Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Šrot 4

Čtvrtek, 29. listopadu 2018 07:50

Ve třetí části povídky Radmily Tomšů jsme se dočetli o tom, že se ukáže cesta, jak z podzemí uniknout. V poslední části se dozvíme, zda se to podaří a jaké to bude mít důsledky.

Probíhali jsme úzkou chodbou, jeden za druhým, vpředu Dag, Tiringa jako poslední. Tunel, nebo spíš štola, vedoucí z laboratoře kamsi pryč, se stáčela chvíli doleva, chvíli doprava, po pár stech metrech jsem úplně ztratil orientaci, jakým směrem to vlastně jdeme. Sami bychom ten východ nikdy nenašli, ani kdybychom místnost prohledali stokrát. Otevřel se až poté, co Dag do úzkého otvoru nad jedním z laboratorních přístrojů vložil aktivační kartu. Pak se odsunul celý panel, aby vzápětí zas zajel na své místo. Taktak jsme stačili do chodby vběhnout všichni. Teď nás vedou svítící šipky, ubíhající pod našima nohama daleko dopředu. Jinak je v tunelu šero, osvětlení je místy buď nefunkční, nebo vypnuté.

„Jak… daleko…“ supěl jsem.

„Nepamatuju se, šel jsem tudy jen jednou, a to opačným směrem, na navážení materiálu jsem měl lidi,“ odpovídal v běhu Dag.

Karla běžela plynulými, úspornými kroky, Medikus evidentně odvedl dobrou práci. Tiringa vypadala jak na procházce. Evidentně z nás všech měla nejlepší fyzičku, prosmýkla se kolem mne a Karly těsně za Daga. Já se občas ohlížel, za námi však už byla jen neprostupná tma. Jakmile jsme proběhli, světla nahoře v tunelu i šipky na zemi zhasínaly.

„Musíme se dostat až za zeď,“ funěl jsem. „Jak daleko… je kryt… od ní?“

„Asi šest… kilometrů,“ zasupěl Dag. „Jsme asi ve čtvrtině,“ koukl se na hodinky. Zvolnil a začal se vydýchávat. „V podstatě máme spoustu času, nálože by měly vybuchnout nejdřív dvě hodiny po spuštění odpočítávání,“ vydechoval.

Tiringa nespokojeně zavrtěla hlavou. „Jak můžeš vědět, že se nezměnil plán? Musíme se dostat pryč co nejdřív, nemůžem spoléhat na nic než na sebe!“

Během zastávky světla nad námi ještě víc potemněla, zato šipky utíkaly dopředu se stále rychlejším posunem, jako by nás pobízely vpřed, vpřed, rychle, spěchat, honem…

„Tiri má pravdu,“ ukázal jsem na podlahu. „Není čas na odpočinek, jdeme, jdeme,“ popostrkoval jsem ostatní kupředu.

Znovu jsme se klopýtavě rozeběhli.

Po dalších dvou kilometrech dolehla na Karlu krize. Sotva popadala dech, držela se za bok, pot z ní tekl proudem.

„Střídavý běh,“ rozhodl jsem. „Padesát kroků chůze, třicet běžíme, na střídačku. Už to nemůže být daleko, podle mého tasteru by to mělo být necelé dva kilometry. Každou chvílí už musíme podběhnout zeď,“ motivoval jsem ze všech sil.

Dag a Tiringa už byli pěkný kus před námi, když jsem najednou zjistil, že je něco jinak. Šipky přestaly horečnatě ubíhat dopředu a pomalu se ztrácely ve tmě, světlo nad námi zmizelo a štola se začala rozšiřovat.

„Jsme za zdí,“ křikl po nás zepředu Dag. „Za chvíli budeme u východu, tady už by nálože být neměly!“

Karla se zapotácela a udýchaně se o mě opřela. „Alfe, já už fakt nemůžu, už nechci nikam utíkat.“ Mluvila přerývaně, nemohla popadnout dech. Sevřel jsem pevně její ruku a táhl ji za sebou a vtom se vpředu se objevil bílý obdélník světla. Dag s Tiringou otevřeli dveře. Šlo to ztěžka, šachtou se rozlehl nepříjemný skřípavý zvuk.

