KL Vánoce SAMK Měsíčník Kladno
ČSAD KLADNO Klapod
  • KL Vánoce
  • ŠKOLA HLEDÁ NOVÉ SPOLUPRACOVNÍKY
  • SAMK

Povídka Kladenských listů: Život či smrt jednoho chlapce 2. část

Čtvrtek, 24. května 2018 08:00

Co by se stalo anebo naopak nestalo, kdyby malý Leopold, syn rakouského a štýrského vévody, který jako devítiletý 15. srpna 1216 spadl ze stromu a zabil se, přežil? Jak moc by to dějiny středoevropského prostoru mohlo ovlivnit? Co všechno mohlo být jinak? Některé možné odpovědi se pokouší nastínit další část povídky Ireny Moravcové – přesuňme se tedy v čase o dvacet let dopředu: Leopold se ze svých zranění uzdravil a dospěl v muže, stal se rakouským a štýrským vévodou, před branami města Klosterneuburgu očekává příjezd vzácného hosta, českého krále Václava I.

Rakouské vévodství, Klosterneuburg, léto 1236

Rakouský a štýrský vévoda vyjel svým hostům naproti. Už zdálky viděl průvod jezdců, za nimi dlouhou kolonu vozů. Stěhování panovnické domácnosti bylo vždycky náročnou záležitostí. Sesedl z koně, jeho doprovod jej okamžitě následoval. Na znamení úcty čekali před městskou branou opěšalí.

Když návštěvníci dojeli až k nim, jezdec pod korouhví se stříbrným lvem na červeném poli seskočil z koně a sevřel čekajícího vévodu v medvědím objetí. „Švagře!“ zahlaholil. „S jakou radostí tě vidím!“

„Je mi potěšením opět tě uvítat v Klosterneuburgu, Václave,“ oplatil mu pozdrav se stejnou srdečností. „Doufám, že jste měli snesitelnou cestu.“

„Se všemi těmi vozy je cestování vždycky k uzoufání zdlouhavé, však to znáš.“

Pousmál se. „Má líbezná choť se vás už nemůže dočkat.“

„Doufám, že se jí daří dobře. Za posledních devět let slavíme už sedmé křtiny! Ty se činíš, Leopolde, ty se činíš!“ mrkl na něj český král s potutelným úsměvem.

Vévoda se široce usmál. „Děti jsou požehnání.“

„To nepochybně.“ Václav poplácal švagra po rameni. „Tak pojeďme, matka se na tu tvou drobotinu nesmírně těší. Jen se obávám, že až budou všechny tvoje a moje děti pohromadě, praskne mi z toho hlava. Zvlášť z toho holčičího brebentění by se jeden zbláznil. A Přemysl s Friedrichem zase určitě vyvedou nějakou lotrovinu,“ zachechtal se. Pak přistoupil k vévodovu koni, aby zastoupil jeho štolbu. Jestliže mu švagr prokázal úctu tím, že sesedl, on mu ji prokáže zase takto. Jako obvykle. Dobře věděl, že Leopold se svou zmrzačenou nohou sám nasednout nedokáže.

V družném hovoru pokračovali i po vjezdu do města.

„Donesla se k nám do Prahy zpráva, že tvá ctihodná sestra zakládá klášter. Úplně nový! Řád chudých paní, následovnice svatého Františka.“

„To je pravda,“ odvětil Leopold s nezastíranou hrdostí. „Ze srdce rád jí v tom bohulibém díle pomáhám. Budujeme dokonce dvojitý klášter. Vedle ženského konventu budou žít i menší bratři.“

„Však já bych své sestře také vyhověl a pomáhal,“ ujistil jej český král. „Panna Markéta si prý dokonce vyměnila několik listů s pannou Klárou z kláštera sv. Damiána v Assisi. Vidíš, co všechno se k nám do Prahy nedonese?“

Zasmál se. „A já moc dobře vím, kdo ti o tom napsal, Václave. Má líbezná choť mou sestru velmi obdivuje a jejich přátelství je skutečně ryzí. Proto taky stavíme nový klášter tady v Klosterneuburgu, aby k sobě měly blízko. Příští rok by se snad mohl klášterní kostel vysvětit. Markéta má od panny Kláry přislíbeno, že jí do nového kláštera pošle několik sester. Snad se jim tu bude líbit, přece jen, podnebí za Alpami je drsnější než v Itálii.“

„Říká se to,“ podotkl Václav. „Jak vidím, tvé město vzkvétá,“ dodal a se zájmem se rozhlížel kolem.

