Podzimní koncerty Central Kladno Kali & Peter Pann Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Panochovo kvarteto Pettersson
  • SBF
  • SAMK
  • PODZIMNÍ KONCERTY

Povídka Kladenských listů: A přijde království nebeské…

Čtvrtek, 5. Červenec 2018 09:00

V první části povídky Jiřího Novotného se podíváme do historie. Věděli jste, že kromě běžných křížových výprav, na které se vydávali dospělí muži, existovaly i výpravy dětské? Na děti čekala i jiná nebezpečí než na dospělé bojovníky.

„Ták, už je tu máme,“ opřel se spokojeně o zábradlí nedaleko mola Hugo Železo, majitel obchodních lodí Rozálie, Esmeraldy a Mořského koníčka. Kdo ví, co si ten vychytralý rváč ošlehaný životem vlastně myslí, napadlo mě. Ale nejspíš vůbec nic. Tamti jsou mu lhostejní. Vlastně ne. Přece jen k nim něco pociťuje, pomyslel jsem si, když jsem si povšiml, jak přejíždí vypočítavým pohledem houfy přicházejících.

Zanedlouho se tísnilo na nábřeží a v přilehlých křivolakých uličkách na tisíc dětí. Všechny byly oblečeny stejně – do bílé řízy s párem neuměle vyvedených velkých rudých křížů, jedním na hrudi a druhým na zádech. Nejstarším chlapcům už rašilo pod nosem chmýří a větším dívkám se vzdouvaly na hrudi nepatrné kopečky. Byly tu ale i úplně malé děti, které se určitě noc co noc navracely v představách do máminy náruče. Přesto se však za ranního svitu znovu a znovu s novým odhodláním vydávaly na cestu. A právě o ty jsem měl zájem.

Zmožené, s rozedranými krvavými chodidly, hladové, na pokraji vyčerpání, a přece plné odhodlání se trmácely za velkým posláním, které s nadšením přijaly. Přece právě jim bylo dáno do vínku vymanit svaté město Jeruzalém a hrob Ježíše Krista z područí nevěřících. Ten, který pro nás všechny obětoval život, povstane z mrtvých a přijde království nebeské. Protože naše odhodlání a vroucí modlitby Tě vzkřísí, ó Pane náš. Záplavy Saracénů padnou v prach před Božím synem a otevřou brány věčného města.
Přibývají další a další. Řinou se užaslým městem jako povodeň. A stále zřetelněji zní píseň, kterou některé z těchto drobných rtů někde na počátku pouti zanotovaly – nejprve snad dva tři verše, pak se připojil někdo jiný, přidal slovo, jiný sloku. Stala se modlitbou – nebo vyznáním? Mnohý dospělý se podvědomě pokřižuje, sotva zaslechne ty neobratné verše, verše plné zbožných slov. Mnohé již tuto cestu zaplatily životem. Vyčerpání z pochodu si vybíralo nesmlouvavou daň. Ale hned v další vesnici, v příštím městě zemřelé nahradily jiné zástupy dětí v bílých řízách, které vyslyšely volání Božího syna. Volání Božího syna? Ne! Byla to jen mámivá slova fanatických potulných kazatelů, slova o velkém poslání, kterému jsou děti předurčeny a kterému se nadšeně podvolovaly. Vždyť ony díky své nevinnosti zvítězí tam, kde hříšní vojáci selhali. A rodiče? Cožpak se mohli postavit Bohu?

Malý zlodějíček, potloukající se v přístavu, poklekl do prachu čpícího zaschlou močí a zvratky opilců z nedalekých putyk. Sepjal prsty a vroucně odříkával modlitbu za ty maličké. Sklouzl jsem pohledem stranou. Přítmí rozpadajícího se stavení ukrývalo dvojici. Nachmelený námořník a mladá dívka v ušouraném laciném oblečení poddávající se za hrst drobných touhám muže. Jeho prsty již neurvale roztrhaly živůtek a drtí v sevření poloobnažená ňadra. Možná je to starší sestra zlodějíčka, se kterou je kluk smluvený, nebo opodál číhá nějaký otlemenec, který se uměním dívky i chlapce živí. A až se námořník nasytí prvních dotyků, chtivě jí vykasá sukni a s pootevřenými zapáchajícími ústy se skloní ke rtům dívky, pak nastane hochova příležitost. V takové chvíli přece každý přivře oči a nic nezpozoruje. Obratné dětské prsty vniknou v nestřeženém okamžiku do měšce, nebo ho odříznou a do chlapcovy dlaně vklouzne několikaměsíční výdělek námořníka, který dá obživu chlapci, dívce i jejich „ochránci“. Kolikrát už hoch jistě takto čekal na svou příležitost. Nesměl udělat chybu, vždyť nejednou už byla těla přistižených nalezena s prořízlými hrdly. Co bychom my dali za každého zdravého chlapce nebo dívku, povzdechl jsem si. Kdybyste jen tušili, jak jste nenahraditelní!