Dag vkročil do vzniklé škvíry, aby veřeje ještě víc pootevřel, ale vtom se po něm skokem vrhla Tiringa. Chytila ho za nohy, podtrhla mu je, Dag upadl na zem. Při nečekaném pádu se udeřil do hlavy a zůstal bez hnutí ležet. Tiringa jej překulila dovnitř, vyskočila, schovala za zdí vedle dveří a rozhodným gestem mně a Karlu zastavila.

Pak vytáhla pistoli a odjistila ji. Z palce a ukazováčku levé ruky udělala kroužek, zvedla ruku směrem k nám a pak prsty sevřela v pěst.

Past!

Naše heslo pro past!

Přiložil jsem ukazovák na rty, otočil se ke Karle a s varovným gestem jsem ji zatlačil zpět do chodby, až tam, kde ve tmě nebyli vidět. „Zůstaň tady, ticho a ani hnout! Přestaň funět a buď naprosto potichu,“ zašeptal jsem. Ukázal jsem, aby si sedla na zem a zůstala na místě. Sám jsem také vytáhnul zbraň a potichu se vracel k Tiri.

Mrkla na mne a očima ukázala prvně na Daga, pak na stěnu a zem. Dag ležel nehybně, jen lehký pohyb hrudníku ukazoval, že ještě pořád žije. Byl zřejmě jen omráčený, přestože jeho pád vypadal hrůzostrašně. Na stěně nad ním jsem uviděl škrábanec. Tiringa si poklepala na zbraň. Střela? Někdo po Dagovi střílel? To by znamenalo…

Aktivovali nálože a čekali na nás u jediného východu z města! Ne, opravil jsem se v duchu. Aktivovali nálože a čekali na Daga u jediného východu z města. Čekali na posledního člověka, který viděl, co se v městě dělo, věděl, kudy ven a který mohl podat svědectví. Možná to odstřelovač ani netušil, na koho vlastně míří. Kdoví, co mu kdo napovídal. V každém případě… Dag to měl spočítané od chvíle, kdy vešel do města. Přesně toho jsem se od momentu, kdy jsem zjistil, co je zač, bál. Kdo stojí o hlídače, který toho ví tolik? Pěkná společnost! Jenže netušili, že Dag nebude sám. A my nejsme ovce. Přežili jsme ve městě takové situace, o kterých nemají místní kovbojové ani potuchy. Nedostalo nás město a teď na konci cesty, ne, to se teprve nevzdáme!

Dag stále ležel zhroucený opodál dveří.

Tiringa stála schovaná vedle veřejí. Pomalu jsem se k ní přiblížil. ‚Kolik?‘ zeptal jsem se smluveným znakem. Lehce pokrčila rameny. ‚Dva? Tři?‘ ukázala na prstech. Protřepala ruku a zvedla čtyři prsty. Hm, možná až čtyři. Otázka je, jestli se přijdou podívat všichni, nebo jen jeden…

Zaskřípal štěrk, sesunulo se pár kamínků. Ven jsem pořádně neviděl, ale to co jsem zahlédl, mi připomínalo les. Zvuk pomalých kroků se blížil.

„Kolik jich mělo být?“ ozval se nedaleko hluboký hlas.

„Jeden,“ neslo se zdálky.

Dva.

„Měl jsem pocit, že jsem tam ještě někoho zahlídl,“ oponoval bas.

„Podle informací, co mám, už byl v městě jen tenhle jeden zloděj,“ informoval zdálky jiný hlas.

Tři.

„Prosím tě, neser se tím, dej mu jistotu do čela a padáme,“ řekl další.

Čtyři. Minimálně čtyři.

A kruci.

Odsunul jsem Tiringu od dveří, předal jí svou pistoli a gestem ukázal, co chci udělat. Kývla, zajistila mou zbraň a uchopila ji za hlaveň.

Kroky se blížily. Zatajili jsme dech.

Vchod se zatměl. Vysoký muž v maskáčích vkročil dovnitř a sklonil se nad Dagem. Než stačil zmáčknout spoušť, znehybnil jsem ho a Tiringa jej udeřila rukojetí pistole do hlavy. Zhroutil se nám k nohám. Odtáhl jsem ho pár metrů do chodby a spoutal ho svým tričkem. Pak jsem namířil dozadu do chodby a vystřelil. Karla s Tiringou mezitím odtáhly Daga dál od vchodu a Karla se jej snažila probrat.