„O to se zasloužil už otec, dej mu Pán Bůh věčné spasení.“

„Takže neplánuješ přenést svou rezidenci do Vídně.“

Leopold zvedl obočí. „Proč bych to pro všechno na světě dělal? Vídeň nesahá Klosterneuburgu ani po kotníky. Mimochodem, počkej, až uvidíš vévodský palác. Od tvé minulé návštěvy jsme provedli nějaké stavební úpravy. Také tě určitě potěší, že pozvání k mému dvoru přijalo několik známých minnesängrů z Říše.“

Ač se jednalo již o sedmé dítě vévodského páru, byly křtiny náležitě velkolepé. Leopold s láskou pozoroval svou rodinu. Tři synové, čtyři děvčata – to, že se jeho rodina tak utěšeně rozrůstala, vnímal jako obrovské Boží požehnání. I se svou zmrzačenou nohou už měl dětí přes půl tuctu! Naproti tomu Jindra po sobě zanechal jen jedinou dcerušku a Fríša ani ze svého druhého manželství dosud žádné děti neměl. Jeho zdraví bratři…

Vzpomínal, jak bylo těžké smířit se s tím, že obtloustlého Jindříška už nikdy nepředběhne, o Fríšovi, hbitém jako hádě, ani nemluvě. Vlastně vůbec nedokázal běhat, zpočátku mu činila potíže i pouhá chůze, a tak musel jen trpně sledovat, jak se mladší bratři cvičí se zbraněmi a v rytířských dovednostech: Jindra, Fríša a než se rozhodlo o jeho duchovní dráze, tak i Ernest. Malý Ernest, spolu s nímž se učil chodit. Batole na svých buclatých nožkách poprvé, on s tou svojí zmrzačenou haksnou znovu. Na dobře cvičeném koni se bratrům naštěstí dokázal vyrovnat, byť to chtělo pevnou vůli a úmorné hodiny tvrdého tréninku. I přes své zmrzačení byl ovšem stále vévodovým následníkem a milovaným synem, to mu otec s matkou dávali najevo vrchovatou měrou. Jeho uzdravení, lékaři i kněžími považované za zázrak, bylo vykoupeno velkými sliby. Základní kámen k novému klosterneuburskému chrámu nechal otec položit ještě téhož roku na podzim, zjara pak přijal kříž a vydal se do Svaté země. Byl pryč dva roky. Dva roky, během nichž se matce v jejích krásných tmavých vlasech objevily stříbrné nitky. Naštěstí se vrátil živý a zdravý a deset měsíců po jeho návratu přišla na svět nejmladší sestřička. Téhož roku se ta nejstarší stala novickou v benediktinském klášteře Trauenkirchen. Kdyby chtěla, jako vévodova dcera by se tam mohla za nějaký čas ujmout úřadu abatyše. Ale Markéta měla v srdci jiné povolání.

Leopold se pousmál. Zhruba ve stejné době, kdy Markéta odešla do kláštera, byla ke dvoru rakouského a štýrského vévody poslána na vychování česká princezna. Jeho Anežka. Jeho láska, matka jeho dětí, jeho vévodkyně. Ačkoli i ji by její otec rád viděl jako císařovnu, po jistém úsilí se jej nakonec podařilo přesvědčit, že pro česko-rakouské spojenectví je ten sňatek zcela klíčový.

