ROYAL Fitness SAMK Měsíčník Kladno
ČSAD KLADNO Nad Kladnem Klapod
  • Nad Kladnem
  • SAMK
  • SOU a SOŠ Kladno

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 3

Čtvrtek, 20. září 2018 07:00

Přituhuje. Ale očima dítěte se i životní strázně, nad kterými se dospělí hroutí, jeví jako realita všedního dne, která není tak strašlivá, pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi. Válka je pořád ještě vzdálená a i na hřbitově se dají hrát hry.

Tatínka vyhodili z nemocnice. Sedí teď doma a neví, co by měl dělat. Nakonec prý půjde někam do nějaké fabriky. Aspoň snad nebude kopat ty kanály. To by tatínek nemohl. Má moc jemné ruce, vždycky si je šetřil, protože je chirurg a ten musí mít ruce v pořádku.

Děda nám dává peníze, ale nevím, jak dlouho to půjde. Protože židovské podniky dostávají správce. A děda říkal, že na jeho nakladatelství taky nejspíš brzy dojde.

„Chtěl jsem ještě vydat Ortenovy verše,“ řekl jednou mamince, zase když jsem slyšela, co jsem neměla.

„A proč je nevydáš?“

„Teď těžko. Orten je Žid.“

Pak začal o něčem jiném.

„Žofie, zaslechla jsi něco o tom, co podniká pan Winton?“

„Já nikam děti nepošlu, takovou věc nikdy neudělám!“ začala maminka křičet tak, že jsem měla pocit, že bych ji slyšela i nemít ty své „schopnosti“. Teď jsem samozřejmě poslouchala ještě daleko pozorněji, protože jsem tomu vůbec nerozuměla.

„Vím, že je nechceš nikam poslat, kdo by chtěl, ale přece vidíš, jak to začíná vypadat. Jiřího vyhodili z nemocnice, svou práci nesmějí vykonávat advokáti, mnohé obchody už mají své správce, u mě se ohlásili na pondělí… Byl bych nejraději, kdybyste odjeli všichni. Dal bych vám na to peníze. Zatím ještě mám přístup ke svému účtu, ale kdoví, jak dlouho.“

„Jiří nechce pryč, to víš. Nemůže tady nechat rodiče a ti nikdy neodjedou.“

„Vím, proto navrhuji, abyste poslali do bezpečí alespoň děti. V Německu se dějí strašlivé věci.“

„Tady nejsme v Německu!“ Maminka už zase křičela. „Marušce ještě není ani devět a Ríšovi je teprve pět. Nemůžu je poslat někam k cizím lidem!“

Z tohohle jsem se celá vyděsila. Děda mě… nás chce někam poslat? Já nikam nechci. Já určitě nechci pryč od maminky, od tatínka, od dědy! Copak se zbláznil? Byla jsem tak vyplašená, že jsem přestala slyšet, co si povídají. Takže mi nezbylo nic jiného, než se na to dědy později zeptat. A to jsem neměla dělat, protože tak přišel na to, že poslouchám, co se povídá, i když by to nemělo být možné. To mám z toho, že jsem se ptala.

Ale aspoň mi vysvětlil, že nás s Ríšou chtěl poslat k dceři od Davida, že ona s tím souhlasí, že by se o nás starala, že ji přece znám… Hrozitánsky jsem brečela, že do Anglie nechci, a děda mě s povzdechem ujistil, že nás maminka nikam nepošle. Moje zlatá maminka. Jak mohl děda vymyslet takovou strašlivost?

V každém případě, nikam jsme nejeli, ale děda začal zkoušet, na jak daleko dokážu zaslechnout různé lidi. Zjistili jsme, že umím slyšet jenom ty, co dobře, opravdu dobře znám, jako maminku, tatínka a dědu, ale taky třeba Evičku a některé další kamarádky. Ale čím víc jsem to zkoušela, tím líp mi to šlo, dokonce jsem někdy „chytla“ i tatínkovy rodiče až v Plzni. Ale jenom někdy, snad když bylo hezké počasí nebo tak něco, to nevím. Možná je to vážně jako s rádiem, co ho ráda poslouchá maminka. Někdy, když jsou dobré podmínky, tak ty koncerty od Mócarta, co je má nejradši, znějí překrásně. A jindy to v rádiu strašně rachtá, až mě z toho bolí hlava.

