Podzimní koncerty Central Kladno Kali & Peter Pann Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Panochovo kvarteto Pettersson
  • SBF
  • SAMK
  • PODZIMNÍ KONCERTY

Povídka Kladenských listů: A přijde království nebeské…

Čtvrtek, 12. Červenec 2018 07:40

Ve druhé části povídky Jiřího Novotného se dozvíme, kam loď, na které se ocitl chlapec Mikoláš se svou malou sestrou Terinkou, ve skutečnosti pluje. Do Jeruzaléma to nebude.

„Tam je Jeruzalém, tam nás očekává syn Boží,“ ukazoval Mikoláš někam před nás Terince. Přistoupil jsem k nim.
„Pleteš se. Ten je tam,“ ukázal jsem správným směrem. Chlapec ke mně zvědavě vzhlédl: „Ty jsi kapitán?“
„Dá se to tak říct.“
Následovala smršť otázek, které jsem mu celý blažený pečlivě zodpovídal jednu za druhou. Je zvídavý!
„Chcete si prohlédnout loď?“ navrhl jsem. A už Terčina ruka vklouzla do mé dlaně. Konečně! Sice mlčela, ale co. O to víc mě Mikoláš, ten andílek, zasypával dotazy. Dokonce nyní strpěl moji ruku na rameni! Pohladit po hlavě jsem se ho neodvážil. Ucukl by? Dáme se dohromady, těšil jsem se, a naděje ve mně rostla. Moje kajuta se jim líbila ještě víc.
„Ta je velká,“ vydechli.
„Něco pro vás mám,“ snažil jsem se je zaujmout.
„A co?“ zazářily jim oči. Přistoupil jsem k truhle a chystal jsem se ji otevřít, ale už jsem to nestihl.
S třeskem zalomcoval lodí hrom z bezmračné oblohy. A další. A další… Neklamná známka – blížíme se k cíli. Prostor kolem křižovaly blesky, mezi které připlouvaly naše koráby. Moře kolotalo četnými bublinami a mezi nimi se zmítali umírající mořští živočichové. Cena za náš návrat. Zvážněl jsem.
„Teď budeme potřebovat vaši modlitbu!“ snažil jsem se odvést pozornost obou dětí, aby se moc nevyděsily.
Nechápavě ke mně vzhlédly.
„Nyní se rozhoduje o všem. O všem!“ zopakoval jsem a přitiskl je k sobě. Vycítily moji nejistotu.
„Zavřete oči a modlete se, modlete se, jak nejvroucněji můžete,“ požádal jsem je a cítil, jak blednu. Jestli se to nezdaří, nebude žádné zítra, vířilo mi myslí. Ani pro vás, ani pro mne, ani pro ty, kteří nás doma nedočkavě vyhlížejí. Asi jsem vypadal tak napjatě, že to potlačilo každou jejich otázku už v zárodku. Co jsem jim měl říct? Dobře jsem věděl, že jestli moje výpočty nebyly správné, vše vyjde nazmar. Nikdo nepřežije. Léta odříkání. Téměř třicet let jsme šetřili energii, každý joule po joulu, na tento jediný okamžik. Na tento. Pokud se posun v čase nezdaří, všichni zahyneme. A s námi to smete naprosto vše. Dějiny, jak jsme je znali, budou zapomenuty.
Svět kolem nás se rozmazal, protáhl, a když se narovnal, vyhlédl jsem okénkem kajuty a málem zajásal. Podařilo se. Jsem doma. Doma! Určitě je rok 3756, měřil jsem si pohledem nedaleký přístav. Vše bylo připraveno na připlutí dětí, tak jak jsme to před rokem opustili. Tedy pro nás to byl rok. Tady uplynuly pouhé hodiny a možná jen minuty!

