Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Šrot 2

Čtvrtek, 15. listopadu 2018 07:30

V první části povídky jsme se seznámili s posledními lidmi, kteří přežívají v původně dokonalém městě. Teď už není tak ideální, ba dokonce, je přímo vražedné. Ve druhé části se vydávají do světa zábavy – do lunaparku.

Střelnice. Houpačky. Horská dráha. Autodromy. Kolotoče.

Pestrý svět dětského štěstí.

Nebezpečný svět zmutovaných šelem, co se mohou co nevidět utrhnout ze řetězu.

Slunce se dotýkalo obzoru, když Karla upadla.

Klopýtla a únavou udělala kotrmelec i s batohem, který zarytě nesla sama a nechtěla ho nikomu dát. Pokusila se postavit, ale pravá noha ji neposlouchala. Koleno viditelně natékalo a s každým došlapem se zapotácela. Popadli jsme ji v podpaždí, z jedné strany já, z druhé Siegfried. Tiringa s jejím batohem před námi se nervózně rozhlížela. Světlo mizelo před očima a parkem se začínaly ozývat skřípavé zvuky.

Pomalovaný kolotoč, kolem kterého jsme procházeli, se roztočil. Koně, přikurtovaní k podlaze mohutnými šrouby, po nás chňapali rozšklebenými tlamami, had, namalovaný na vršku kolotoče začal plivat jedovaté sliny.

Tma zhoustla.

Lunapark ožil. Kdysi bylo toto místo každý večer plné pulsujících světel, hudby a bavících se lidí. Dnes tu z toho nezbylo nic, jen atrakce, pohybující se ve tmě se strašidelným skřípotem. Proměněny v hladové dravce se snažily ze svých podstavců dosáhnout co nejdále, až tam, kde cítily teplo naší krve. Zešílené touhou po potravě se zmítaly a natahovaly po nás své pařáty, cenily zuby a zmutovanými končetinami hrabaly do prostoru. Na kraj autodromu narážela auta, místo kol kovové drápy, místo veselých obličejů cvakající nože.

Najednou Siegfried pustil Karlu a strhl Tiringu na poslední chvíli k sobě. Tlustý řetěz lízl její batoh a oba je srazil na zem. Místem, kde dívka procházela, prolétlo sedátko obrovského řetízkového kolotoče, který se potichu roztočil nad našimi hlavami a nabíral na rychlosti. Sedačky, visící na jednom závěsu, šlehaly kolem sebe zbylými řetězy jak devítiocasou kočkou.

Karla zaječela hrůzou, ale to už oba vstávali. Díky Siegfriedově rychlé reakci vyvázli jen s odřeninami.

Vyděšeně jsme se rozhlíželi kolem sebe. Kam jsme se podívali, pohybovaly se chňapající tlamy, okraj autodromu se nebezpečně prohýbal. Ohlédl jsem se směrem, odkud zazněly další podivné zvuky, a srdce mi pokleslo. Zpoza velké střelnice se pomalu vynořovala obrovská hlava draka, táhnoucího za sebou převrácené a vzpříčené vozíky zvonkové dráhy. Auta vycítila šanci na únik, shromáždila se u zadního okraje a společně do něj narážela. Skřípot draka, rachot aut a pravidelné svištění kovových bičů, vše v neskutečných barvách bledého měsíčního světla mi v tu chvíli připadlo jak ze špatného hororového filmu. Obrovská klaunská maska, šklebící se nad vchodem v pozadí stojícího cirkusového stanu tomu dodávala groteskní nádech.

Semkli jsme se kolem batohů. Zády k sobě, bok po boku. Zdivočelá monstra se k nám stahovala jak můry k lampě. Z kolotoče odletělo první sedátko, prosvištělo nad našimi hlavami a zabořilo se do oka rozšklebeného klauna. Byl jsem vzteky bez sebe. Nakráčeli jsme sem jak na jídelní stůl, hloupí, hloupí! Jak moc jsme byli naivní a hloupí! Horečně jsem přemýšlel, kolik mám v pistoli, kterou jsem celou dobu střežil jak oko v hlavě, nábojů. Budou stačit aspoň pro Karlu a Tiringu? Přece je nenechám zaživa roztrhat těmi hladovými zrůdami! Dobíjel jsem, nebo ne?

