V první části povídky Radmily Tomšů jsme potkali dívku, unášenou kdoví odkud, kdoví kam a kdoví proč, ale především s lovce schopného ovládnout vlčí mysli. Jaké budou jejich další osudy?

Dívka už neseděla v kočáře, ale na koni, ruce spoutané, koně navázaného na jednoho z jezdců. Kočár s prasklým kolem zůstal daleko vzadu. Skupina cválala k lesu. K tomu lesu, kde předtím čarodějka viděla ty podivné temné linie. Přesně tak, jak si přála. Žádný z mužů netušil, že se kolo nerozlomilo samo od sebe, ale že naprasklému ráfku k úplnému zhroucení mentálně pomohla. Svázanýma rukama se přidržovala hrušky sedla. Kradmým pohybem pouta lehce uvolnila. Nenechá si rozedřít zápěstí do krve, ale na druhou stranu na sebe nechce moc upozorňovat. Věznitelé zatím nemusí tušit rozsah jejího umění. Úplně provazy odhodí, až bude čas. Ovládá toho sice už hodně, ale na pět ozbrojených dospělých mužů by její současná síla, byť podpořená magií, nestačila. Tady si musí pomoci jinak, své věznitele nějakým způsobem zaměstnat, aby mohla nenápadně zmizet. Stačilo by na chvilku odvést jejich pozornost jinam. A k tomu potřebuje spojence. Nebo cokoli, co by je na chvíli zaneprázdnilo. Sklonila hlavu a dál vnitřním zrakem propátrávala kraj.

„Chci to vidět.“

„Samozřejmě, můj pane.“ Lovec klečel před baronem na koleni, hlavu skloněnou, složené ruce opíral o druhé koleno. „Jak si přejete. Potřebuju ale ještě nějaký čas na zafixování určitých…“

„Žádný čas!“ práskl baronův hlas. „Flákal ses po lesích dost dlouho na to, abys ukázal nějaký výsledek. Vyjedeme ráno.“

Řada jezdců se proplétala krajinou. Treborg se držel vzadu. Nečekal tak rychlý spád událostí a nepočítal s tím, že baron bude chtít vidět vlky přímo v akci tak brzo. V mysli pomalu probíral jednotlivá vlákna a zjišťoval, kde vlastně se která smečka nachází. K vesnici, na kterou padlo neblahé rozhodnutí, měla nejblíž ta Aldoggova. Lovec se soustředil, šerosmyslem prošel přes vlákno alfy a projel linky dalších vlků. Od minulé mentální návštěvy jeden zmizel, dospělých či téměř dospělých jedinců bylo nyní sedm. Další smečka, lovící v lesích kousek od Aldoggovy, byla ještě menší, i s alfou jich bylo pět. Dvanáct dospělých vlků ale může ve vesnici napáchat hodně škody.

Jeho dosavadní zkušenosti se zvířaty zatím přímo záškodnické akce neobsahovaly. Po navázání dvanácti vůdčích vlků Treborg naznal, že na víc v současné době nemá. I tak mu dalo dost práce, aby vždy vybral správné vlákno a donutil na dálku smečku dělat to, co chce on. Samozřejmě, s ubývající vzdáleností se komunikace zlepšovala. Také se lepšil on sám, naposledy již dokázal řídit více vůdčích vlků najednou. Vždyť to měl být jen pokus, sakra, nikdy baronovi nesliboval, že to půjde. Jen ve slabé chvilce nadhodil, že ovládnout vlka nebo jiné zvíře přece není až tak velký problém. Netušil ale, že se toho baron hned chytí a že po vzoru starých knih, které se válí nahoře v pevnosti, bude chtít vytvořit vlčí eskadru. Ještěže mu aspoň ty jezdce na vlcích vymluvil, vždyť to byla do nebe volající pitomost. Jezdci na vlcích… cha.

Potřásl hlavou a vrátil se zpět ke svým problémům. Má určenou vesnici. Má dva alfa vlky se smečkami poblíž. Musí je donutit, aby se na vesnici vrhli a napáchali v ní co nejvíc škod. Dobytek, drůbež. Lidi, jen když nebude zbytí. Lovit, dokud bude co. Zdecimovat domácí zvířata, k smrti vyděsit vesničany. Baron chce na vlastní oči vidět, jak vlky ovládá a co všechno s nimi dokáže.

Teď ten udatný pán jede v hloučku po zuby ozbrojených jezdců. Zas až tolik Treborgovi nevěří. Bojí se, že se vlci vymknou kontrole a mohli by se vrhnout i na něj, ale současně velmi touží masakr na vlastní oči vidět. Proto s sebou jede čtyřspřeží, které táhne vůz, speciálně k této příležitosti vyrobený. Z něj bude baron, okovaný od hlavy až k patě, z příhodného návrší vše sledovat. A jeho lučištníci budou připraveni.