„Profesore,“ rozsvěcovala se v mé pracovně jedna obrazovka za druhou, „dokázali jste to! Spasili jste lidstvo! Na Zemi znovu zazní dětský smích!“
„A ti maličcí?“ ještě jsem nedokázal opustit slovník středověku. „Jsou v pořádku?“
O Mikoláše a Terku jsem se obávat nemusel. Byli už u nás doma a manželka byla z obou v transu. Ani nevěděla, koho má objímat dříve. Jestli mě, nebo… Povedlo se! Jsou naši. Naši! Rozumíte?! Naši! Máme syna a dcerušku. Téměř třicet let jsme na ně čekali! Jedno dítě je kouzelnější než druhé. Stejně jako všichni ostatní jsme se i my vzdali snu, že kdy zazní v našich domovech, na celé Zemi, dětský smích.
„Nepřišli jsme o jediné plavidlo,“ seznamovali mě se situací kolegové, kteří společně se mnou celou výpravu do minulosti připravovali, ale zůstali zde. „Jen jedna Archa,“ tak jsme označovali lodě určené k přivezení zvířat a rostlin z minulosti, „se napůl potopila. Nestačila včas doplout na místo přesunu a zadní část byla rozdrcena. Ale vše se podařilo zachránit!“
„Jsou děti zasaženy časovým přesunem? Bude mít pro ně v budoucnu následky?“
„Jejich vitalita je úchvatná, ani jsme nepotřebovali transfuze! Je tam i pár nemocných, ale to je pro naše lékaře zanedbatelný problém. A pokud máte na mysli… Ano, budou moci mít v budoucnu děti. Profesore, nadto každá kapka jejich krve je zázrak! Lékaři oznámili, že na základě vstupních rozborů a buněk, které z ní mohou extrahovat, dokážou vrátit milionům žen i mužů plodnost. Slibují, že se brzy narodí nespočetně jiných zdravých dětí, které nebudou postižené chemickým zamořením a genetickými manipulacemi tak jako my.“
„Jak přijaly nové rodiče?“
„Filip měl geniální nápad, jak to zaonačit, aby si připadaly, že jsou stále ve středověku. Nevíme o tom, že by se vyskytl jediný problém s jejich začleněním do nových rodin. Jen psychologové si nyní lámou hlavy, jak je co nejšetrněji připravit na to, že nejsou ve své době.“
„Nebudeme vás, profesore, rušit. Jste jistě unavený.“ A obrazovky potemněly.