České království, Praha, 28. září 1256

Přes všechno co otřásalo Evropou, ať už se jednalo o bouřlivé události v Říši či mongolský vpád, zůstávaly i v dalších desetiletích vztahy mezi Přemyslovci a Babenberky nezkalené. Společným nepřítelem jim byli zejména bavorští Wittelsbachové, kteří na římském trůnu podporovali Štaufy, zatímco rakouský vévoda a český král patřili ke straníkům papežem protěžovaného vzdorokrále Viléma Holandského. Babenbersko-přemyslovská podpora byla stvrzena i dvojitou sňatkovou aliancí: za krále Viléma provdal Leopold jednu ze svých dcer a dědic českého trůnu se oženil s Vilémovou sestrou Margaretou. Na výjimečných česko-rakouských vztazích pak nic nezměnila ani smrt krále Václava léta Páně 1253. Na trůnu jej vystřídal jeho syn Přemysl Otakar, tou dobou již hrdý otec nejen dvou dcer, ale hlavně maličkého následníka, který dostal staré rodové jméno Vratislav.

Královská korunovace se v Praze konala až o tři roky později, symbolicky na svátek svatého Václava, věčného knížete a patrona země. Korunoval jej mohučský arcibiskup, přisluhovalo mu pět biskupů: pražský, olomoucký, řezenský, pasovský a – klosterneuburský! Leopold, který samozřejmě patřil k čestným hostům, se musel usmát, když ho viděl u oltáře. Malý bratříček Ernest, který už vůbec nebyl malý, vypadal ve slavnostním ornátu nanejvýš důstojně. Jak jen by byl otec na svého nejmladšího hrdý, kdyby se toho byl dožil! Jak by byl hrdý na něj, na Leopolda, že dotáhl do konce jeho sen o vymanění se z pasovské diecéze a zřízení vlastního biskupství v Rakousku. Podpora papežova pretendenta římského trůnu přinesla kýžené ovoce: kostel Nanebevzetí Panny Marie, nádherný chrám se štíhlými, vysoko se tyčícími věžemi, který byl zbudován jako poděkování za Leopoldovo uzdravení, se stal před necelým rokem katedrálou.

Mladý český král Přemysl byl sebevědomým mužem, který si potrpěl na náležitou reprezentaci. Součástí okázalých korunovačních slavností byla i dvoudenní hostina pořádaná ve zvlášť pro to postavených stanech na pláni zvané Letná, rozprostírající se na dohled od Pražského hradu, a rytířské kláni, které se konalo tamtéž třetího dne.

Leopold s Anežkou zasedli na vyzdobené tribuně na těch nejčestnějších místech: hned vedle královského páru.

„Je na tobě vidět, že bys také rád jel,“ obrátil se Leopold na Přemysla Otakara.

„To nemohu popřít, strýčku,“ přitakal český král. „Ale ono by se to nehodilo. Zvlášť dnes ne.“

Anežka mu jemně položila ruku na předloktí. „Nelituj, stejně bys z toho nic neměl. Všichni by tě nechali vyhrát. Vždyť srazit do písku Bohem pomazaného krále…“

„Friedrich by si s tím hlavu nelámal,“ kývl Přemysl směrem k rytíři s červeno-bílým znakem Babenberků, čekajícího na boku kolbiště, kde se rytíři připravovali ke své jízdě.

Leopold kradmo pohlédl na Anežku, která jen stiskla rty. Věděl, že ráno proběhla mezi manželkou a synem ohledně jeho účasti v klání ostrá výměna názorů. Jenže Friedrichovi se ne nadarmo přezdívalo Friedrich Bojovný – a to nikoli pouze pro jeho úspěchy na kolbištích. Jelikož Leopold kvůli své zmrzačené noze nemohl vést muže do bitvy, nutně potřeboval někoho, kdo jej zastoupí. Jeho prodlouženou rukou býval mladší bratr Fríša, poté, co v šestačtyřicátém padl na Litavě ve válce s Uhry, převzali jeho úlohu Leopoldovi synové – prvorozený Leopold a o pár let později i Friedrich, z něhož postupem doby vyrostl nejen udatný bojovník, ale hlavně respektovaný velitel a vynikající stratég. Leopold věděl, že by svou hotovost nemohl svěřit nikomu lepšímu. „Friedrich je tvůj nejbližší přítel,“ řekl nahlas. „Nevyhodil by tě ze sedla v klání na počest tvé korunovace.“

