jindy. Kde? Ve Starmelu!

Přišlo to nečekaně.

Thelf-Armin ze Starmelu byl mužem v plné síle, obávaným bojovníkem. Jenže smrt se neptá – ani starého, ani mladého. To v horách říkalo už po staletí. Ani záhorské meče se neptaly. Naopak: na starmelské pány měly ve všech bojích namířeno přednostně, ať šlo o velké bitvy či bezvýznamné střety v některém z průsmyků.

Vlastně to byla úplně zbytečná smrt. Mladý Armin otcovy poslední okamžiky viděl před očima znovu a znovu celou cestu zpátky domů na Starmel: zdánlivě smrtelnou ránu hravě vykryl, ještě se při tom smál a počastoval protivníka jízlivou poznámkou – tak, jak to uměl jen on. Jenže odražený nepřátelský meč nešťastně zranil jeho koně. Mladík zahlédl, jak se otcův grošák vzpíná, jak se starmelský pán, kryjící další útok, snaží udržet rovnováhu. Pak mu výhled zakryl chumel nepřátel a sám měl co dělat, aby ho nestrhli ze sedla. Že otec spadl a při tom si zlomil vaz, se dozvěděl teprve poté, co zahnali Záhořany na útěk.

Shon, který po návratu na hrad vypukl, byl stejný jako vždy, když se vrátili z boje: ranění byli odnášeni do Malého domu, padlí do Komory mrtvých ve sklepení pod ním. Armin zůstal stát uprostřed nádvoří. Se škrábancem, který v boji utržil, nechtěl mistra ranlékaře zdržovat. Vydal několik rozkazů, všichni však stejně věděli, co mají dělat.

Jenže dnes byl mezi padlými i starmelský pán, zpráva o jeho smrti už se šířila po hradě. Až se mistr postará o raněné, sejme mu posmrtnou masku, pak ženy připraví tělo k pohřbu. Stejně jako když před třemi lety pochovávali Thelfa-Sörena, Arminova staršího bratra. Otcova milovaného prvorozeného… Mladík se zhluboka nadechl. „Londrine!“ zavolal na starmelského pobočníka.

Londrin ze Spáleného pole byl v Zeleném průsmyku s nimi. Armin byl rád, že mu nemusí nic vysvětlovat „Vyber posly, kteří zvládnou objet všechny vladycké tvrze v co nejkratším čase,“ požádal stručně. „Je květen, s pohřbem nemůžeme otálet.“

Pobočník si uhladil mohutný knír. „Spolehni se. Zařídím, co je potřeba.“ Pak položil mladíkovi ruku na rameno v útěšném, povzbuzujícím gestu, tak jak se to v horách dělávalo. „Je mi líto tvé ztráty, Armine.“

V tu chvíli nevěděl, co by na to měl říct.

Naštěstí nebylo třeba říkat nic.

V přízemí panského domu se nacházela místnost určená k uskladnění zbraní a zbrojí starmelských pánů, podle obložení se jí říkalo Dubová komora. Veškerá výzbroj byla uložena podél stěn, střed místnosti zůstával volný, aby se zde mohlo cvičit, hlavně v zimě a za velmi špatného počasí.