„Hej, Jimmy, co tam ještě děláš?“ ozval se po chvíli ten informovaný, co nazval Daga zlodějem. „Něco jsi tam našel, nebo co?“

Odplížil jsem se kousek do tmy a směrem do tunelu něco tlumeně zavolal.

„Cože?“ ozvalo se zvenčí a další kroky mířily ke vchodu do naší skrýše.

„Jimmy?“ vstoupily do vchodu další maskáče. Než se muž stihl rozkoukat, skončil vedle kamaráda. Začínalo nám docházet ošacení, s pouty jsme původně nepočítali.

„Chlapi?“ ozvalo se za chvíli zdálky. „Jste oukej? Šéfe, Jimmy a Kos zmizeli vevnitř!“

„Tak ať koukaj vylízt, nebo si tu můžou zůstat na věky. Zkontroluj, jestli je ten hajzl mrtvej a letíme. Na nikoho se nečeká, nejsme mateřská školka,“ ozval se rozhodný hlas.

Další kroky, tentokrát ale obezřetné a pomalé. Třetí muž nenakráčel do pasti bezhlavě jako ti dva předtím, zřejmě se mu mlčení kolegů pranic nelíbilo.

Opřel se o zeď vedle dveří venku, a snažil se dovnitř nakouknout tak, aby nemusel do škvíry strčit hlavu.

„Jimmy!“

„ Kosi!“

Snažili jsme se ani nedýchat.

„Šéfe, mně se to nelíbí,“ ozvalo se za chvíli zpoza zdi. „Ten kluk je pryč, buď ho chlapi zatáhli dovnitř, nebo nevím. A hlavně mi není jasný, kam šli, je tam tma jak pytli. Vůbec se mi to nezdá. Nemáme ty granáty? Hodíme je dovnitř a bude vymalováno.“

Zatajil se mi dech. Granát, ouha. To je zlé.

„Je tam Jimmy a Kos,“ ozval se šéf.

„No a co,“ zasmál se hlas za dveřmi. „Tak se nebude odměna dělit čtyřma, ale dvěma, ne?“

„Pravda. Jestli tam něco našli a nechtěj nám to ukázat, jejich problém. Pojď pro mazlíka, hodíš to tam a jedem,“ rozhodl šéf.

Štěrk znovu zaskřípal, kroky se vzdalovaly.

Neměli jsme jinou možnost. Vyběhli jsme s Tiringou ven, každý zalehl do nejbližšího možného úkrytu.

„Stát, ruce vzhůru, vzdejte se!“ vykřikl jsem.

Sotva jsem domluvil, hvízdla mi střela nad hlavou a odštípnutý kousek kamene mě udeřil do zad. Než jsem stačil vystřelit, plivla oheň pistole vedle mne a střelec, zřejmě šéf, se zhroutil k zemi. Čtvrtý chlapík stál vyděšeně mezi námi a jím a držel ruce nahoře. Odzbrojil jsem ho, nasadil mu jeho vlastní pouta, co se mu houpala u boku – jak to, že jsme si toho u těch ostatních nevšimli? – a šel se opatrně podívat po tom posledním. Svíjel se v bolestech, držel si prostřelené rameno, prsty zmáčené krví, pistoli daleko od sebe.

Nenávistně se na mně podíval: „Jdeš mě dorazit?“

Měl jsem sto chutí to udělat, ale Tiringa mezitím přitáhla batoh, vyložila z něj věci a vytáhla nůž. Chlap se na ni vyděšeně podíval, ale to už ostří nože rozřízlo bundu a hbité ruce mu zafačovaly ránu v rameni.

„Opravdu se tomu dá věřit?“ Karla se seděla ve vrtulníku jak na jehlách. Byl disponován pro šest lidí, ale nás teď bylo osm. „Zvedne se to vůbec?“

„Hlavně aby nás to cestou nesežralo,“ zasmála se ironicky Tiri. „To by byl pech, to vám teda povím!“

Dag seděl na místě pilota. Poté, co se probral z mdlob i ze šoku, když zjistil, jaké plány s ním jeho chlebodárci měli, jednal chladnokrevně a účelně.

