Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslela Michaela Nevřivá ze Starého Města u Uherského Hradiště, soutěžící v kategorii od 15 do 19 let. 

Východní fronta, 5. 12. 1941

Milý deníčku, dnešní den byl celkem obyčejný. Zabil jsem několik nepřátelských vojáků, ale to není nic nového.

Mám teď chvíli klid, a proto se ve vzpomínkách vracím do doby před dvěma lety. Do doby, kdy jsem ještě studoval na gymnáziu.

Náš profesor třídní své studenty přesvědčoval o tom, že lidský život je to nejcennější, co Bůh daroval tomuto světu. Říkal, že jeho cena je nevyčíslitelná, a proto bychom si měli vážit i toho nejobyčejnějšího človíčka na Zemi. Tehdy jsem mu bláhově věřil. Teprve nyní vím, jak hluboce se náš profesor mýlil. Je válka, pane profesore, a ve válce nemá lidský život žádnou cenu. Zabil jsem desítky možná stovky nepřátelských vojáků. Neznám jejich jména, nevím, jestli měli rodiny a jsem za to nesmírně rád. Kdybych to totiž věděl, zešílel bych. Řekněte, pane profesore, kde je Bůh teď? Když je lidský život tak cenný, proč nezabrání tomu krveprolití? Proč mám zabíjet kluky jako jsem já? Kluky, kteří by v běžném životě mohli být mými přáteli? Nebyl to totiž Bůh, kdo určil, že lidský život bude znamenat méně než cár papíru. Byli to naši velitelé, naši vůdci, kteří v nažehlených uniformách a s doutníkem v ruce rozhodli o tom, že lidský život najednou klesl z nejvyššího žebříčku hodnot na ten nejnižší. Zabij, nebo budeš zabit! To je heslo, kterým se musím řídit! To je heslo, které mi již nesčetněkrát zachránilo život! Omlouvám se, pane profesore, ale svůj život stavím na piedestal, a proto nemůžu myslet na to, že mířím na hlavu nebo srdce synovi, manželovi, otci, bratrovi. Možná jednou, po válce, zase někdo rozhodne o tom, že lidského života si musíme vážit. Že jeho cena je nevyčíslitelná. Ale teď mě, prosím, nechte dělat moji práci a netrapte mě ve snách. Protože spánek, pane profesore, má pro mě teď mnohem vyšší hodnotu než lidský život.

Autor: Michaela Nevřivá