Armin si svlékl zbroj, očistil ji a pověsil. Pak usedl na lavici a vytáhl z pochvy meč, který po boji pouze lehce otřel. Důkladně jej zbavil všech zbývajících nečistot, vzal měkký, olejem napuštěný hadřík a přesnými, téměř mechanickými pohyby jím přejížděl po čepeli. Nejspíš mnohem déle, než bylo nutné. Hleděl při tom na podlahu, na dohladka ošlapaná prkna a spíš ještě někam za ně. Jako by v tichu Dubové komory znovu slyšel otcův hlas, když tu oběma svým synům dával lekce. Jako by znovu viděl sám sebe, sedmiletého chlapce sedícího tady na lavici a dychtivýma očima sledujícího, jak otec Thelfu-Sörenovi ukazuje správné provedení krytu při útoku na hlavu. Armin tenkrát ještě vzhlížel k oběma: k otci i k bratrovi… Obraz před jeho vnitřním znakem se změnil: znovu sedí na lavici, podobně jako dnes s mečem na kolenou. Je mu necelých třináct, Thelfu-Sörenovi se blíží patnácté narozeniny, kdy je v horách chlapec obřadně přijat mezi muže. Bratr a otec spolu šermují, otec pak svého prvorozeného chválí, usmívá se na něj, poplácává jej po rameni a s hrdostí říká, že už brzy vyjedou do průsmyků bok po boku. Potom kývne na mladšího, že je na řadě. Armin má nový cvičný meč. Prý stejný, s jakým se v jeho věku učili šermovat otec, strýc i Thelf-Sören. Ačkoli Armin v poslední době zesílil, ta zbraň je pro něj zatím ještě těžká, navíc mu přijde špatně vyvážená, divně se drží. Urputně se však snaží a dává do souboje všechno, i když ruka už umdlévá. Chce otci předvést, kolik se toho od poslední společné lekce naučil, chce mu dokázat, že si zaslouží stejnou chválu jako bratr. Jenže pak nešťastně klopýtne a končí na zemi, kotník v jednom ohni. Otec s charakteristicky zvednutým obočím štiplavě poznamená, že s takovou zbrklostí by byl ve skutečném boji mrtvý dřív, než by řekl Záhořan. Thelf-Sören podává mladšímu bratrovi ruku, aby mu pomohl vstát, Armin se však tváří, že ji nevidí, a se zarputile stisknutými zuby se vyškrábe na nohy sám.

Znovu, snad už po tisící, přejel mastným hadříkem po čepeli. Tenhle meč vyrobil hradní kovář přímo pro něho, otec mu jej slavnostně předal v den jeho patnáctin. Meč, s nímž poprvé zabil, meč, s nímž přes dva roky vyjížděl do průsmyků. Byla to dobrá zbraň. Pomyslel si, že se o ni musí postarat lépe než kdy jindy. Protože dnes s ní bojoval naposledy. Do příštího boje vyjede s rodovým mečem starmelských pánů.

Vrzly dveře.

„Armine?“

Teprve, když uslyšel ten dětský hlas, zvedl hlavu.

„Slyšel jsem, co se… co se stalo strýčkovi,“ hlesl bratranec. Pak mu ve stejném gestu, jaké dělali dospělí, položil ruku na rameno. „Je mi líto tvé ztráty, Armine.“

Dojalo ho, že se chlapcovy oči lesknou slzami, on sám jich schopen nebyl.

Jenže Joachim nepřišel jen proto, aby mu vyjádřil soustrast. Dosud drobnou dlaní se dotkl levé strany Arminova hrudníku. „Přísahám ti všechnu svoji věrnost. Budu tě následovat jako svého pána po celý svůj život!“ pronesl vážně. Tak vážně, jako to umějí jen sedmiletí chlapci.

Armina tím zaskočil, ale nedal na sobě nic znát. Překryl dětskou ruku vlastní dlaní. „Přijímám tvou přísahu,“ odvětil, chytil chlapce za loket, objal jej a nakonec políbil na obě tváře – přesně, jak vyžadoval zvyk. „Přijímám ji už teď, Joachime. A nikdy ti nezapomenu, že jsi byl první, kdo mi přísahal. Ale stejně to budeme muset zopakovat, až dospěješ v muže,“ pousmál se.

„Já vím.“

„Nechám udělat krásný meč jenom pro tebe,“ slíbil. „Vím, že ti dává lekce tvůj otec a taky někdo z družiny, ale jestli chceš, budu tě od nynějška učit i já.“

Nadšení v chlapcových očích bylo skoro nakažlivé.

Na Starmelu bylo zvykem večeřet v rodinném kruhu. Armin přišel ke stolu jako poslední, sebejistě zamířil k vyřezávanému křeslu v čele. Ke křeslu, v němž ještě včera seděl otec. Usedl – a cítil se strašně divně. Rozhlédl se po svých spolustolovnících. Po levici starmelského pána sedával jeho pobočník, na pravé straně stolu babička a otcova sestra Ewelin, vedle ní malý Joachim. Chlapcovi rodiče scházeli. Strýc byl na pravidelné objížďce východních průsmyků a teta…

„Není jí dobře,“ vysvětlila babička dřív, než stihl položit otázku.