Výslech nepovedených kovbojů moc informací nepřinesl – námezdní žoldáci, ochotní za peníze udělat cokoliv. Pro zachování života však byli ochotni udělat mnohem víc, takže k tomu, aby odeslali smluvený kód o úspěšném ukončení akce, se nenechali moc dlouho přemlouvat. Popravdě jsme je nemuseli přemlouvat vůbec, stačilo naznačit, že ve štole zůstanou navždy. Jakmile byla zpráva přijata – ‚OK, kód osm, akce ukončena‘ – byli zbaveni všech užitečných drobností, co měli po kapsách, včetně identifikačních kódů. Chvíli jsme váhali, co s nimi dál, ale nakonec zvítězila naše lidskost a tak jsme se do helikoptéry naskládali všichni. Bylo mi jasné, že v opačném případě by se oni s námi nemazali, ale… no, nechtěl jsem je mít na svědomí. Kdoví, co se tady bude dít.

 „Unést, to by nás uneslo, ale dolet nic moc. Knipl, kolektiv, cyklika, tohle bude vysílačka, počítač,“ mluvil sám k sobě Dag. „Není tu ani půlka nádrže,“ zkoumal obrazovku monitoru. „Jsme tu všichni?“

„Jo,“ kývnul jsem hlavou. „Leť, ať jsme odtud co nejdřív, kdoví, kdy to spustí.“

Dag zmáčkl postupně pár tlačítek, chytil do ruky jakousi zvláštní páku, motory zahučely, list rotoru nad námi se roztočil a my začali pomalu stoupat. Ještě štěstí, že Dag s tímhle krámem uměl, nám ostatním by byl platný asi jak ponorce padák. Polkl jsem, potlačit nutkání zvracet a podíval se ven.

Město bylo opravdu nádherné. Okázalé, zářící, barevné. Třpytící se okna domů odrážela paprsky zapadajícího slunce, obrovské autostrády a bulváry tlumily barevnou změť tmavým povrchem silnic. Srdce by až usedalo nad tou nádherou, nad vším tím leskem…

…jen bychom nesměli vědět, co číhá pod povrchem.

Jak jsme stoupali a pomalu se vzdalovali, byla nádherně vidět celá obrovská rozloha města. Bohužel i vysoká, do daleka bíle svítící zeď, obehnaná elektrickými dráty a žiletkovým plotem.

Zničehonic ve středu města začala růst obrovská tmavá skvrna. Černé paprsky se rozbíhaly jako loukotě až k bílé zdi, z města se začalo kouřit a s malou helikoptérou začala pohazovat tlaková vlna.

„Přidej, prosím tě, přidej!“ rozkřičeli se všichni.

„Vrtulník nemá forsáž!“ drtil mezi zuby Dag. „Dělám, co můžu! Seďte v klidu, stačí, že musím vyrovnávat ty poryvy zvenčí!“

Ruce mu jen hrály, jak se snažil vyrovnávat s víry, které se k nám valily zezdola.

Město, hroutící se do sebe, se i v poslední agónii snažilo urvat poslední kořist.

Naštěstí už na nás jeho smrtící drápy nedosáhly.

Nebyli hloupí. To jen my jsme byli naivní.

Uviděli jsme je z výšky, ve chvíli, kdy se to s námi konečně přestalo houpat, a my začínali věřit, že se z toho přece jen dostaneme.

Mohlo nás napadnout, že zánik města bude střežený před nepovolanýma očima. Vojáci byli na každé příjezdové cestě, na každém rozcestí.

„Robinson RK 56A, zašlete kód,“ ozvalo se nám ve sluchátkách. Dag se po nás jen nešťastně ohlédl, pokrčil rameny, poťukal na ukazatel s ubývajícím sloupcem paliva a zavrtěl hlavou.

„Kód,“ zatřepal jsem nejbližšími maskáči.

„Nevím,“ zachrčely v odpověď. „Žádný zasraný kód nám nikdo nedal!“

„Robinson RK 56A, okamžitě zašlete kód,“ opakoval hlas zezdola netrpělivě.

„Zde Robinson RK 56A, kód neznám,“ odpověděl nejistě Dag.