Záhy se všude kolem průvodu začaly objevovat klečící postavičky dětí z města. Se sepnutýma rukama se modlí za ty maličké. Za děti, které nalezly odhodlání spasit svět. Mnohé se pak zvednou, odběhnou domů a ze skrýší, kde je ukrývaly před svými drahými, vytahují bílé řízy. Marné jsou slzy i odpor těch, které nade vše milují. Boží syn nás potřebuje, Boží syn nás volá. Volá nás, své děti! Vymaňují se z náručí matek. Ani slzy, ani vyhrůžky nic nezmohou a i ony se připojují k procesí malých svatých bojovníků. Vrátíme se jako hrdinové! Jejich duše prostupuje píseň o bílé říze a rudém kříži. A my Tě budeme hodny, Pane náš!
„Za každých dvacet kusů dukát na dřevo,“ požadoval na mně kapitán Hugo Železo.
„Platí,“ měl jsem už dohadování právě dost. Nadto jsem nechtěl riskovat zmaření obchodu. Vždyť ti, o které mi šlo, užuž budou nastupovat do lodí. S úzkostí jsem sledoval, jestli jich bude dostatek.
„Malí, kteří bez sklonění hlavy projdou pod touto tyčí,“ ukázal Hugo na lať vysunutou z okna kajuty, „připadnou tobě, ostatní půjdou na mé lodě.“ Jeho prošedivělý řídký vous nedokázal zakrýt zarudlou hlubokou jizvu, hyzdící pravou část obličeje. Táhla se rozšklebená od koutku úst až k obočí. Bylo jasné, že mě považuje za kavku, kterou oškube. Ti starší mají přece větší cenu. Na tržištích s otroky jsou žádanější. Dokonce se rozhodl neponechat dozor nad naplněním podmínek obchodu žádnému ze svých zástupců a sám si připravil do hrsti kamínky, pomocí nichž chtěl odpočítávat děti nastupujících do mých korábů.
„Dvacet malých – dukát,“ spokojeně se zašklebil Hugo.
Plácli jsme si.
Kapitán pošťouchl nohou plavčíka, aby nás obsloužil. „Korbel!“ Hoch spěšně odběhl a vzápětí byl zpátky. Plný hnusu jsem musel vyzunknout něco nechutné břečky, abych stvrdil obchod. Doufám, že z toho utrejchu neoslepnu. Škoda toho chlapce, povzdechl jsem si, když jsem plavčíkovi vracel nádobu. Bral bych ho! Vypadal zdravě a jeho bystré oči svědčily o inteligenci. Rusé vlasy a velké modré oči mu dodávaly zdání klukovské protřelosti. Dokonce i zuby měl zdravé. Dosvědčovaly, že na lodích, kde mnohdy scházely čerstvé potraviny, se neplavil zas tak dlouho. Nebo měl štěstí na krátké plavby. Jiní měli často dásně oteklé a zuby vyviklané. On ne.
Byl jsem na moři už dost dlouho na to, abych o osudech plavčíků něco věděl. Někdy je v přístavní putyce koupili za hrst drobných. Mnohdy od rodičů, kteří se zoufale snažili uživit aspoň ty mladší, nebo hochovi, který toužil po dobrodružství, nabídl někdo z námořníků, že mu ukáže loď, a chlapci pak už nedovolili odejít. Někdy prostě chňapli prvního, který se nachomýtl, přetáhli mu pytel přes hlavu nebo ho omráčili pěstí a klučina vzlykající na palubě odplouvající lodi už jen bezmocně sledoval, jak mu domov mizí v dáli.
A jejich osud na lodích? Byli děvečkami pro všechno. U takové sběři, jako byla tahle, skutečně pro všechno. Ženy na lodích nebyly, k přístavům s nevěstkami se dostali jednou dvakrát za dlouhý čas. Plavby trvaly řadu měsíců, i proto se občas někdo z té svoloče ohlédl po plavčíkovi. Na mé první plavbě o jednoho metali kostky.
Lépe na tom byli jen ti, kteří byli určeni k posluze kapitánovi nebo důstojníkům, jako právě tento chlapec. Nejenže mohl dojídat zbytky z důstojnického stolu, ale někteří velitelé měli vzdělání a aspoň nějakou úroveň a chlapec se ledasčemu přiučil.