Nečekaně, jako blesk, se nám do očí zabodlo světlo. Čas se zastavil, lunapark na chvíli ztichl, jen gigantický řetízkový kolotoč, vytočený do obrátek, dál v pravidelném rytmu švihal potrhanými řetězy do asfaltové cesty. Oslňující záblesk zabolel, a když jsme se slzícíma očima dokázali rozkoukat, měli jsme před sebou obludnou plechovou příšeru, monstrum zvíci tanku, kterému svítily reflektory žárem dvou malých sluncí.

Strnule, s rukama přitisknutýma na obličeji, jsme mezi prsty nevěřícně zírali do jasu, linoucího se ze hřmotící stvůry. My šli za světlem prvního domu, jenže jsme naletěli na vějičku zrůdě ze všech největší, plechovému monstru, které zřejmě jako jediné za ty roky neztratilo světlomety. Sami jsme mu vlezli do pasti, sami jsme mu přišli naproti. Chodící konzervy!

Zvedl jsem revolver a otočil se k Tirinze. Nestačil jsem ani odjistit pojistku, když mě za zápěstí popadla velká mužská ruka.

„Není čas něco vysvětlovat,“ slyšel jsem křičet cizí hlas. „Skočte do Artura, okamžitě, všichni, hned, mazejte, slyšíte?“ Kdosi mě otočil a postrčil směrem k otvoru v boku příšery, z něhož se linulo měkké žluté světlo. Zaváhal jsem. Neznámý popadl Tiringu, která pořád ještě stála jako solný sloup a strčil ji dovnitř. Konečně jsem se pohnul, mezitím Siegfrid s neznámým vnesli dovnitř Karlu. Naskočil jsem také, cizinec k nám vhodil poslední batoh, povzbudivě na mne kývl a zabouchl dveře.

Zvenčí.

Vyděsil jsem se.

Další past?

Obrovský vůz se zachvěl a dal se pomalu do pohybu. Strop se prohnul pod několika ranami, kterými ho zřejmě počastovaly stále se točící řetězy, ale vozidlo se pomalu kolébavě pohybovalo dál a dál. Netušili jsme, kterým směrem jedeme, ani kam, ani proč. Seděli jsme natlačeni v malém prostoru jeden na druhém, beze slova, bez pohybu, bez naděje.

Nebo jí snad špetka zbyla?

Rozhlédl jsem se po ostatních. Než jsem stačil zachytit jejich pohledy, octli jsme se v naprosté tmě. Světlo uvnitř vozu zhaslo.

Probral jsem se zkroucený mezi čímsi tělem a tlačícím batohem. Něco se změnilo, a to mě probudilo. Ustalo rytmické houpání, které mě uspalo. Únava z horkého dne a psychického vypětí mezi šílícími atrakcemi v lunaparku udělala své. Nejen já jsem usnul. Ve slabém světle, které teď prosvěcovalo útroby neznámého vozidla, jsem spatřil ostatní ponořené do hlubokého spánku. Snažil jsem se posadit. Všechny svaly zaprotestovaly, přeleželá ruka brněla jako sto čertů.

Konečně se mi podařilo se zvednout. Zatřásl jsem se Siegfriedem. Okamžitě otevřel oči. „Kde to jsme?“ vyrazil ze sebe.

„Nevím, „ odpověděl jsem.

„Pořád v tý plechovce?“

„Jo. Jen už nejedeme. Zastavili jsme, ale nic víc se zatím neděje.“

Siegfried se roztřeseně překulil na kolena a sáhl po svém batohu. Vytáhl pistoli a ulehčeně si oddechl. „Nejblbější nápad, co jsem měl za posledních milion let, bylo strčit tuhle kamarádku do batohu,“ řekl směrem ke mně. „Dostali jsme se daleko od sportovního střílení, to ti povím. Myslel jsem…“ Mávl rukou. „Nemyslel jsem. Prostě jsem vůbec nečekal, že by ten lunapark byl tak obrovskej a že bychom ho nestihli přejít včas. Promiň, Alfe,“ omluvil se mi. „Taky jsem už dlouho nebyl v noci venku. Měli jsme se víc střídat. Vůbec mi neseplo, jaký hrůzy se venku dějou a jak se to stupňuje.“

Než domluvil, začaly se probírat i ženy. Karla se se zaúpěním otočila z boku do sedu a chytla se za koleno. „Bolí jak čert,“ procedila mezi zuby. „Doufám, že už nebudu muset nikam jít. V opačném případě mě tu prosím nechte a běžte sami. Už neudělám ani krok.“

„Jedeme dolů,“ vmísila se do našeho hovoru Tiringa, hlavu na stranu, ponořená do sebe.