„Právě proto, že je můj nejlepší přítel, tak by mě nešetřil,“ zasmál se Přemysl. „Nikdy mi nic zadarmo nedaroval – ostatně ani já jemu – a jsem si jist, že by ani dnes neudělal výjimku. Samozřejmě netvrdím, že by mě vyhodil ze sedla. To ne! Já bych vyhodil jeho.“

„Ať už by to bylo jakkoli, jsem ráda, že alespoň ty jsi měl dostatek sebekázně a toho klání se vzdal,“ podotkla Anežka s úsměvem, který Leopolda ani po jednatřiceti letech manželství nepřestával okouzlovat. „Stejně si najdete příležitost, jak si to vynahradit. Na to vás oba znám až příliš dobře. Raději ovšem vidím, když stojíte při sobě, ne proti sobě. Nemám tyhle hry ráda!“

Leopold jí stiskl ruku. Dobře věděl, proč rytířská klání tolik nenávidí. I jejich nejstarší syn měl podobné zábavy v oblibě. Před pěti lety… Leopold měl pocit, že ty dva dny, které s Anežkou proseděli u jeho lože, ho stálo nejméně deset roků života. Teprve tehdy plně pochopil, co museli prožívat jeho rodiče. Jenže jeho syn se neuzdravil. Bylo to první dítě, o které s Anežkou přišli. Nad kolébkou jim nikdy nepřešel anděl smrti, což považovali za znamení zvláštní milosti, kterou rodině vyprošovala Leopoldova sestra Markéta, žijící ve svém klášteře v opravdové pověsti svatosti. Modlila se i za jejich prvorozeného a Leopold věřil, že jen díky tomu se nakrátko probral a mohl být náležitě zaopatřen. Měl dobrou smrt. Přesto byla jeho ztráta pro Leopolda i Anežku stále otevřenou ranou.

Klání bylo zahájeno, první rytíři sraženi do písku a vítězové za mohutného jásotu publika přejížděli se vztyčenými dřevci kolem tribuny. Friedrich Babenberský pokořil již tři soupeře a vítězné ovace si pokaždé náramně užíval. Leopold se na něj usmíval, při druhé vítězné jízdě trochu roztála i Anežka. Český král svému bratranci přátelsky kynul, královna podotkla, jaká je škoda, že Friedrichovy úspěchy nemůže vidět jeho choť, která jako šestinedělka musela zůstat doma.

„Už by toho mohl nechat,“ špitla Anežka Leopoldovi, když jejich syn objel čtvrté vítězné kolečko a chystal se k dalšímu střetu, tentokrát s korutanským vévodou Oldřichem Sponheimským, synem Anežčiny starší sestry Judity.

Herold dal povel. Rytíři vyjeli proti sobě, dřevce narazily do štítů, až to zapraskalo. Oba soupeři se však udrželi v sedle bez zakolísání. Leopold cítil, jak je Anežčina ruka v jeho dlani napjatá. A pak se Friedrichův dřevec zlomil. Když na to Leopold později vzpomínal, nedokázal si vybavit mnoho podrobností. Nejzřetelněji mu v paměti zůstal synův hrůzostrašně vyhlížející pád z koně. A Anežčin výkřik.

Friedrich zůstal ležet na písku kolbiště. Nehýbal se. Leopold měl pocit, že v něm v tu chvíli všechno zkamenělo. Bože na nebesích! Měl snad po prvorozeném ztratit i toho nejlepšího ze svých chlapců?! Nejsvětější Panno, tohle přece nemůžeš dopustit!

K ležícímu přibíhali panošové s nosítky, hned za nimi ranhojič. Leopold cítil, jak mu Anežka drtí ruku, slyšel, jak se tichounce modlí. Víc vnímat nedokázal. Vlastně se nedokázal ani pohnout, jako by ho strach celého spoutal neviditelnými okovy. Sníval o tom, jak budou Rakousko a Štýrsko pod Friedrichovou vládou vzkvétat. Jenže jak málo někdy stačí, aby byla budoucnost rozbitá na kaši jako mísa vajec, do níž spadne kámen?