„Záznam,“ požádal jsem o spuštění dokumentace událostí po návratu naší výpravy. Časový skok mě sice vyčerpal a obměna krve poškozené časoprostorovými vlnami byla přes řadu transfuzí nedostatečná, ale zvědavost byla silnější.
Bedlivě jsem sledoval všechno, co se od našeho připlutí odehrávalo. Od našeho objevení z minulosti, omámení a uspání dětí až po jejich přenos do simulovaného saracénského vězení. Každé jsme vynesli zabalené v ochranné protiúrazové dece z podpalubí lodí a opatrně, aby jim ani závan větru neublížil, jsme je snášeli k místu, kde se mělo rozhodnout o všem. Přijmou nás? Blesklo mi hlavou. Vždyť jsme je ukradli! Ukradli! Z jejich světa. Ať byl sebekrutější, byl jejich! Řekl bych tohle před výpravou?
Abych přišel na jiné myšlenky a potlačil znovu se rodící pochybnosti, zběžně jsem nechal v pracovně odvysílat záznamy z hlavních tříd po celém světě. Bez ohledu na kontinent nebo město se naprosto nikdo nemohl odtrhnout od vysílaných přenosů z připlutí dětí. Nejen ženám, i leckterému muži vyhrkly slzy. Zřetelně jsem vnímal Naše odříkání nebylo marné.
Ještě před zahájením akce „Adam a Eva“, jak jsme výpravu do minulosti pokřtili, jsem musel vybojovat s těmi, kteří hlásali, že ne ony děti, ale jejich vitalita je důležitá a měly by být jen zásobárnou životodárné hmoty pro znovuoživení lidstva. Tvrdili: Jsou už tisíce let mrtví! Tenkrát jsem vyhrál. Drtivě! A nyní? Pochopil jsem, že po prvních odvysílaných záznamech by v případě, že by jim někdo chtěl ublížit, povstalo by k jejich ochraně celé lidstvo.
Vrátil jsem se k záznamům, co se dělo s dětmi v saracénském vezení a po něm, které mě zajímaly nejvíc. To už jsem byl jako všichni mojí společníci v narkóze a péči lékařů. Simulované saracénské vězení a v něm se tísnily přenesené děti. Tohoto okamžiku jsem se nejvíce obával. Dlouho jsme promýšleli, jak jim co nejpřijatelněji umožnit přechod z roku 1212, kdy probíhaly dětské křížové výpravy, do roku 3756, naší současnosti. Přenos časem se mohl uskutečnit pouze před pubertou, aby byla dětem zachována plodnost. Navíc jsme nutně potřebovali jen děti malé, které dokážeme připravit pro svět o dvě tisíciletí starší. Krajní věk byl stanoven na deset let. Radši bychom pěti až šestileté, ale těch by bylo málo.
Pozoroval jsem, jak se v kobkách probírá první, druhé, třetí dítě a zprvu nevěřícně a pak zklamaně civí na okovy na zápěstí a kotnících. Okovy? To si měly jen myslet. V té suprapevné elastické látce byla řada čidel, která sledovala jejich zdravotní stav a přenášela data do lékařských laboratoří po celém světě, kde je četné týmy odborníků vyhodnocovaly.
Nikdy předtím se veškeré prostředky lidstva nesoustředily na jeden jediný cíl. Jen nashromáždění potřebné energie vyžadovalo po desetiletí od každého obyvatele Země značné omezování, které všichni ochotně podstupovali. I ti největší skeptici bez zareptání respektovali rozhodnutí většiny. Děti byly po celý dlouhý čas příprav i nyní naprostou prioritou a organizační týmy už před zahájením akce Adam a Eva nestačily odmítat dobrovolníky. Nemusel jsem se s nikým ani spojit, abych tušil, že nyní je dobrovolníků ještě víc.
Právě jsem postřehl Mikoláše. Odcupital omezován „okovy“ ve své cele špalírem dětí až k mřížím tak, aby jej slyšely i ostatní v dalších celách. A zprvu tichým, ale postupně sílícím hlasem umlčoval štěbetající houfy: „Proč jste ustrašeni, vy malověrní?“
A zanotoval první slova písně, kterou si na své pouti děti samy složily. Jak byly úchvatné, když s jejími verši vstupovaly do Marseille! Přidal se k němu nejdřív jeden, vzápětí další a další a nakonec se ze všech chlapeckých a dívčích rtů nesl vzhůru ke klenbě domnělého vězení chorál. Přestože v naší době je náboženství minulostí, zněl chorál velebně a malí Boží bojovníci byli úchvatní ve svém odhodlání. Mikoláš nechal doznít poslední tóny v klenbách cel, poklekl na zem a začal: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Jeho výraz, planoucí oči, hořící tváře mě zarazily. Pochopil jsem. Vzali jsme vám váš svět – víru, sny i odhodlání – a ani nevíme, jestli u nás budete šťastni. A neptali jsme se vás! Dokážeme vám vynahradit vše, o co jsme vás připravili? Vždyť byste ale bez nás zahynuly. Přesněji řečeno převážná většina z vás. Dobře jsme to věděli. S tím vědomím jsme do všeho šli, zmítalo mou myslí. Ty děti šly přece na jistou smrt… Nebo k Bohu, jak říkali jejich rozumnější současníci, kteří jen nad celým tím šílenstvím bezmocně krčili rameny. Se slovem Páně vstříc záhubě. Zbylé děti, které nezahynuly cestou nebo nebyly prodány do otroctví, pobili Saracéni jako zvěř, jen co je objevili na svém území. Ani francouzský král, dál jsem se v duchu ospravedlňoval, který proti malým křižákům poslal vojsko, aby je zastavil na hranicích království, a zamezil rozšíření toho bláznovství i mezi své poddané nepochodil!
Vrátil jsem se k záznamu. Všichni se k Mikolášovi přidali a jedna postavička za druhou v kleče vyznávala oddanost Pánu.
Jako bychom si to naplánovali, pookřál jsem a zaplašil pochybnosti. Proč vůbec pochybuji? Vždyť jsem ten krutý svět, ve kterém žili, viděl. Kdyby mi o něm někdo vyprávěl, nevěřil bych.
Ještě ani neskončila modlitba, když se uprostřed prostranství zhmotnila průhledná trojrozměrná postava, postava Ježíše Krista, syna Božího, a dětskou modlitbu přerušila rozhodná slova, nabízející spasení. Mávl prstem a okovy z dětských zápěstí a kotníků odskočily, dveře cel se rozevřely a On je vedl k místu, kde čekali všichni, kteří dostali ten neskutečný dar a zodpovědnost stát se jejich rodiči.