„Jak, dolů?“

„Dolů, no. Výtahem nebo nevím, asi výtahem, stojíme, ale přesto klesáme dolů.“

Podívali jsme se po sobě.

Dolů?

To vůbec nezní špatně.

Když se konečně bok obludy otevřel, byli jsme v plné pohotovosti. Se Siegfriedem jsme klečeli za batohy, přímo proti vchodu, zbraně připravené. Tiringa s Karlou, ukryty v úzkém prostoru vedle dveří nás jistily z boku.

V obdélníku světla se objevil vysoký mladý muž, dlaně zdvižené před sebou.

„Doufám, že se vám moc neklepou ruce a nemáte lehkou spoušť,“ podíval se nervózně na pistole v našich rukou. „Schovejte ty hračky, tady jste v bezpečí. Nikdo další tu není.“ Přikročil blíž, nakoukl dovnitř a galantně podal Tirinze ruku. „Račte, madam.“

Tiringa po mně šlehla pohledem, ale neříkala nic. Nabízenou ruku ignorovala, opřela se o hranu dveří a zlehka seskočila. Rozhlédla se kolem sebe a kývla dovnitř.

„Má pravdu, je tu sám, nikde nikdo,“ řekla směrem k nám. „Pojďte ven, vypadáte směšně. Kdyby chtěl, mohl nás už stokrát zabít, když jsme spali.“

„…a vzadu jsou nádrže, kde se filtruje voda a je tam také zásoba vzduchu, kdyby něco,“ vyprávěl vysoký mladík. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nebylo mi vůbec jasné, kde to vlastně jsme. Na podzemní garáže to nevypadalo, na sklepy také ne. Soustava různě velkých místností, tlusté dveře, zavírající se ohromnou mechanickou pákou… ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, vůbec mě nenapadalo, co by toto mohlo být za místo.

„Jak jste ten kryt objevil?“ zaslechl jsem najednou Siegfrieda.

Málem jsem se plácl rukou do čela. Kryt, no jasně, kryt! Fantastická skrýš, hluboko pod zemí, dobře bránitelná, plně funkční. Vůbec jsme netušili, že tu někde takové zařízení je.

„Náhodou, jak jinak. Stejně, jako jsem jen náhodou byl včera v noci venku a slyšel ten rachot, co se spustil v lunaparku,“ slyšel jsem mladíkovu odpověď. „Měli jste štěstí, nebýt mě a Artura, nezbyl z vás ani krvavý flek. Tamní příšerky jsou sakra nebezpečné. Myslím, že se už dlouho tak nepobavily.“

„Ale… jak je možné, že je ten váš Artur i v noci bezpečný? Jak to, nezmutoval jako všechna ostatní vozidla?“ zeptala se Tiringa.

„Našel jsem ho tady dole, vedle, v parkovací síni. Odtamtud vede na povrch autovýtah. Ostatně celý kryt je odstíněný zvláštním materiálem, nikde jinde ve městě jsem podobný neviděl. Navíc je veškeré ovládací zařízení mechanické. Možná díky tomu. Nebo je to jen štěstí a výtah i auto časem zmutují taky. Já se je ale snažím moc nepoužívat. Jen když není zbytí. Možná proto jsou zatím bezpečné.“

Tiringa si prohlížela místnosti, ret skousnutý, v očích nesouhlas. Něco se jí nelíbilo. Zachytil jsem její pohled, vytáhl obočí v němém dotazu. Odpovědi se mi nedostalo. Moje dcera už opět byla ve svém rozpoložení, kdy nedůvěřovala ničemu, co je jí ukazováno a vysvětlováno. Tenhle rys povahy měla odjakživa. Nebylo divu. Od malička se její svět neustále měnil, hýbal, to, co dnes platilo, bylo zítra už úplně jinak. Přišla o všechny kamarádky, o sestru… naučila se nevěřit nikomu a ničemu.

