Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslela Zuzana Šaldová z Ústí nad Orlicí, soutěžící v kategorii od 10 do 14 let. 

Stojíme v řadě a čekáme na první skupinu odsouzených. Držím svoji zbraň. Plně nabitou zbraň. V dálce slyším dětský pláč a ženský křik. Rve mi to srdce, ale zvykl jsem si. Mé uši podobné zvuky zaznamenávají den co den. Už je ani nevnímám. Kdybych se zatěžoval veškerým utrpením, jež mě obklopuje, zbláznil bych se. Taková je realita. Válka nic než bolest, strach a beznaděj nepřináší. Vyvádí první pětici. Pomalu zvedám pistoli. Vím, že se chovám špatně. Pokud však nezabiji, zemřu sám. Všichni se teď soustředíme pouze na jediné slovo. „Schieβen!“ zakřičí náš velitel a my mačkáme spoušť. Má střela zasáhla muže přímo do prsou. Sesul se k zemi. Poodstoupili jsme o pár kroků vzad a vyhlíželi další obyvatele.

Mrtvých přibývalo. Vzdalovali jsme se od zdi stodoly. Nábojů ubylo. Již jich mnoho nezbývá. Tu přede mne nastoupil asi patnáctiletý hoch. Hlavu skloněnou. Najednou, jako by si něco uvědomil, se narovnal. Naše zraky se setkaly. Koukal jsem na něj a on koukal na mě. Jeho oči sršely odvahou, ale i smutkem a bolestí.

Naproti mně stál kluk, který nikdy nenavštívil vzdálenější místo než vedlejší vesnici, nedržel nebezpečnější předmět než nůž na krájení chleba a zažil nespočet skvělých dobrodružství se svými kamarády. Stejně jako já před nástupem do armády. Ten pohled ve mně něco zlomil. Ruka mi nepatrně klesla a myslí projela jediná otázka: Kolik stojí lidský život? Kdo nám dává právo ho někomu vzít? Umíme ho snad dát, že ho smíme takhle bezmyšlenkovitě brát? Mohu všechny ty úžasné vzpomínky nevinného klučiny pouhým pohybem ukazováčku navždy zničit? Možná mám na svědomí smrt jeho otce, strýce, bratra či kamaráda. Nedokážu ho zastřelit.

Zbraň spadla na zem, já padl na kolena, téměř okamžitě mě někdo popadl za ruce a odtáhl stranou. Na mé místo se postavil jiný voják. „Schieβen!“ „Nein!“ vykřikl jsem ještě a chlapcovy oči se zavřely.

Autor: (Zuzana Šaldová)