„V tom případě okamžitě přistanete na delta 2.18.52.zet,“ vyštěkl hlas a dodal: „Pokud ne, budete už bez další výzvy sestřeleni.“

Přistáli jsme na určeném místě, bez odkladu a za hlubokého ticha v kabině.

Takhle jsme si konec naší cesty opravdu nepředstavovali.

Náš živý náklad vůbec neměl radost z toho, když ho vojáci postupně vytahali z kabiny ven. Žoldáci nebývají zrovna dvakrát oblíbení a takoví, co se nechají lapit civilisty, se obdivu už vůbec nedočkají. Jestli se ale my někdy dozvíme, kdo a proč tyhle čtyři zaplatil, to netušíme.

Odvezli nás – slovy Daga – do karantény. Fešácký kriminál, tak jsme ohodnotili naše ubytování my tři. Pravda, postel se nás nesnažila vysát a kolem skříní jsme se postupně naučili chodit bez obav, že na nás z nich něco ošklivého vybafne. Takže vzato kolem a kolem, polepšili jsme si. V ubíjejících výsleších – tedy rozhovorech, jak to nazývali naši vojenští „přátelé“, z nás opakovaně vytahovali všechny, i ty sebemenší informace o tom, jak jsme přežívali. Malovaly se harmonogramy rozvoje nákazy. Vynášely se časové osy rozpadu města.

A když už jsme neměli vůbec co dát, když byly naše znalosti a vědomosti vyčerpány do posledního kousíčku, stali jsme se personami non grata.

„Nebudeme vám předstírat, že jsme nadšeni z vaší přítomnosti,“ sdělil nám povýšeně tmavovlasý major při posledním z rozhovorů. „Ta věc je průser sama o sobě, a navíc jste tu ještě vy. To, co víte, by mohlo rozpoutat nepokoje v dalších městech. Těch pár informací, které jste nám předali, nestálo za námahu vás zachraňovat.“

 „Nikoho jsme se taky neprosili,“ vyletěla Tiri. Bledá, s kruhy pod očima, takhle si život za zdí nepředstavovala.

„Ostatní města jsou v pořádku?“ zeptal jsem se už asi posté. Zatím jsem na tuto otázku nikdy nedostal odpověď, vždy byla elegantně přehlídnuta.

„Samozřejmě,“ štěkl major podrážděně. „Proč by nebyla? Nicméně nestojíme o žádnou paniku. Takže vám nabízím dohodu. Dostanete novou identitu. Taky nové bydlení, dokonce budeme tak laskaví, že si budete moci vybrat lokalitu a pokud bude vyhovovat i našim požadavkům, domluvíme se. A chceme za to jen maličkost…“ přistrčil k nám jakési papíry.

Naším novým domovem je malý ostrov nedaleko Kapverd. Místní nás přijali srdečně a vůbec je nezajímaly doklady, ve kterých máme všichni tučným písmem napsáno, že jsme se léčili na psychiatrické klinice a máme zákaz opouštět bez vědomí policie ostrov. Kupodivu to nezajímalo ani místního doktora, který naši lékařskou dokumentaci shrnul do jednoho neuspořádaného šanonu a bez podívání zastrčil za sebe do regálu.

Dag tu s námi není. Zůstal v armádě. Celou dobu, co jsme byli v tom fešáckém kriminálu, jsme se o něj obávali. Naštěstí přežil, i když vyvezení tří civilistů z nakaženého města mu sakra narušilo jeho dosud čistý kádrový profil. Vojenský soud však nakonec rozhodl, že o nesplnění rozkazu v jeho případě nešlo – přímý rozkaz, že nesmí nikoho zachránit, nikdy neobdržel. Snížili mu hodnocení, na druhou stranu mu dali vyznamenání za záchranu života – vojenská mašinérie se prostě nezapře. Viděli jsme ho pak už jen jednou – těsně před naším odjezdem. Stejně jako my podepsal mlčenlivost, také věděl, že nás si navíc pojistili nálepkou bláznů, kterým není radno věřit. Svěřil se nám, že to, co zažil ve městě, ho stálo hodně bezesných nocí a pokud by se mělo někde dít něco podobného, udělá vše proto, aby pravda vyšla najevo, mlčenlivost nemlčenlivost.