Mladík otevřel další dveře. „Tady se můžete zatím ubytovat. Je tam dost místa, udělejte si pohodlí. Vzadu je Medikus, nechte si ošetřit nohu,“ kývl na Karlu. Pak se podíval na mne. „Předpokládám, že bychom si pak spolu všichni nahoře sedli a popovídali si. Mám spoustu otázek, ale to vy asi taky,“ usmál se. „Tak až se zabydlíte, vyjděte po těchto točitých schodech. Najdete společenský sál, budu tam na vás čekat.“ Otočil se, a než jsme se stačili nadechnout k otázce, zmizel po schodišti nahoru.

Místnost, do které jsme vešli, byla plná postelí, stálo jich tam dobrých deset. Na každé spacák, polštář, prostě plně vybavený kryt čekající na své obyvatele. Kdoví, kolik takových místností tu vůbec je.

Automaticky jsme se rozešli do různých koutů, tak, jako v našem starém útočišti.

„Můžeš mi říct, k čemu tu ten kryt vůbec je?“ Tiringa seděla na posteli a vypadala nesvá. „Vůbec se tu necítím dobře. Já… nevím. Já mu nevěřím! Mám z něj špatný pocit,“ vyhrkla.

„Prosím tě, neblázni,“ uklidňoval jsem ji. „Všechno se dozvíme, promluvíme si a pak můžeme hodnotit. Teď musíme nejdřív ze všeho ošetřit mámu.“

Rozhlédli jsme se a hledali slíbený Medikus. V místnosti nebyl, našli jsme ho až v další komůrce. Zjistili jsme, že kryt vede dál a dál. Za ošetřovnou byl další sálek, za ním další a velké zamčené dveře s kovovým kolem.

„Sál,“ zabručel Siegfried, který nás na ošetřovnu následoval.

„Myslíš…“ začal jsem větu.

„Operační, jasně,“ pokývl hlavou. „Takhle bývaly stavěny všechny kryty. To, kde jsme, je vlastně polní nemocnice. Vyšetřovna, operační sál pro těžší případy. Za ním možná budou další pokoje, jednotky intenzivní péče a tak. Taky tam bývá malá spalovna, pro případ…“ odmlčel se.

„Krematorium? Až tak?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Jasně. Co by dělali v krytu s těma, co umřou? Nechat si je tu přece nemůžou.“

Medikus jemně předl. Na displeji běhaly vlnovky ekg a eeg, hodnoty krevních testů, skeny kolenního kloubu. Karla měla koleno v tunelu přístroje, v ruce napíchnutou kanylu s přesně dávkovanými léky. Po chvíli zařízení zapípalo a na obrazovce se objevil virtuální lékař. Sdělil nám, že koleno je opět v pořádku, že jej pacientka nemá asi tak týden moc zatěžovat a že se těší na naše další setkání. Pak stroj opět zapípal a obrazovka ztmavla. Pacientka mu přesto radostně zamávala. Koleno konečně vypadalo jako dřív, jen lehký otok naznačoval, kde býval problém.

Tiringa přecházela místností jako lev v kleci.

„Dobrý, mami?“ otočila se po nás, když nás viděla vcházet. „Takovýho štěstí,“ ušklíbla se. „Kryt po ruce, auťák jako hrad, plně vybavená polní nemocnice… no nejsme my dítka Štěstěny? Strejda Sigi říkal, že absolutně netušil, že tu něco takovýho vůbec je. A ten ví o městě všechno! Celý roky shromažďoval všechny informace! Ale že je tu kryt jako kráva, to se mu nedoneslo! To jsou mi věci.“

„Asi jsem měl špatné informátory,“ ušklíbl se Siegfried. „O takových věcech si nešvitořej vrabci na střechách, holčičko. O těch ví jen hrstka zasvěcených. To tak bylo vždycky a všude.“

„Jenže tady se mohlo ukrýt plno lidí! A není tu nikdo!