Ranhojič mezitím opatrně obrátil Friedricha na záda a sejmul mu přilbu. Zdálo se to Leopoldovi, nebo se jeho syn skutečně pohnul? Skoro to vypadalo, jakoby se pokoušel odstrčit jednoho z panošů, kteří jej chtěli naložit na nosítka. Ve vévodově srdci vzklíčila nesmělá naděje. A pak se Anežka rozplakala. Protože jejich milovaný chlapec se postavil na nohy.

„Už nikdy žádné klání,“ prohlásila Anežka, když se toho večera chystali na lože. „Už nikdy nechci nic takového zažít. Slib mi to, Leopolde! Slib mi, že s ním promluvíš.“

„To bych rád, má milá,“ políbil ji do vlasů, a když vdechl jejich vůni, připadal si znovu jako mladík. „Ale víš dobře, že to nejde. Muž jako on nemůže zůstávat pozadu. Friedrich je příští vévoda.“ Jak sladce znělo, když to vyslovil! Syn to naštěstí odnesl jen s vyraženým dechem a natlučenými žebry. Večer už se celé události smál a vesele popíjel s Přemyslem.

„Dvorská reprezentace si žádá své,“ podotkla s trochou trpkosti. „Tak strašně jsem se bála, že ztratíme i jeho.“

„Já taky.“

„Bohu a svatému Václavu budiž chvála, že nám ho zachovali!“

„Amen. Nyní jsem opravdu přesvědčený, že náš Friedrich je předurčen k velkým věcem. Třeba jednou bude králem.“

Propletla své prsty s jeho a tiše se zasmála. „Římským?“

„Ne.“ Políbil ji na spánek, a pak sjel svými rty níž. „Rakouským,“ zašeptal a znovu ji políbil, tentokrát na ústa. „Třeba se mu to jednou povede, dosáhnout povýšení vévodství na království. Jemu nebo jeho synům.“

Anežka na to neodpověděla nic, jen se k němu pevněji přimkla. Hlavou jí proběhla myšlenka, jestli je už příliš stará na to, aby mohla mít ještě jedno dítě. Vlastně po miminku znovu toužila…

********** konec druhé části **********

Autorsko-historická poznámka k druhé části, aneb jak to bylo ve skutečnosti a o kolik je historie v povídce posunutá?

Ve skutečnosti se po smrti nejstaršího Leopolda i prostředního Jindřicha stal otcovým nástupcem a roku 1230 rakouským a štýrským vévodou nejmladší Friedrich (pamatujete na malého Fríšu z první části povídky?), jemuž historie dala za jméno číslo II. a přízvisko Bojovný. Jeho vztahy s českým králem Václavem I. byly napjaté, právě v roce 1236, kdy začíná druhá část povídky, byly obě země ve válce. Na napětí, které mezi Přemyslovci a Babenberky dlouhodobě panovalo, měl nemalý vliv sňatek uzavřený roku 1223 mezi synem císaře Friedricha II., římským králem Jindřichem, a Markétou Babenberskou (nejstarší sestrou malého Leopolda) – která jako nevěsta nahradila Anežku Českou, dceru Přemysla Otakara I., později svatořečenou zakladatelku kláštera na Františku a řádu Křížovníků s červenou hvězdou.

Co se přežitím Leopolda, jemuž by dějiny daly za jméno číslovku VII., mohlo stát jinak? Rodina nepřesídlila do Vídně, takže vévodskou rezidencí a budoucím hlavním městem Rakouska zůstává Klosterneuburg. Dále tu máme promíchané sňatkové aliance – Markéta Babenberská, Leopoldova nejstarší sestra skončila dle svého slibu v klášteře, vlastně si s Anežkou Přemyslovnou vyměnily místo (Markéta si v povídce dokonce dopisuje se sv. Klárou, stejně jako Anežka ve skutečnosti). A Anežka? I ve skutečnosti byla vychovávaná na babenberském vévodském dvoře – sňatek mezi ní a Leopoldem pak vyplynul zcela logicky ze změněného stavu věcí. Ke konfliktu s českým králem tedy nedochází, naopak, Babenberkové a Přemyslovci jsou ve výborných, přátelských vztazích utužených vzájemným příbuzenstvím – a výborné vztahy vydrží (patrně i díky Anežce) celá dlouhá desetiletí.

