Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslela Kateřina Štorkánová z Kladna, soutěžící v kategorii od 15 do 19 let. 

Když jsem si položila tuto otázku, nevěděla jsem, jak začít.

Hlavou se mi honily různé myšlenky. Všechny směřovaly k válce a k chování lidí v té době. Zamýšlela jsem se nad tím, jak Němci zacházeli s těmi, které považovali za nepřátele. Jejich nenávist k Židům je pro nás v dnešní době nepochopitelná.

Toto období holokaustu se mě dotýká osobně. Moje prababička Doris Donovalová byla Židovka. Její příběh jsem slyšela několikrát vyprávět. 

Rodiče Doris pocházeli z Rakouska. Po příchodu do Čech se jim dařilo velmi dobře. Otec byl inženýr chemie a vedl továrnu na barvy v Praze. Po vypuknutí války se rodiče rozvedli, aby rodina nebyla ohrožena sílícím nacismem. 

Doris, přestože nebyla vychovávána v židovské víře, musela následovat svého otce i sestru do ghetta Terezín. Během války prošla celkem pěti transporty. Byla velmi silná a statečná. 

Přežila i pochod smrti. Během celé cesty se jí vybavovaly vzpomínky z dětství. Právě ty jí dodávaly odvahu a sílu jít dál, bylo jí teprve 18 let.

Musela si zvykat, že každý den viděla okolo sebe umírat lidi. Lidi, které znala a se kterými se bavila. Vyprávěli si své životní příběhy. 

Nejhorší pro ni bylo vidět pomalu umírající lidi a vědět, že jim nemůže pomoci. Viděla, jak tito lidé umírají. Kolikrát stačilo jen málo a hned byli zastřeleni. Byli ponižováni a bylo jim neustále dáváno na vědomí, že nic neznamenají. 

Velmi často na to myslím. Opravdu si může někdo myslet, že život někoho jiného nic neznamená? Opravdu má druhý právo myslet si, že může rozhodovat o životě druhého člověka?

Život je něco, co si nemůžeme koupit ani půjčit. Život je něco, co nám bylo dáno. Něco, co se nedá znovu získat. Každý máme svou zodpovědnost za svůj život a vlastně svým chováním zodpovídáme i za život ostatních.
Němci si nevážili těch, kteří měli v sobě židovskou krev. Židé byli zabíjeni jako komáři, jednou ranou. Je těžké si představit, jaké v té době bylo být právě jedním z nich. 

Autor: Kateřina Štorkánová