Později jsme s dědou zjistili, že jeho dokážu nejenom slyšet, ale taky si s ním v hlavě povídat. Že i on slyší mě, i když je ve své vile ve Strašnicích a já u nás v bytě na Vinohradech. Tohle jde opravdu jenom s dědou, ale je to prostě úžasné. To naše „povídání“ jsme trénovali celé léto, protože jsme nikam nejeli a zůstali v Praze. A protože nám Němci zakázali chodit na plovárnu, měli jsme na to času dost a dost.

Ale pak už prázdniny pomalu končily a já se začala těšit, jak budu slavit deváté narozeniny. Mám je 5. září, což je normálně moc prima, protože když se po létě sejdeme ve škole, tak se po těch dvou měsících na sebe těšíme, ale ještě se moc neučíme, takže máme na oslavování čas a náladu. A maminka mi vždycky dovolí pozvat všechny kamarádky a Bětuška, to je naše kuchařka, udělá náramně dobrý dort.

Jenomže letos začala válka. Ti hrozní Němci vtrhli do Polska, a tak na nějaké oslavy nebyla ta správná doba. A pak ještě, dva dny po mých narozeninách, umřel plzeňský dědeček Josef a tatínek jel na pohřeb úplně sám, protože se bál, že když je ta válka, tak by se mohlo něco stát. Naštěstí se nic nestalo, ale i tak to bylo moc a moc smutné. Já jsem sice plzeňského dědu neznala tak dobře jako toho pražského, ale stejně jsem byla nešťastná a tatínek taky, no to je jasné, když to byl jeho tatínek. A taky se trápil, protože chtěl přivézt plzeňskou babičku Marušku, po které mám jméno, k nám domů, vždyť my máme velký byt, tady by se vešla. Nebo by mohla bydlet u dědy, protože ten má vilu a jeho babička už umřela dávno (to jsem byla ještě strašně malá a vůbec se na ni nepamatuju). Takže by tam mohli bydlet spolu, ne?

Jenomže babička Maruška vůbec nechtěla z Plzně odjet, že tam žije celý život a měnit to nebude. Že tam má hromadu známých a že by tady neměla s kým chodit denně do templu, když my chodíme jen o svátcích a dokonce slavíme Vánoce.

Tatínek to vykládal mamince (to jsem zase neměla slyšet) a napůl se zlobil a napůl byl smutný. No a maminka pak říkala dědovi, že je jí sice stydno, ale že je ráda, že plzeňská babička nechce přijet, protože prý je jako generál a pořád by ji komandovala a že snad by ji i do té synagogy nakomandovala. Tak nevím, jestli taky nemám být trošku ráda, protože sice synagoga v Dušní, kam chodíváme, je moc nádherná, taková barevná, ale denně bych tam být nechtěla. A Vánoce jsou krásnější než Chanuka, takže by se mi nelíbilo, kdyby nám je babička nedovolila.

Ty trápení pokračujou pořád pryč. Nejprve mi zakázali chodit do Sokola a to jsem zase byla smutná já, protože mě cvičení moc baví a hezky mi jde. A ještě teď si pamatuju na loňský všesokolský slet, jak jsme všichni šli Prahou v průvodu, a taky jak jsme cvičili veliké cvičení žáků na Strahově. A teď to vypadá, že už na žádný další slet nepůjdu. Ptala jsem se dědy, co mám udělat, abych přestala být Židovka, ale to prý prostě nejde.

Ještě horší bylo, když nám nařídili, že na Židovskou obec musíme odevzdat rádia. Protože to maminka plakala, že teď nemůže poslouchat ty svoje koncerty, a já ji nikdy předtím plakat neviděla.

Nakonec jsme ale brečeli všichni. Každý kvůli něčemu. Ríša bulel, když mu sebrali kolo a já, když mi zakázali Prince, protože prý Židi nesmí chovat domácí zvířata. Ne, prý ani papoušky ne. Já nejdřív brečela jen malinko, protože jsme se to dozvěděli včas a já stihla dát Prince Evičce, takže ho můžu někdy vidět. Jenomže teď to svoje „mám tě rrrád“ říká jí a ne mně. A to je to, proč jsem začala brečet o moc víc.

Stejně ale nejhorší ze všeho bylo, když dědovi vzali jeho nakladatelství, vilu a skoro všechny knížky. To taky naříkal. Ale ne nahlas, jenom v sobě, potichu. Jenomže já to slyšela. Děda se pak přestěhoval k nám a od té doby u nás bydlí.