Nepřekvapilo ho to. Strýcova manželka postonávala často. „A ty, babičko? Jak se cítíš?“ Před dvěma lety nešťastně upadla a od té doby nemohla udělat jediný krok, dokonce se ani postavit.

„Jsi hodný, že máš starost. Docela to ujde.“

Armin sklouzl očima k Ewelin, která mu jemným zavrtěním hlavy naznačila něco jiného. „Prý už jsi stanovil, kdy bude pohřeb,” nadhodila vzápětí.

„Za tři dny. Musí dorazit i vladykové z nejvzdálenějších tvrzí.“

„Doufala jsem, že se toho nedožiji,“ vzdychla babička a otřela si oči.

Nevěděl, co na to říct, protože odpovědět, jak je rád, že se toho dožila, mu v tu chvíli přišlo nepatřičné. Vždyť babička mu od čtyř let nahrazovala matku. Když to před dvěma lety vypadalo, že by mohla na následky svého úrazu i umřít, měl pocit, že se snad zblázní žalem.

Stovkami kroků ušlapaného hradního nádvoří se dotkly první sluneční paprsky. Zastihly zde nejen Armina a jeho strýce, který se v noci vrátil z průsmyků, ale i celou družinu. Armin byl prostovlasý, ve slavnostním bílém oděvu s na hrudi vyšitým rodovým znakem, jímž byla černá vlčí hlava. V předních řadách shromážděné družiny stáli vladyčníci, tedy mladší synové z vladyckých rodin, elitní skupina válečníků doživotně sloužících starmelským pánům, za nimi všichni ostatní. Jako první k Arminovi přistoupil jeho strýc a přísahal mu stejně, jako to předchozího dne učinil malý Joachim. Přestože starmelskými pány byli všichni dospělí muži v rodině, v čele rodu stál vždy nejstarší syn hlavní rodové linie. Ještě předtím, než novému suverénovi slíbili věrnost všichni ostatní, nechal si Arminův strýc podat meč, s nímž zesnulý starmelský pán vyjel do svého posledního boje. Byla to vzácná starobylá zbraň z nesmírně ceněného namodralého kovu, mersenský meč, jenž se v rodině předával z otce na syna již dvanáct generací. Armin jej od strýce převzal s mírnou úklonou a pevně stiskl rukojeť. Otec mu rodovou zbraň nikdy nesvěřil, dokonce se jí ani jedinkrát nesměl dotknout, byť jen na chviličku. Thelf-Sören to privilegium měl. Armin, sám nespatřený, viděl, jak otec svému čerstvě dospělému prvorozenému dovolil mersenský meč potěžkat a zkusit si s ním několik cvičných výpadů do vzduchu. „Jednou bude tvůj,“ řekl potom s pýchou.

Jenže nebyl. Už po staletí se tradovalo, že Stinný průsmyk přinese v každé generaci smrt jednomu ze starmelských pánů. Thelf-Sören tam našel tu svoji. Nebylo mu ještě ani sedmnáct, když jej zabil vůdce jednoho ze záhorských klanů, obávaný Halwar Halwarin. Smrt staršího syna byla pro otce těžkou ranou. Armin jako by ho znovu viděl, jak stojí právě tady na nádvoří před otevřenou rakví, jak se těžce opírá o rameno své sestry a pláče. Armina to tehdy šokovalo. Jistě, pro Thelfa-Sörena truchlili všichni, i on, ale otcův žal byl tak plný skutečné bolesti! Naříkal by stejně, kdyby byl na místě staršího bratra on, Armin? Tou otázkou se zabýval často, ale před otcem ji nikdy nevyslovil. Nikdy k tomu nenašel odvahu.

Bratrovou smrtí se stal Armin dědicem rodového majetku. Dle práva mohl prvorozeného snadno nahradit, jeho místo v otcově srdci však nikdy nezaujal. Možná se o to ani nesnažil, možná se o to nesnažil dost… Zlostně stiskl zuby. Nechtěl být jen náhražkou Thelfa-Sörena!