„Z čeho tak usuzujete, mladá dámo?“ Vložil jsem se do hovoru, už mě její navztekaný tón rozčiloval. Místo, aby byla ráda, že máme zadek v suchu, pořád jen rýpe. „Třeba je tu někde jinde lidí spousta. Tohle může být úplně malá část toho zařízení. Neviděli jsme zatím nic víc než garáž, jedno auto, pár místností. Jestli chceme vědět víc, musíme jít nahoru. Takže, milostivá, račte laskavě vzlétnout vzhůru po točitých schodech a tam se toho mladého muže můžete vyptávat až do bezvědomí. Ví toho rozhodně mnohem víc než my – minimálně o tomto krytu.“

„A o všech těch slavných náhodách, díky kterým jsme tu, nám taky ochotně poví?“ rýpla si ještě jednou Tiringa, ale to už vybíhala do horního patra.

Mládí. To úžasné, černobílé, upřímné mládí.

To mě napadají otázky mnohem horší.

Hovorů v krytu už bylo dost. Hodiny jsme za zavřenými dveřmi podrobovali Dagovo vyprávění kritice, rozebírali jsme každé jeho slovíčko či gesto. Dag dobře věděl, co se za zavřenými dveřmi děje, ale ponechával věcem volný průběh. Řekl nám svůj příběh a nechal nás, ať si učiníme vlastní závěr.

Doufáme a věříme, že je to tak, jak říká – že zůstal sám z nepočetné skupiny lidí, která před oživením monster pracovala jako obsluha lunaparku. Posléze přežívali v podzemních garážích (těch, do kterých jsme tak bláhově mířili), až jednoho rána při návratu na základnu zjistil, že už není kam a ke komu se vrátit. Nákaza nenápadně pronikla do nižších pater a nelítostně si posloužila spáči. Následující dvě noci byly podle jeho vyprávění to nejhorší, co zažil. Kryt v podstatě ani nehledal, v zoufalství samoty, hrůzy a beznaděje bloudil městem a chtěl zemřít taky. Jenže jeho pud sebezáchovy byl silnější než zoufalství, a tak ve chvíli, kdy mysl očekávala poslední ránu z milosti, tělo instinktivně uhnulo před útokem hladového plecháče a uskočilo do nejbližších dveří. Práh, stlačený váhou živého člověka, mechanicky odblokoval dveře a pád do tmavé chodby mu zachránil život.

Až později zjistil, že i další zařízení krytu je mechanické a tudíž ho nákaza zatím nepostihla. Zůstal v něm a časem zjistil, že lepší útočiště prostě v městě nenajde. Občas vycházel na povrch a snažil se najít další lidi. Většinou pak propadal zoufalství, protože jeho snaha byla marná. Až do dne, kdy na jedné z obhlídek zjistil, že se dal do pohybu lunapark.

I my jsme na oplátku Dagovi vyprávěli náš příběh. Odkud jsme přišli a proč. Světlo, které nás přitáhlo jak noční můry, byl Dagův Artur. Časově jsme dali dohromady, že ve chvíli, kdy my zahlédli jiskřičku světla, propátrával bloky budov za lunaparkem. Na rozdíl od nás nehledal první dům, ale jakékoliv známky života.

Teorii Prvního nikdy neslyšel. Pro něj je výhra už jen to, že není v krytu sám, povídal.

Tiringa při našich hovorech většinou mlčela. Mně však stačil její výraz a občasné zdvihnutí obočí. Navenek sice tvrdila, že ve všem souhlasí s námi, ale já věděl své. Tiringu Dag nepřesvědčil.

I přes Dagův nesouhlas jsme vyšli ven. Za dne, za světla, za bezpečí. Tedy relativního bezpečí. Podle našeho zachránce z lunaparku už začínají domy ožívat i ve dne.

Někdy.

Někde.

Některé.

Karla seděla na posteli, dlaně přitisknuté na ústa, oči uslzené. „Já za to můžu, to já, měla jsem být důraznější, měla jsem něco udělat, měla jsem vás zastavit,“ opakovala stále dokola. Kývala se sem a tam, na tváři výraz spráskaného dítěte, v duši hlodající červ viny.