Už tu byli první křižáčci. Ti, které jsem chtěl nalodit. A na nábřeží vypasený, spokojeně se šklebící prelát žehnal „malým svatým bojovníkům“.
„Hajzl,“ uplivl si Hugo Železo směrem k fráterníkovi, „za každou loď jsem musel vycvakat padesát dukátů. Ještě že těch panchartů je dost, abych na nich na tržišti s otroky v Alžíru a Alexandrii vydělal. Ta flanďácká svině. Bez jeho požehnání bychom ty spratky nesměli naložit. On má své jidášské groše jisté, a riskujeme my. Bouře, piráti a mám po zboží…“ znovu pohledem oceňoval přibývající děti, „nebo kdyby mezi těmi zmetky vypukly nemoci – můžu se jít pást!“

První se k nám blížil nějaký starší chlapec a za ním v houfech další děti. Podle rudé látky na rameni byl jedním z vůdců. Hugo Železo mu cestu zahradil nohou a ukázal ke své lodi: „Ty patříš tam!“ Děti se rychle přizpůsobily pokynům. Oddychl jsem si. Těch, o které jsem měl zájem, byl dostatek. Dukáty z mé ruky rychle mizely, ale to mě netrápilo. Stačilo lusknout a vzápětí jsem měl plný měšec dalších. Na lodi jich bylo víc než dost. Na deset, sto korábů!
Začínal jsem vyhlížet, které dvě z dětí si vyberu já. Chlapce, nějakého čiperu, kterému uličnictví kouká z očí, a přesto, když se nikdo nebude dívat, se nám rád stulí do náruče. A dívenku, nejraději modrookou s dlouhými světlounkými vlásky, něžnou a jemnou. Nebylo těžké si vybrat. Přesto jsem se nemohl rozhodnout. Děti byly sice pohublé a poznamenané četnými škrábanci a modřinami, ale postačí troška jídla a péče a budou jako ze škatulky. Máme na to právo? neodbytně mi hlodalo v mysli. Ale tohle jsme přece už řešili v dlouhých diskusích. Nejen právo, ale i povinnost!