„Profesůrku, úchvatné, co?“ objevil se Filip na obrazovce a oslovil mě tak, jak mě častoval v dětství a mládí. Směs obdivu a sarkasmu.
„Zatím všechno vychází,“ vyjádřil jsem spokojenost. „I díky tobě, ten hologram Ježíše byl přece tvůj nápad.“
„Bylo to pořád lepší než ona scestnost, kterou připravili psychologové. Chtěli zinscenovat prodej na saracénském tržišti. Teprve později je budoucí rodiče měli adoptovat.“
„Máš pravdu, citát anonymního kronikáře z Kolína nad Rýnem všechny přesvědčil. Jak to bylo?“
„… cokoliv s námi Bůh chce učinit, splníme oddaně a oddanou duší,“ a povzdechl si: „Škoda, že se už nikdy nikdo nepodívá do minulosti. Pro historika byla ta minulost úchvatná.“
„Filipe, víš dobře, že stačila jediná chyba ve výpočtu a úder energie by způsobil stejný efekt, jako kdyby se zřítil Měsíc na Zemi. Měli jsme nehorázné štěstí, že vše vyšlo. Naděje na úspěch byla pouhých čtyřicet šest procent. Přenosová zařízení jsou právě nyní demontována a jen šílenec by se je pokusil ještě někdy použít.“
„Víš, kdo je ten tvůj Mikoláš?“ odvedl Filip hovor jinam.
„Historik jsi ty, ne já, jak bych to mohl vědět?“
„Nepovídej, že jsi neslyšel o desetiletém Mikoláši z Porýní, jednom ze dvou vůdců dětské křížové výpravy. Kolik dětských vůdců si myslíš, že mělo na hrudi erb s řeckým tau místo kříže a jmenovali se Mikoláš? Copak jsi neviděl, jak byl rozhodný, sotva procitl z omámení, a jak ho ostatní bezvýhradně poslouchali?“
„Cože? Ty chceš říct, že je to on? Ten přece zahynul na zpáteční cestě domů, když ho papež přesvědčil, aby ukončil výpravu!“
„Je to jistě on! Myslím si, že rozpustil svoji část výpravy, s nejvěrnějšími se spojil s částí pasáčka Štěpána a spolu dorazili do Marseille. A když se nevrátil domů, všichni nabyli přesvědčení, že zemřel cestou jako mnozí.“

Náš rozhovor ukončily otevírající se dveře Filipovy pracovny.
„Scenérie – loď,“ přikázala drobná postava v námořnickém. Vždyť tohle je přece Filipův plavčík, kterého získal od Huga Železa! Když se pracovna mého přítele poznenáhlu proměňovala v kolébající se loď, všechno mi postupně docházelo. Stěny vytvořily dokonalou iluzi paluby středověké lodě, tušil jsem, že pokojem vane vlahý větřík, a slyšel jsem křik racků poletujících nad hladinou. Viděl jsem, jak palubou vytvořeného korábu pohupují vlny. Vsadil bych se, že závany větříku dokonce obohacovaly vůně simulující moře.
„Kapitáne, večerní šálek čaje!“ hlásil chlapec ze dveří a zvesela přibalancoval s tácem až k Filipovi.
Snad jsem dokonce údivem otevřel ústa. Filip se nahlas rozesmál, nepatrně naznačil rozpřáhnutí a už ho plavčík objal a sedl si mu na kolena.
„Filipe, on ví?“
„Ano, my jsme se s Mojmírem dohodli už na lodi. Já mu řekl, že chceme syna a zda jím chce být právě on, a Mojmír souhlasil. Simulaci korábu z pracovny zvládl dobře, ne?“
„A to mu nevadí, že sis ho prachsprostě koupil za dukát?“
„A proč by? Copak ty jsi Mikoláše i ostatní nekoupil?“
Chtěl jsem namítnout, že oni to nevědí, ale nakonec jsem došel k závěru, že můj přítel má pravdu.
„Jediné, co mě skutečně mrzí,“ pokračoval Filip, „že vy chcete své děti držet v nevědomosti a až postupně jim odhalovat, kde jsou, a Mojmír tak bude ještě dlouho bez kamarádů.“
„Filipe, něco nechápu. S návrhem vytvořit v rozsáhlé oblasti simulaci středověkého přístavu a aspoň zprvu je držet v domnění, že jsou stále ve středověku, jsi přišel právě ty.“
„Jenže Mojmír byl na změnu už dávno připravený. Dobře věděl, že Hugovi by nedělalo problém prohrát ho v kostkách, a fanatismus malých křižáků mu byl cizí. Chtěl jen přežít.“
„Možná… snad máš pravdu,“ váhal jsem. „Když vidím jeho pokroky, možná by stálo za to, aby i Mikoláš s Terinkou prohlédli. Ještě si to promyslím.“