Nastěhovala se k nám i teta Malvína s rodinou. Není to opravdová teta, jen maminčina kamarádka, ale jinak to nejde, neměli kam jít, když se jejich byt někomu zalíbil. Je teď u nás dost těsno. V pokojíčku, co jsem v něm byla s Ríšou, teď s námi bydlí ještě Šimon a Anička, Malvíniny děti. A to jsem hartusila, že mi Ríša rozbije moje hračky. Zlatý Ríša. Ti dva jsou ještě o hodně menší než on a s hračkami zacházejí, hrůza povědět. Naštěstí už jsem velká a na panenkách mi tolik nezáleží. Knížky před nimi schovávám, o ty se bojím.

V dalším pokoji bydlí teta Malvína se svým mužem, co býval advokát, ale teď chodí s tatínkem do továrny. Maminka s tatínkem zůstali ve své ložnici a na dědu zbyla malinká komůrka, co byla dřív pro služku. Má ji celou zaskládanou knížkama, všema, co se mu povedlo z vily zachránit.

Němci pořád válčí a vyhrávají všude, kam přijdou. Jenom s Britama jim to moc nejde, protože se nedokážou dostat přes Kanál. U nás sice nebojujou, ale zato náramně rozkazujou. Třeba jako když nám rok po tom, co začala válka, zakázali chodit do školy. To ale nebylo tak strašné, protože naši nechtěli, abychom zůstali hloupí (děda říkal, že Židé vždy dbali na vzdělanost), a tak se společně ještě s jinými rodiči domluvili a my se teď učíme vždycky u někoho doma. Na střídačku. Učí nás Otto Bermann, který před válkou studoval na Karlově univerzitě práva, než Židům zakázali i vysoké školy. Má krásný hlas a vypadá úplně jako Oldřich Nový. Tak to alespoň říká Rebeka (a vzdychá při tom), co je o dva roky starší a je teď moje nejlepší školní kamarádka. Evička je taky pořád ještě moje kamarádka, jenomže jenom tajně. Protože kamarádit se se Židy, to se teď taky nesmí. Němci říkají, že kdo se bude s Židy příliš bavit, z toho taky udělají Žida.

Je nás dohromady osm, co se spolu učíme; a kromě Rebeky je můj nejlepší kamarád Viktor Steiner. Toho znám z dřívějška, protože chodil do naší školy i před válkou, jenomže jsem nevěděla, že je taky Žid. I když mě to mohlo napadnout, když jsme se občas potkávali v templu. Jenže předtím jsem se o takové věci nestarala, nebyly důležité, teď ano.

V naší židovské „škole“ jsme různě staří, já jsem asi prostřední a Rebeka je skoro nejstarší. Vlastně s námi měl chodit i Ríša, protože už je mu šest, ale naši nakonec usoudili, že to ještě rok počká, a zatím ho učí doma děda. To jsem docela ráda, protože s Ríšou bych se musela pořád otravovat, bez něj je to lepší. Třeba když jdeme na židovský hřbitov v Olšanech. Tam chodíme, protože nesmíme na hřiště ani do parku. Ale ono to nevadí, protože takový hřbitov, to je úplný park. Stromů je tam stejně, je hodně veliký a náramně dobře se tam hrají různé hry. Sice už jsme na to trochu velký, jak vždycky říká Rebeka, ale nakonec, proč bychom prý si nemohli hrát na schovávanou. Dobře se schovat, to prý se nám Židům může hodit. Když jsem to zopakovala dědovi, smál se a říkal, že Rebeka má „neobyčejně vytříbený smysl pro černý humor“.

Díky tomu, že jsme si zase jednou hráli na schovávanou, mám tajemství. A to neví vůbec nikdo. Ani Rebeka, ani Evička, a dokonce ani děda. Byl první hezký jarní den a my z toho měli radost, protože zima už nás nebavila. Bylo nám jedno, že je nějaká válka, stačilo, že svítí sluníčko, nad námi je modrá obloha jenom s pár mráčky a nemrznou nám ani ruce ani nohy.

Pikala Rebeka a my se honem rozběhli někam schovat. Přitiskla jsem se za veliký náhrobek rodiny Petschků a snažila se úplně splynout s jeho zadní stranou. Pak jsem si všimla, že u vedlejšího náhrobku se krčí Viktor.

Viktor byl (ale to on je vždycky, i takhle brzy na jaře) jakoby hodně opálený. Vlasy měl trochu delší než obvykle, maminka by nejspíš řekla, že nutně potřebuje ostříhat, ale mně se najednou strašlivě líbil. Dokonce i to, jak krčil nos, když mžoural do sluníčka, které se prodralo skrz jarní listí, se mi v tu chvíli zdálo náramně pěkné.