„Karlo, nemůžeš za nic,“ prohlásil jsem už snad po stopadesáté. „Ty tvoje předtuchy… byla to náhoda. Kdo mohl vědět, že Siegfried nedá ani na mě, ani na Daga? Vždycky byl tvrdohlavý, a to se mu vymstilo… Ale za to přece nemůžeš ty, neblázni.“ Sundal jsem jí ruce z obličeje, kapesníkem utřel slzy. „Varovala jsi nás, ale vzpomeň si sama, kolikrát jsi už tuhle předtuchu měla. A nic hrozného se potom nestalo. Opravdu to není tvoje vina, miláčku.“ Bolelo mě srdce, když jsem ji viděl tak zničenou. Nechtěla, abychom šli ven. Téměř klečela na kolenou, jak prosila, ať nikam nechodíme. Že to nedopadne dobře. Jediné, co si nakonec vymohla, bylo, že s ní doma zůstala Tiringa. Argumentu, jak před lety po stejně silné předtuše přišla o Anju, jsme už nedokázali čelit.

A když jsem se pak vrátil bez Siegfrieda, Karla si svým způsobem oddechla. A teď se zmítala v pocitech viny.

Dag měl pravdu. Venku už nebylo bezpečno ani přes den. Siegfrieda dostal jeden z těch zatracených baráků za plného světla. Dag si nepřál, abychom šli na povrch. Odešli jsme v jeho nepřítomnosti, nechtěli jsme se s naším hostitelem dohadovat. Jen jsme chtěli shlédnout okolí a rozhodnout se, co budeme dělat dál. Netušili jsme, jak moc se situace za těch pár dní, co jsme byli schovaní uvnitř, změnila. A navíc Sigi, zkušený harcovník, zapomněl na obezřetnost a přiblížil se moc blízko.

Dům nezaváhal. Zareagoval bleskově a Siegfried byl bez šance. A já mohl jen zděšeně přihlížet, jak jeho tělo mizí v útrobách toho hnusného nablýskaného baráku.

Tolik let bok po boku.

Tolik let kryl záda on mně, nebo já jemu.

Tiringu houpal na kolenou.

Když se ztratila Anja, byl poslední, kdo přestal doufat.

Sigi! Proč jsem tě poslechl a šel s tebou nahoru?

Sigi, ty frajere hloupej frajerská! Kdo mi teď pomůže?

Sigi! Bráško! Slíbil jsem mámě, že se tu o tebe postarám! Sigi… proč???

Srovnat to blbý město se zemí, naházet granáty do těch jeho chřtánů!

Zalykal jsem se bezmocí, vztekem a žalem.

Musíme ten první dům najít co nejdřív.

Z přemýšlení mě vytrhla Tiringa. Kolem očí ještě pořád stopy slz, s průsvitnou pletí, smutná, ale nezdolná. „Tati… trochu jsem se tu porozhlédla.“

Zvedl jsem hlavu a rozhlédnul se po pokoji. „Tady?“

„Ale ne tady. Tak vůbec. Je to tu strašně velký, měl jsi pravdu. Spousta chodeb, dveří, průlezů nahoru i šachet dolů. Ale většina dveří je zavřených. Teda zamčených. Jen… hele, myslíš, že bys mohl jít se mnou?“

Podíval jsem se na Karlu. Už se zklidnila. Pomohl jí i uklidňující prášek, co jsem do ní nakonec dostal. Vypadá, že je zralá na spaní, za chvíli usne a ráno snad bude v pořádku. Ukázal jsem na ni očima. „Počkáme, až máma usne, jo?“

Kryt byl opravdu velký. Dlouhou chodbu osvětlovaly nízké obdélníky svítidel, bytelné dveře byly vesměs pevně uzavřené. Tiringa odsunula nenápadný poklop a spustila se šachtou o patro níž. „To jsem našla náhodou, poklop byl špatně zasunutý,“ sykla mezi zuby. „Ukážu ti něco, co mi leží v hlavě.“

Tmavé dveře na konci chodby. Jediné, čím se odlišovaly od ostatních, byla diskrétní, téměř setřená cedulka v úrovni našich ramen.

L B RATO  PRA TI KÉH  V  KU U

V  MNÝ A VÝV OVÝ ÚS AV PRO BI  IKU M STA

V TUP Z KÁZ N!

„Laboratoř praktického výzkumu… ústav pro bi..iku? Co to… bioniku? Bioniku města? Chceš říct…“

„Nechci nic říkat. Myslím, že první dům neexistuje. Zato existuje první kryt.“

„Tiri! Víš, co by to znamenalo?“

„Vím, tati. Vlítli jsme těm hajzlům, co to tady podělali, přímo do náručí.“

Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů

Čtěte také:

Povídka Kladenských listů: Šrot 1

banbad