Treborg se opět soustředil na vlky a popohnal je blíž k určené vesnici. Až se tam za pár dní setkají, rozhodne se nejen o jejím osudu. Pokud se akce nevydaří, může skončit za nesplnění rozkazu třebas i v oprátce. V duchu se ušklíbl. Na druhou stranu, pokud se vše podaří, mohou vlci posloužit nejen baronovi. O vlčího pána bude určitě zájem i kdekoli jinde.

Putovali už několik dní, hustý les jejich postup zpomalil. Dívka konečně opět zachytila tu záhadnou temnou linku. S překvapením zjistila, že nitka směřuje ke smečce vlků, pohybující se nedaleko. Zvláštní byl systém, jak byla vlákna vedena – jedno silnější k největšímu z nich, a od něj další, slabší, do mysli ostatních. Jako by byli na neviditelném vodítku, utkaném z temnoty a beznaděje. Ve vlčích myslích narazila na hrozivé obrazy nedávné minulosti – potrhané krávy, zadávené ovce, hrůzou křičící lidé, kterým vlci vybíjeli drůbež i dobytek, křik zkrvavených mužů, snažících se bránit své chlévy, k smrti vyděšené ženy a děti, bolest, pláč, pach krve a strachu. Bezděčně se otřásla, žaludek se jí zkroutil a krk stáhnul lítostí a soucitem nad lidmi, jejichž zvířata byla pro zuřivé šelmy lehkým úlovkem. Uvědomila si však i urputnou snahu vlků o vybití všech domácích zvířat, bez ohledu na vlastní zranění od holí a cepů vesničanů. Dál a dál se vrhali do útoků i přesto, že už dávno skolili spoustu kořisti. Tak přece vlci neloví! V následujícím záblesku ale spatřila vysokého muže v loveckém klobouku, práskajícího černým bičem. To on hnal zvířata do dalších a dalších útoků, do ještě další krve. A současně pocítila nechuť, nelibost a vztek vlčích myslí, které se nedokázaly tomu muži vzepřít. Nenávist a současně strach, odpor, zlobu a primitivní zvířecí vzdor. Loutkář vlčích myslí! Vzpomněla si na knihu Grebelwolf, ze které se kdysi učila. To temní měli v minulých dobách vlčí eskadry, vlčí jezdce a vlčí smečky na povel. Podmaňovali si je násilím, svázali černolinkou a ovládali přes šerosmysl. A teď je jeden z nich tady! Zoufale zatřásla hlavou. Snažila se zahnat všechny ty hrozné výjevy z nebohé vesnice. Tam už nelze pomoci. Dál mechanicky svírala koně koleny a usilovně přemýšlela, jak s tím, co právě zjistila, naložit.

Baron se samolibým úsměvem připil Treborgovi vínem v cínovém poháru.

„To byla podívaná! Neměli šanci! Bavil jsem se, lovče. Dobře jsi odvedl svou práci. Pokračuj. Ten hloupý zemánek vůbec netuší, že jeho slavnou vesnici zpustošili vlci na můj povel. Potřebujeme jich víc. Jsou perfektní záškodníci! Úžasní! Skvělí! Jak rádi mi pak sousedi odprodají končiny, kde nemá smysl žít, protože tam chodí lovit vlci! To byl nápad! Copak jim můžou vyhlásit válku? Cha! Kde by vzali tolik lovců? A já budu mít za chvíli vesnic a pozemků, že budu hrabě! Nebo i markrabě! A budu největší pán v celém okolí a…“

Treborg pozvedl pohár. Vychutnával si chuť vína, na blekotání přiopilého barona nereagoval. V duchu pořád prožíval ty opojné, slastné chvíle, kdy s bičem v ruce znovu a znovu hnal vlky do útoku proti vesničanům. Zvířata vzdorovala, ale nic nezmohla. Cítil jejich vztek, chutnal slaně. Cítil jejich zuřivou bezmocnost, voněla poraženou pýchou a kovovou příchutí čerstvé krve. Víc, ano, musí jich mít víc. Ne pro barona. Pro sebe. Znovu se zanořil do pocitů, které zažíval během vpádu vlků do vesnice. Ještě nikdy neprožil to, co v těch chvílích. Pravda, po skončení útoku se téměř zhroutil a černolinky mu málem vyklouzly, což by byla katastrofa. Tak málo stačilo, a byli by se otočili proti němu. To už se nesmí stát! Kdepak, to nedopustí. On to zvládne. Je jejich pán, loutkář vlčích myslí, tak jak bylo psáno v těch starých knihách. Už staletí nikdo nedokázal to, co on. Je nejlepší. A chce mít těch loutek víc. Sever už má ovládnutý, nyní se musí vydat na jih. Znovu se zhluboka napil.