„Vše vypnout,“ přikázal jsem centrálnímu počítači a zvedl se, abych se zašel podívat na ty naše dva drobečky. Ale ve dveřích jsem se srazil s manželkou. Pozdě, došlo mi. Určitě už je dala spát.
„Jsou nádherní. Terinka mě vzala kolem krku a Mikolášek se i přitulil. Víš, bála jsem se…, ale jsou tak kouzelní, když mi vklouzli před spaním do náruče. A Terinčiny vlásky, jsou tak hebké! Bylo příjemné je rozčesávat.“

„Mikoláši,“ zaprosila Terinka, „můžu k tobě?“ Jak byla ta její postel velká a prázdná! Když její bratr místo odpovědi odkryl deku, rozběhla se a vklouzla k němu. Stýskalo se jí po jeho doteku. Vždyť odmalička spávali přitisknutí k sobě.
„Líbí se ti tu?“ šeptl chlapec.
„Jsou hodní,“ ale po líci jí sklouzla slza a Mikoláš jen přikývl na souhlas.
„Stýská se ti?“
Třebaže nic neřekla, vnímal, že kývla.
„Utečeme! Utečeme za maminkou. Uvidíš, já tě přivedu domů.“

Nedal jsem jinak, než že ty dva chci přeci jen spatřit. Vždyť jsem se k nim během dne nedostal, ani slovíčko neprohodil. Ale žena byla šťastná a já jí to přál. Však příležitostí budu mít ještě víc než dost! Vklouzli jsme do pokoje zařízeného ve středověkém stylu. Manželka se napřed vyděsila, když Terinku neviděla v její posteli, ale sotva ji zahlédla, jak se tulí k bratrovi, objala mě. „Necháme je spát,“ tiše jsem souhlasil. A když jsem zavíral dveře, zaznamenal jsem jakési zavrnění a zaslechl zamumlání: „Maminko!“

Jako by se onen tenký hlásek, zoufalé vyznání plačícího dítěte plného stesku, nesl tisíciletími na jedno kamenité políčko. Ustaraná žena s kruhy pod očima vzhlédla od práce. V dálce zahlédla dvě drobné postavy. To jsou ony! Radostně vše upustila a rozběhla se k nim. Dva, tři kroky a…. Filip a Klára – sousedovy děti. Znovu se sklonila ke své práci, ale nedá jí to a stále pošilhává do dáli. Mikolášku, Terinko, vrátíte se mi? Svatá Marie, matko Boží, oroduj za ně u svého syna, aby je opatroval. Udělám všechno, všechno, jen když se vrátí… Všechno!

Autor: Jiří Novotný


banbad


  1. sport

    Kladenští volejbalisté ztratili vlastními chybami vyhraný zápas

  2. krimi

    Žena z Kladna zaplatila kauci za byt, do kterého se nastěhoval někdo jiný

  3. pozvánka

    Kladenské divadlo hraje v neděli představení Metropolitní opery New York

  4. krimi

    Zlonický školák bez omluvy zameškal přes tři sta hodin, rodičům to nevadilo

  5. sport

    Přihlaste své děti, 3. otevřené mistrovství ČR v OCR se koná v Kladně

  6. sport

    Netradiční volejbalová remíza s příchutí vítězství

  7. pozvánka

    Hrad Křivoklát zve na dobový jarmark, šermíře i parní lokomotivu

  8. zprávy

    Central Kladno mění vizuální styl!

  9. pozvánka

    Ve Slaném je připraven další uherský býk k rožnění

  10. krimi

    Stalo se na Kladensku: Další poctivý nálezce a pomoc při maření výkonu úředního rozhodnutí

  11. pozvánka

    V kladenském kině Sokol proběhne výměnný bazar

  12. foto

    FOTO: Na Mayrau se uskutečnil Den horníků, akce byla parádní

  13. povidka

    Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 3

  14. sport

    Belgický Guibertin byl nad síly volejbalistů Kladna

  15. foto

    FOTO: Vynikající výkon Adama Brízgaly nakonec stačil jen na bod

  16. sport

    Druhý hrací víkend Merch #53 ligy hokejbalu přinesl první prodloužení

  17. krimi

    Stalker vytrvale otravoval manželský pár. Ženě vyznával lásku, muži hrozil zabitím

  18. pozvánka

    Přijďte si v pátek a sobotu užít Kladenské století, program je perfektní

  19. zprávy

    Dobrovolníci z kladenské válcovny pomůžou dětem i Památníku Lidice

  20. krimi

    Opilý muž na zahrádce napadl jednoho z hostů restaurace, skončil v cele