Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslel Ondřej Číž z Ostravy, soutěžící v kategorii od 10 do 14 let. 

Svědomí                        

15. září 1941

Varšavu zakryla hustá černá mračna a spustil se déšť. Sedím uvnitřní příjemně vytopeného domu a přemýšlím. Zahřmělo. Vyhlédnu ven. Vidím řezníka Soukala. Minulý týden mi před domem připomínal, abych mu už vrátil jeho peníze. Teď klečí obrácen čelem ke zdi. Za ním stojí dva lidé v šedých pršipláštích. Jeden z nich vytáhne revolver. Zazní výstřel.

Pocítím uspokojení. Už tomu hlupákovi nic nedlužím. Zapálím si značkovou cigaretu. To já jsem dal Gestapu tip a spojil Soukala s odbojem. Teď už si můžu v klidu zapálit. Odvrátím se od okna.

Nedopalek odhodím do popelníku a naliju si sklenku brandy. Sklenici vyprázdním třemi loky.

27. září 1941

Několik posledních dnů bylo velice pochmurných. Stále pršelo a nezdálo se, že by chtělo přestat. Gestapo navštívilo ještě další tři rodiny z okolí. Na základě informací ukrytých v Soukalově bytě.

Zatkli i mou sousedku Matyldu. Byla to celkem milá stará paní. Před válkou jsme se hodně přátelili. Je mi jí líto. Druhá byla rodina Vilíkova. Josefa i jeho manželku Elizabeth Gestapo zastřelilo, přímo před očima jejich dětí. Josef mi nevadil, ale Elizabeth jsem nesnášel. Třetí rodinu jsem neznal.

Celý včerejší večer jsem strávil v mizerné náladě, vypil jsem celou láhev brandy. Dneškem se to nezlepšilo.

8. října 1941

Necítím se dobře, jsem unavený. Mívám divné sny. Pronásledují mě v nich výčitky svědomí. Většinou vidím mrtvou Matyldu s krvavou skvrnou pod sebou a plačící Vilíkovic děti. Dívají se na mrtvoly svých rodičů. Je to k zešílení.

10. října 1941

Nemůžu se vyrovnat se skutečností, že kvůli mně umřeli lidé. To jsem nechtěl. Potřeboval jsem se pouze zbavit dluhů.

11. října 1941

Ty sny mi nedávají pokoj! Něco se musí stát! Asi zajdu za knězem, kdysi jsem věřil.

25. října 1941

Nikdy jim to nedokážu splatit. Ale už vím, co musím udělat. Musím zachránit svou duši. Ty dvě děti za nic nemohou. Prodal jsem rodinné šperky po matce, vetešník mi vyplatil slušnou sumu. Odnesu to k Vilíkovým, zůstala tam s nimi jen jejich babička, ty děti to potřebují víc než já. Už nikdy nenaleznu klid. To, co jsem udělal, nemůžou žádné peníze splatit. Lidský život je penězi nezaplatitelný.

Autor: Ondřej Číž