Ačkoli byly zbraně starmelských pánů uchovávány v Dubové komoře, mersenský meč si jeho držitel zpravidla ponechával u sebe. I kdyby tomu tak nebylo, Armin by se od něj dnes odloučit nedokázal. Už na první dotyk cítil, že je ten meč jiný než všechny ostatní, které měl kdy v ruce. Odpoledne si vyzkoušel, jak se mu s ním bude zacházet, a po pravdě: nemohl se té úžasné zbraně nabažit. Překvapilo ho, že je poměrně lehká, současně však perfektně vyvážená, potřebně pružná a zároveň pevná; navíc věděl, že vražedně ostrá čepel potřebuje jen málokdy přebrousit. Byl to dokonalý meč! Jeho myslí pomalu prosakovalo vědomí, že nyní je opravdu jeho.

Večer nemohl dlouho usnout, snad kvůli starostem, které na něj začaly doléhat. Po pohřbu bude muset objet celé území, dát se vidět jako dědic a nový pán, přijmout přísahy…

Spánek mu potřebný odpočinek nepřinesl. Zdál se mu divoký sen, kdy stále s někým bojoval či před kýmsi utíkal. A nakonec se mu v tom snu zjevil jeho bratr.

Armin procitl ještě před úsvitem. Dlouho seděl na lůžku, pažemi si objímal kolena, mlčel a díval se do tmy. Věděl, že to nebyl obyčejný sen – stejně jako těch několik předtím, kdy za ním Thelf-Sören přišel. V horách se věřilo, že mrtví stojí mimo čas a znají minulost, přítomnost i budoucnost, někdy se dokonce tradovalo, že vidí do srdcí živých. „Bratříčku,“ řekl mu v tom snu Thelf-Sören. „Bratříčku!“ Nic jiného. Proč ho oslovoval, jako kdyby byl malým chlapcem? Proč za ním vůbec přicházel? Co mu chtěl? Proč se pořád vracel? Poprvé se to stalo jen pár týdnů po bratrově smrti. Tehdy Armin viděl Thelfa-Sörena s krvavou ránou na hrudi, vztahoval k němu ruce, ale neřekl nic. Pak se usmál a Armin tomu vůbec nerozuměl. Rozhodl se svěřit otci. Starmelský pán jej vyslechl mlčky. I potom byl ještě nějakou dobu zticha – a nakonec ho chvějícím se hlasem poslal pryč. Armin se urazil a o žádné další bratrově návštěvě už mu neřekl. Bylo jich ještě několik: když den po svých patnáctinách poprvé zabil, když to vypadalo, že babička umře, když poprvé nocoval pod hvězdami jako velitel průzkumného oddílu a v hloubi duše se strašně bál, aby neselhal, a naposledy před půl rokem, kdy se tvrdě pohádal s otcem, jenž ho plánoval oženit s imberlijskou princeznou a vychvaloval mu ji, jako kdyby to byla kobyla obzvlášť vhodná na chov. Armin si nebyl jistý, jaké měly návštěvy Thelfa-Sörena smysl, věděl však jedno: rozhodně o ně nestál!

Myšlenky na mrtvého bratra Armina pronásledovaly celý den. Zatracené sny! Snažil se co nejvíc zaměstnat, zvlášť nutnými správními záležitostmi a přípravami na pohřeb. Zašel i do Smírné síně, největšího hradního sálu vyzdobeného podobiznami starmelských pánů, kde mu měli po pohřbu jakožto novému suverénovi přísahat vladykové. Ke svému překvapení zde nalezl babičku. Seděla v kolečky opatřeném křesle před obrazem jeho otce, oči se jí leskly slzami. Poklekl vedle ní a vzal ji za ruce.

Stará paní jeho stisk opětovala. „Tvůj tatínek byl dobrý chlapec. Čestný muž,“ řekla tiše. „Všiml sis někdy, jak moc se mu podobáš?“

Vzhlédl k portrétu. Byl v životní velikosti, otci na něm nebylo ještě ani dvacet let. „Myslíš?“ zeptal se váhavě.