Sykl na mě: „Pojď se schovat sem, tady je to lepší.“

Sice jsem neviděla, co je na jeho náhrobku lepšího, ale protože se mi líbilo i to, jak na mě syčí, poslechla jsem bez řečí.

Dřepla jsem si kousek od něj a snažila se vypadat, jakože se nic neděje. Ale zdálo se mi, že se děje. Něco úplně úžasného a významného. A taky že jo. Zrovna, když se ozvalo nějaké šramocení na cestičce, přitiskl se blíž ke mně a pak mi najednou dal pusu.

Nevěděla jsem, co na to mám říct nebo co mám udělat, protože jsem ještě nikdy žádnou pusu nedostala, tak nevím, co se dělá. Ale než jsem se stihla rozhodnout, za námi to ještě víc zachrastilo a podél zdi se prodírala Rebeka. Dali jsme se na úprk právě v okamžiku, kdy nás zahlídla, a stihli to k pikole dřív než ona.

V trávě kolem mě pak z ničeho nic rozkvetly fialky a voněly tolik, až jsem se radostí zajíkla.

O tom, co se stalo na hřbitově, jsme s Viktorem nikdy nemluvili. Jenom jsme z toho byli takový rozpačitý a vlastně jsme spolu nějakou dobu nemluvili skoro vůbec. Potom nás to ale přešlo a byli jsme znova kamarádi. Dokonce jsme byli společně v kině, ale i s Rebekou a ostatními, a to bylo velké dobrodružství, protože do kina jsme taky nesměli. Jenomže na nás přeci nikdo nepoznal, že jsme Židi, když jsme byli ještě malí a neměli žádný doklad. Protože podle toho by se to poznat dalo. Židi tam měli natištěné velké písmeno J. Ale my průkazy ještě neměli, takže jsme se tvářili jakože nic a šli na Barona Prášila. Když to později zjistili naši rodiče, tak se vážně moc zlobili a zakázali nám chodit vůbec všude. Což bylo dost hloupé, protože zase začaly prázdniny, a i když jsme nesměli na plovárnu ani na hřiště, na hřbitov jsme pořád ještě mohli. Nakonec nám to naši zase dovolili, takže jsme tam chodili celé léto, ale už jsme se s Viktorem nikdy spolu neschovávali. A s podzimem zase začala škola. To je prima, já se učím ráda.

Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová


banbad


  1. zprávy

    Protidrogový vlak opět míří do Kladna, je to nejvýznamnější projekt Kladna v této oblasti

  2. zprávy

    Nemohu vyjet z garáže, uvedla žena kladenským strážníkům

  3. pozvánka

    V Královickém dvoře budou Velikonoce ve znamení grilování a skokových závodů

  4. pozvánka

    Soutěž o nejlepší nádivku a taneční zábava v Sokolovně Kvíček ve Slaném

  5. zprávy

    Blíží se termín zápisu dětí do kladenských škol

  6. video

    Kanonýři Kladno se probojovali do finále, příjďte je podpořít v sobotu

  7. krimi

    „Kam chceš dojít,“  protidrogový projekt pro školáky zavítal do Zvoleněvse

  8. pozvánka

    Blíží se Velikonoce v Zooparku Zájezd, podívejte se co vše pro vás připravili

  9. krimi

    300 tisíc je v nenávratnu, varujeme, upozorňujeme a je to marné a je to marné

  10. video

    Velikonoce na Čabárně v Kladně přilákaly celé rodiny

  11. pozvánka

    Kladenské trhy na náměstí Starosty Pavla pokračují opět ve středu

  12. kultura

    Výstava miniatur Buštěhradského pediatra Pavla Skály je v Kladně jen do středy

  13. komerční sdělení

    V kladenském Royal Fitness na Vás čeká velikonoční dobrodružství

  14. video

    VIDEO: Cyklohráčkem z Prahy do Slaného a zpět, nebo do Zooparku Zájezd

  15. zprávy

    Poradíme vám, kde tento týden můžete fandit kladenským sportovcům

  16. zprávy

    Cyklohráček letos poprvé přivezl výletníky do Slaného.

  17. zprávy

    Redakční výběr toho co vám možná tento týden v Kladenských listech uteklo

  18. zprávy

    Cenu hejtmanky 2023 převzala také Ivana Sedláková ředitelka SOUPŠ Kladno-Vrapice 

  19. kultura

    Kraj podpoří tři divadla mezi nimi je Divadlo Kladno

  20. zprávy

    Peníze na podporu soutěží pro děti a mládež poputují i na Čabárnu a do Stochova