Také nám („…ale je to jen pro vaše uši, jasný?“) sdělil, že přepadení u východu z nouzového tunelu měla na svědomí jakási vojenská frakce, která neustála tlak informací a vzala si do hlavy, že veškeří živí příchozí z města v sobě nesou jeho nákazu a je zapotřebí všechny včas zlikvidovat. Jednali na svou pěst, Dag nebyl jediný, na koho se pokusili spáchat atentát. On sám měl štěstí, že díky Tirinze přežil, bohužel někteří jeho podřízení, kteří spolu s ním podminovávali město, šílené plány této zmatené skupiny zaplatili životem.

Přes ujišťování majora, že jsou ostatní města v pořádku, jsme zvolili pro další život místo co nejblíže rovníku. Věříme na dlouhé slunečné dny a na obrovskou masu slané vody, kterou, jak pevně doufáme, podhoubí té strašné nákazy nedokáže překonat.

Tiringa zde poprvé za svůj život našla klid, pohodu a pravidelný řád, který jí tak chyběl. Svého nastávajícího muže potkala v místní knihovně. Karla a já se živíme prodejem suvenýrů, které vyrábíme z místních surovin. Věřili jsme, že již budeme mít až do smrti klid, vypjatých a nervy drásajících situací jsme si už užili až až. Zřejmě nám ale nebude přáno.

Před časem přijela na ostrov rodina turistů. V přístavní restauraci sháněli kontakty na ubytování. Vzali jsme je s Karlou na byt, co se Tiri odstěhovala, máme volné pokoje. Jen tak mezi řečí jsme se dozvěděli, že přijeli z jednoho z těch úžasných bionických měst. Strávili u nás tři týdny, koupali se v teplém moři a sledovali s námi romantické západy slunce. Při odjezdu slibovali, že za rok se určitě vrátí, že kouzelnější místo na dovolenou ještě neviděli.

Pak jsme od nich dostali dopis.

Při návratu domů našli město obklopené jednolitou hradbou, obehnanou žiletkovým plotem. Prý je kapacita zaplněna a nikdo další dovnitř nesmí. Zkusili si stěžovat, ale byli upozorněni, že město opustili dobrovolně a sami, tudíž nemají právo na návrat, ani na náhradu škody. Cesta zpět není možná. Neměli kam jít, všichni ostatní příbuzní zůstali vevnitř ve městě, kam se nedá dovolat, nedá napsat, nedá dostat. Otec rodiny v závěru psaní poznamenal, že to tak nenechá, že si bude stěžovat u vyšších instancí.

Další dopis už nepřišel a naše pohledy a listy se vrací s poznámkou ‚adresát neznámý‘

Z denního tisku mezi řádky čtu, jak na mapě světa začíná přibývat zakázaných míst.

Přesto se staví stále nová města.

Každé totiž přinese spoustu hlasů Nejvyšší radě a to je to, oč tu běží.

Co na tom, že si lidstvo podřezává větev.

Co na tom, že jednou všichni zjistí, že už nemají kam jít.

Účel světí prostředky a košile je bližší než kabát, to platilo, platí a platit bude.

Ve včerejších zprávách jsme zahlédli kouřící trosky vojenského vrtulníku. Pilot prý nezvládl řízení a v poryvu větru zavadil listem vrtule o stromy.

Dag.

Dag, skvělý pilot, který nás mistrně dostal z pařátů toho prokletého města, už svůj slib nikdy nesplní. Té jeho havárii nikdo z nás nevěří ani omylem.

Stojím na břehu, moře mi něžně olizuje prsty na nohou. V ruce svírám pozvánku na večerní schůzi obyvatel ostrova, na které se bude projednávat stavba nového úžasného města.

Bionického.

Pomalu papír skládám do tvaru vlaštovky a házím do vln. Moře lačně přijme něžnou bílou oběť a dál mi pokorně omývá nohy.

Nemůžeme hlasovat proti, nemáme hlasovací právo.

I kdybychom vše, co jsme zažili, vykřičeli do světa, kdo bude věřit úředně potvrzeným bláznům?

Jediné, co můžeme, je zažádat o přestěhování na jiný ostrov. Budeme se stěhovat tak dlouho, jak bude potřeba.

Než nám dojdou ostrovy.

 Anebo čas.

Autor: Radmila Tomšů


banbad