„Mnohem víc než Thelf-Sören. A zdaleka nejde jen o vnější podobu.“

„Přesto…“ vyhrkl, ale vzápětí se kousl do rtu a zbytek věty raději spolkl.

Pohlédla na něj s laskavostí sobě vlastní, kolem očí se jí utvořily drobné vějířky vrásek, ústy se však neusmála. „Kdysi jsem si vyčítala, že jsme tvému otci našli nevěstu až příliš brzy. Nakonec to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat,“ pokračovala zamyšleně a z jejího hlasu téměř odkapával smutek. „Zemřel tak mladý… Jaké štěstí, že po něm zůstal dospělý syn! Budeš dobrým starmelským pánem.“

Polkl. „Jsem rád, že mi důvěřuješ.“

Jako by jeho slova ani neslyšela. „Tvůj tatínek byl už od mládí statečný a tvrdý muž. Někdy až bezhlavě odvážný. Bláznivý. Málem ho to stálo život ještě předtím, než přišel na svět Thelf-Sören. Pak se uklidnil, byl zodpovědnější. Zvlášť poté, co se stal hlavou rodu. Jenže…“ těžce vzdychla, „když tvůj bratr padl, jako by se to všechno vrátilo. Tak moc ho chtěl pomstít!“

Ano, to Armin věděl. Jenže otci se Halwara Halwarina nikdy dostihnout nepodařilo.

Noc před pohřbem strávil Armin v Komoře mrtvých bděním u otcova těla. Kdyby byl jeho bratr živ, seděli by tu spolu. Oba v pláštích z pevného bílého sukna, podšitých vlčí kožešinou a s bohatě zdobenými lemy, jen mersenský meč by měl na kolenou Thelf-Sören. Armin tu však byl sám. Jen on, mrtvý otec a starobylá rodová zbraň, na jejíž namodralé čepeli se mihotavě odrážela světla voskovic.

Mlčky hleděl na bezkrevnou tvář na márách. Připomínal si, jak a o čem spolu hovořili naposledy. Bylo to v Dubové komoře, když se chystali do boje. Armin se přistihl při myšlence, jak ho mrzí, že otci na jakousi poznámku ohledně své zbroje tak odsekl. Vlastně se pohádali i den předtím, neboť otec měl výhrady ke způsobu, jakým vyhrál cvičný souboj s jedním z vladyčníků. Armin samozřejmě zvítězil čestně – přesto si vyslechl kázání, že měl zvolit jinou taktiku. A tak to vlastně chodilo pořád. Otec vždycky dokázal nalézt na jeho jednání nějakou chybu. Ať už se jednalo o cokoli.

„Babička mi řekla, že budu dobrým starmelským pánem,“ zašeptal Armin do ticha. „Ale ty sis to o mně nemyslel. Nikdy jsi mi nevěřil.“ Na okamžik se odmlčel. „Kdyby…“ kousl se do rtu, „kdybych místo Thelfa-Sörena zahynul já… plakal bys pro mne stejně jako pro něho?“ Nakonec tu otázku přece položil. Věděl, že se odhodlal pozdě, teprve nyní si však dokázal připustit, že odpověď vlastně znal. Hluboko v jeho nitru se cosi sevřelo. Ale neplakal. Před otcem nechtěl. Nikdy! Ani teď, když byl mrtvý.

„Je mi líto, že jsem pro tebe nebyl dědicem, jakého sis přál,“ promluvil znovu po delším mlčení. „Jenže tys mě nikdy nenechal, abych tě přesvědčil, že ti mohu být stejně dobrým synem jako Thelf-Sören!“ V očích jej pálily slzy, zamrkal, aby je zahnal. „Slíbils, že svého milovaného prvorozeného pomstíš,“ pokračoval rozhodně. „Ale nedokázals to!“ Vstal a poklekl před márami. „Budu to já, kdo tvůj úkol dokončí, otče! Jako nový starmelský pán, jako tvůj syn.“ Zhluboka se nadechl, pozvedl mersenský meč a přiložil si jej před rtymn tak, aby se na chladné čepeli srážel jeho dech. „Přísahám, že svého bratra pomstím! Dokážu ti, že jsem tvého dědictví hoden!“

Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Irena Moravcová