Teď, kdybych v Něj věřil, bych snad vzal Boží jméno nadarmo. Tam jsou! Holčička úzkostlivě se tulící k chlapci, a ten má přes své mládí na rameni znamení vůdců. A na hrudi erb s řeckým tau, které někdy nahrazovalo kříž. Popojeli s nějakou kárkou a chlapec přikazuje: „Petře, Matěji, rozdělujte!“
Zpod plachty vozíku děti tahají tu placku, tu ovoce. Dokonce i kus sušeného masa se našel. „To dáte Barborce a Daníkovi!“ nařizuje a prstem určuje maso pro vyvolené – nejmladší děti.
Rozděluje všechno jídlo mezi svůj houfec. Nikdo nezareptá. Okolní dav dětí po nich pokukuje, ale on je nesmiřitelný: „To je naše!“ Odměřuje každý kousek a jen svým podává. Dokonce jsem postřehl, jak holčičce, která se k němu tiskne, podává i svůj díl. „Já nemám hlad!“ povídá. Lhář jeden! Na očích mu vidím, s jakou chutí by se zakousl do voňavé placky. Voňavé? I na pár kroků je zřejmé, že bych si na ní vylámal zuby. Ale on je ve své spravedlnosti neochvějný. Toho chci! I s tou holčičkou. Copak bych je mohl rozdělit? Vy budete moji! Sotva dojedli, vydali se vstříc mé lodi. Málem jsem zavýskl.
Holčička prošla a laťka jí čněla vysoko nad hlavou. Ale chlapec se musel nepatrně sklonit. Nepatrně!
„Mazej pryč, patříš tam,“ ukázal Hugo Železo na svoji loď.
„Počkat, já ho chci!“ ohradil jsem se.
„Obchod je obchod!“ šklebil se mi ten vydřiduch do očí.
„Dám za něj dukát!“
Kapitán se na mě užasle podíval. „Dukát? Dukát!“ mumlal si, „ten malej kripl se ani v ráhnoví neudrží!“ Věděl, že plavčíka pořídím v každém přístavu za babku. Najednou se mu tvář rozjasnila. Jo, takhle to je! Na tom se dá vydělat…
„Dej tři a já,“ přistrčil Hugo ke mně i svého plavčíka, „přihodím jako pozornost jeho. Na slovo poslechne.“ Aby dodal slovům váhu, pobídl kluka herdou do zad, aby se na mě tvářil co nejroztomileji. Chlapec okamžitě pochopil, co se od něj očekává, rozzářil se a začal po mně házet cukrbliky.
„Dva,“ byl jsem rozhodnutý nedělat ze sebe pořád hlupáka.
„Tři, a i ten plavčík je náš!“ vpadl do dohadování můj zástupce Filip, který právě přinášel další měšec s dukáty. Vykulil jsem na něj oči. Po tom, co Hugo o něm naznačil, pokud je tomu tak, to by pak i přesto o něj měl zájem?
„Ber ho!“ sykl mi Filip do ucha. „Pro mě,“ dodal. Co jsem měl dělat? Známe se spolu od dětství, a i on má právo si vybrat odměnu. A nějaký dukát nás nezajímal. Chce ho, jeho rozhodnutí. „Beru oba,“ prskl jsem, třebaže se mi příčilo, že je chlapec svědkem toho, jak o něm smlouváme jako o dobytče na trhu.

„Filipe, proč máš o toho hocha takový zájem?“ nedalo mi to.
„Vzpomínáš na putyku v Janově?“ ušklíbl se.
Došlo mi to. Byli jsme tam svědky, jak kapitán, na jehož lodi jsme se plavili, s jiným kapitánem v přístavní krčmě holdovali nějaké hazardní hře. A ten druhý, když neměl dostatek peněz, přihodil i plavčíka. Prohrál. Nejvíc nás udivilo, že tam ten hoch bez zareptání přešel k nové posádce, jen někomu zamával na rozloučenou, a vzápětí se už snažil získat někoho z nové osádky. Po několika neúspěšných pokusech se chytl u starého kormidelníka. Od té doby starého muže na slovo poslouchal, zahrnoval ho jednou pozorností za druhou a bezvýhradně mu sloužil. Tenkrát jsme nechápali, ale vše nám došlo později. Chlapec získal ochránce v tomto krutém světě, a čím výš byl onen námořník v hierarchii, tím lépe. Možná to pro plavčíka znamenalo dokonce i šanci přežít. Tenkrát měl štěstí. Kormidelník v něm viděl syna nebo vnuka, kterého možná nechal doma a který ho třeba právě vyhlížel v některém zapadlém přístavu.
A stejně jako ten starý námořník se teď Filip rychle sblížil s chlapcem, který stejně jako onen hoch tenkrát hledal u někoho ochranu.
To já to budu mít těžší, povzdechl jsem si. Právě přivlekli vzpírajícího se chlapce, o kterého jsem měl zájem. Asi si myslí, že mu nechtějí dovolit se nalodit. Sotva ale hoch postřehl, že ho strkají k mé lodi, na jejíž palubě už stála dívenka, která se předtím k němu tiskla, řekl bych jeho sestřička, přestal se zpěčovat.
„Mikoláši,“ hlesla dívenka a usmála se přes slzy.
„Terko,“ nadšeně jí zamával.
Terka a Mikoláš, zasnil jsem se nad jejich jmény. Líbila se mi. Získám si vás? Získám! Získám…?
Naloďování bylo téměř u konce. Všechny naše lodě byly přeplněné a jedna za druhou odrážela od mola. Už jsem skoro vydal pokyn k odplutí i té své, když jsem postřehl toho zlodějíčka, který v přístavu žádostivě pokukoval po odplouvajících malých křižáčcích. Zaváhal jsem, ale rychle jsem se rozhodl. Stačilo kývnout, opravdu jen nepatrně, a on na mě zprvu nevěřícně jako by říkal Nemám přece bílou řízu ani rudý kříž, poté nejistě, ale přece jen vklouzl na palubu mé lodi. U nás ti bude lépe, pomyslel jsem si.