Místnost se zaleskla zapadajícím sluncem. Baron se vztyčil, s námahou se dopotácel k oknu. Dlouze hleděl na tmavé vlnobití lesů, táhnoucích se až k obzoru. Tam všude bude jednou pánem on. Hrabě. Markrabě. Vévoda! Otočil se, dopil a v náhlém rozmaru mrštil číší proti zdi. Treborg, kterého třesk poháru vyrušil z příjemného rozjímání, se s trhnutím napřímil.

„Běž, lovče! Běž a připravuj své vlky! A nezapomeň hlídat zprávy. Už brzo… už brzo… hrabě…“

Svalil se do křesla, ani větu nedořekl. Usnul jako špalek.

Treborg se zvedl. Ano, připraví své vlky.

Na vše.

Sesedli z koní a posadili ji na zem, pro jistotu jí svázali i nohy. Dívka se opřela o velký kámen a snažila se najít co nejpohodlnější polohu. Přehodila přes sebe plášť a zavřela oči. Zvenčí vypadala, jako by odpočívala po dlouhé cestě, ale její mysl přitom usilovně hledala temnotou označené vlky. Než zachytila tu temnou linku, přešel večer v noc. Smečka nebyla daleko, ale byla ve špatném stavu. Zmítaná nenávistí vůči lovci, strachem z jeho biče. Hladová, protože lov se jí kvůli tomu nedařil. Dívka se dotkla mysli alfa vlka hladivým, léčivým dotekem. Nechala proudit klidnou, tichou sílu svých myšlenek do jeho zmučeného mozku. Nedokázala na dálku odstranit černotu z jeho mysli, dokázala jen utišit vír myšlenek a ukonejšit největší bolest. Vnímala, jak zvíře s nadějí zvedlo hlavu. Smečka zbystřila. Vůdčí vlk povstal, otřepal se a dal se do klusu.

Děvče si uvolněně oddechlo. Nyní je útěk už jen otázkou času, než se vlci dostanou blíž k jejich táboru. Úmluva byla přijata. Její svoboda za jejich volnost. Musí být připravena. Přitáhla nohy, jako by se stulila do sebe a nenápadně se dotkla pout na nohou. Hlídač si jejího pohybu povšiml. Přistoupil blíž, sklonil se k dívce, odhodil plášť a trhnutím zkontroloval pouta. Vtom uslyšel pronikavé zavytí. Napřímil se a polekaně se otočil k lesu.

Když se velký vlk mihnul táborem, všichni muži vyskočili. Tasili zbraně a rozestoupili se zády do kruhu kolem zajatkyně. V záři tří ohňů, zbudovaných pro ochranu kolem tábořiště, se míhaly štíhlé stíny. Vytí se ozývalo ze všech stran, kolem pětice kroužila celá smečka, vyceněnými zuby hrozila a chňapala po bránících se mužích. Mýtinou se rozléhal křik a zlostné vrčení. Pak náhle ohně zahořely vysokým plamenem, vlci zaječeli a odskočili do tmy. Obránci, oslnění posledním zábleskem, zůstali nehybně stát, připraveni odrazit nový útok. Ohně se zklidnily, pronikavé vytí ztichlo, žádný další vpád se nekonal. Pak se jeden z mužů ohlédl a zlostně vykřikl.

Na kameni ležely jen provazy, výsměšně složené.

Dívka zmizela.

Smečka ještě nějaký čas tiše kroužila kolem tábora a sledovala únosce, kteří chaoticky a bezhlavě prohledávali nejbližší okolí. Když bylo jasné, že muži dívčinu stopu nenajdou, vydali se vlci úzkými stezkami do hloubi lesa, odkud zdáli dolehlo táhlé zavytí. To Beldogg, který mezitím doprovázel čarodějku, volal smečku. Děvče, plášť omotaný kolem pasu a sukni vysoko vykasanou, se pohybovalo v korunách prastarých stromů rychle a s jistotou. Stromy s navzájem propletenými větvemi jí umožnily vzdálit se během vlčího reje docela daleko od únosců. Beldogg ji sledoval po zemi až na malou, zarostlou mýtinu, dostatečně odlehlou od původního tábořiště.

Pokračování příští čtvrtek

Autor: Radmila Tomšů