Jejich jména jste určitě někdy slyšeli. Po mnohých z nich se v Kladně jmenují ulice, jiní zde mají pamětní desky. Přestože na jejich odkaz denně narážíte, často možná netušíte, čím byli tito lidé významní. Seriál Kladenských listů si klade za cíl osobnosti spjaté s historií města čtenářům přiblížit. Tváří dnešního dílu je Václav Suk.

Václav Suk se narodil 16. listopadu 1831 do rodiny kladenského řezníka Jana Suka. Od roku 1873 studoval na Pražské konzervatoři hru na housle a kontrapunkt. Po skončení studií v roce 1878 odešel pro nedostatek příležitostí do zahraničí. Krátce působil jako houslista ve Varšavě, následně se přesunul na východ. Přes Charkov putoval až do moskevského Velkého divadla.

Po návratu do Charkova zastával Suk od roku 1886 pozici dirigenta. Na východě Ukrajiny během několika let vybudoval kvalitní operní a hudební soubor. Roku 1900 navíc debutoval se svou vlastní operou Lesův pán. Roku 1906 zamířil zpět do Velkého divadla v Moskvě, kde z pozice dirigenta uvedl například Verdiho Aidu, jednu ze svým nejoblíbenějších oper. Věhlas si získal i díky svému absolutnímu sluchu, které rozeznal sebemenší nedostatek v interpretaci. Skladby pod Sukovým vedením byly vždy precizně vybroušeny k absolutní dokonalosti. 

I díky němu přestálo Velké divadlo státní převrat a hrálo prakticky nepřetržitě. Ve dvacátých letech se pak situace v Rusku stabilizovala a Sukovi se otevřely nové příležitosti spolupráce se špičkovými umělci. Mimo jiné navázal spolupráci s divadelním teoretikem Stanislavským, když se podílel na inscenaci Evžena Oněgina.

Čtěte také: Kladenský kytarista Jarda Tauber koncertuje s Petrem Jandou v USA

 Téhož roku byl jmenován Zasloužilým umělcem republiky a o tři roky později Národním umělcem Sovětského svazu. Po jeho smrti v roce 1933 vznikl k uctění jeho památky ve Velkém divadle foyer nesoucí jeho jméno. Pochován byl v Moskvě.

Jeho rodný dům s pamětní deskou  v Kladně stojí na rohu ulic Stará, Ivana Olbrachta a T. G. Masaryka.

Autor: (jk)