Konkurenční koráby čekala dlouhá plavba. Byly přeplněné stejně jako ty naše a přístavy nevěřících s trhy na otroky daleko. Kompas nebyl na těch kocábkách běžný. Objevily se nedávno a řada kapitánů k nim neměla důvěru. Proto se většinou drželi s loďmi u pobřeží a obeplouvali celé Středozemní moře. Ale my? Postačí několik hodin a budeme v bezpečí. S obchodními loděmi Viléma Prasete a Huga Železa už nebudeme mít nic společného. Nic! Napadlo mě, že se tu nemám s kým a proč rozloučit. Měl jsem těch chamtivých, otrlých lidí právě tak dost. Ještě dvě tři hodiny plavby a budeme mezi svými. Teď si ještě získat Terinku a Mikoláše. I mnohý člen posádky si začal kradmo vyhlížet kýženou odměnu. Ten dívenku, jiný chlapce. Za to strádání a nejistotu, zda a kdy se vrátíme domů, si ji všichni zasloužíme.

Ještě chvíli šplouchaly vlny o boky našich lodí, a už molo zmizelo navždy za obzorem. K údivu ostatních mořeplavců jsme se nedrželi pobřeží, ale vypluli rovnou k Jeruzalému, na širé moře. Nemusel jsem se ani dohadovat, co si tamti námořníci myslí: Kdo by riskoval bloudění a ztrátu zboží, lodí i životů? Dokonce jsem postřehl kapitána Huga Železa, jak si nás ze zádi své lodě pohrdlivě měří. Víte, že by mě zajímalo, jestli si alespoň vzpomněl na toho plavčíka, kterého nám prodal? Ale myslím si, že mu bylo naprosto lhostejné, jestli skončí na dně moře, nebo v otroctví.

Konec první části, ale už příští čtvrtek se dozvíte, jak povídka skončí.

Autor: Jiří Novotný


banbad


  1. krimi

    Žena z Kladna zaplatila kauci za byt, do kterého se nastěhoval někdo jiný

  2. pozvánka

    Kladenské divadlo hraje v neděli představení Metropolitní opery New York

  3. krimi

    Zlonický školák bez omluvy zameškal přes tři sta hodin, rodičům to nevadilo

  4. sport

    Přihlaste své děti, 3. otevřené mistrovství ČR v OCR se koná v Kladně

  5. sport

    Netradiční volejbalová remíza s příchutí vítězství

  6. pozvánka

    Hrad Křivoklát zve na dobový jarmark, šermíře i parní lokomotivu

  7. zprávy

    Central Kladno mění vizuální styl!

  8. pozvánka

    Ve Slaném je připraven další uherský býk k rožnění

  9. krimi

    Stalo se na Kladensku: Další poctivý nálezce a pomoc při maření výkonu úředního rozhodnutí

  10. pozvánka

    V kladenském kině Sokol proběhne výměnný bazar

  11. foto

    FOTO: Na Mayrau se uskutečnil Den horníků, akce byla parádní

  12. povidka

    Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 3

  13. sport

    Belgický Guibertin byl nad síly volejbalistů Kladna

  14. foto

    FOTO: Vynikající výkon Adama Brízgaly nakonec stačil jen na bod

  15. sport

    Druhý hrací víkend Merch #53 ligy hokejbalu přinesl první prodloužení

  16. krimi

    Stalker vytrvale otravoval manželský pár. Ženě vyznával lásku, muži hrozil zabitím

  17. pozvánka

    Přijďte si v pátek a sobotu užít Kladenské století, program je perfektní

  18. zprávy

    Dobrovolníci z kladenské válcovny pomůžou dětem i Památníku Lidice

  19. krimi

    Opilý muž na zahrádce napadl jednoho z hostů restaurace, skončil v cele

  20. pozvánka

    Atletika pro děti se letos opět uskuteční ve Slaném