K válkám o babenberské dědictví na přelomu 40. a 50. let 13. století pochopitelně nedojde, neboť Babenberkové nevymřou – mladý Přemysl Otakar II. zůstane tedy „pouze“ králem českým a markrabím moravským. Otázka jeho nevěsty byla poměrně zapeklitá, s Markétou Babenberskou, kterou pojal za choť ve skutečnosti, se samozřejmě oženit nemohl – a ani neměl důvod. Po dlouhém hledání v genealogických tabulkách, kdo by vůbec připadal v úvahu z hlediska věku a pokrevní nespřízněnosti, byla za jeho manželku nakonec vybrána Margareta Holandská – logicky mohlo k takovému sňatku dojít, a to jak jinak než z politických důvodů. Snoubenci si byli věkem bližší, Margareta byla mladá žena, která bez problémů mohla dát svému manželovi dědice – a proč by nemohl dostat staré rodové přemyslovské jméno Vratislav? Přemyslova korunovace je oproti skutečnosti uspíšena o pět let.

Oproti skutečnosti má navíc Leopold v této alternativní historii ještě jednoho bratra, Ernesta (což bylo jedno z tradičních babenberských jmen). Že byla vévodkyně Theodora v době Leopoldova pádu těhotná, je autorská licence – teoreticky ale mohla být, další dítě se mezi ty historicky doložené časově vejde. Při Přemyslově korunovaci vidíme pak tohoto Ernesta jako biskupa v Klosterneuburgu. O zřízení samostatného biskupství v Rakousku usiloval i ve skutečnosti již Leopoldův otec Leopold VI., syn tedy logicky navázal na jeho snahy a byl úspěšný právě díky naznačeným dobrým vztahům s papežským stolcem – doopravdy se Rakousko dočkalo vlastního biskupství až za Habsburků roku 1469 a to se sídlem ve Vídni.

Autor: Irena Moravcová



  1. krimi

    Nejen Mikuláše a čerty potkáte na pěší zóně na Kladně, dokonce i kamion

  2. zprávy

    Senzace nebes už je denní rutinou, největší dopravní letadlo světa létá linku do Prahy

  3. zprávy

    Kladeňačka Pavla Dobšičková je nominována v soutěži Sestra sympatie

  4. zprávy

    Vánoční turnaj o pohár starosty města Slaný. Napětí, zábava a vítězství domácích

  5. zprávy

    Čas adventu je i o pomoci opomíjeným a potřebným, POMOZTE ELIŠCE

  6. krimi

    Nehoda na D7. Auto mimo vozovku, skončilo kvůli nerozhodnosti řidiče

  7. zprávy

    Úplná uzavírka ul. U Trati a Čs. armády: Řidiči pozor na dopravní omezení u kladenské nemocnice

  8. zprávy

    Uzavírka na Jateční ulici v Kladně: Řidiče čeká omezení od 9. do 20. prosince

  9. zprávy

    Půlroční strakaté kotě nalezené v centru Kladna hledá nový domov

  10. zprávy

    Mikulášská návštěva v oblastní kladenské nemocnici

  11. zprávy

    Strom splněných přání rozzářil dětské oči v Ledcích

  12. zprávy

    Výlov rybníka ve Vítově už v sobotu, kilo kapra jen za 95 korun

  13. zprávy

    Ve Slaném na Dolíkách zmizelo luxusní Porsche Cayenne, nálezce čeká odměna 20 000 Kč

  14. zprávy

    S čerty jsou žerty v Knovízi: Kouzelné peklo plné ohně a zábavy

  15. zprávy

    Aquapark ve Slaném v novém kabátu: Začala modernizace šaten

  16. zprávy

    Kladenští strážníci ohlídali pekelníky i ve Vinařicích

  17. zprávy

    Konec betonového pravěku a nástup moderní infrastruktury ve Stochově

  18. krimi

    Rozsáhlý požár v bývalém areálu Poldi Kladno: devět jednotek zasahuje na místě

  19. zprávy

    Nové Vinařické náměstí: Spojení historie a moderního designu, posuďte sami

  20. zprávy

    Zlonice dokončují nové parkoviště u školy