V dubnu se Věra Liszoková v Innsbrucku stala vítězkou juniorského světového poháru v kickboxu. V loňském roce brala stříbro na mistrovství Evropy. Usměvavá šestnáctiletá studentka slánského gymnázia se nejen o svých úspěších rozpovídala v rozhovoru pro Kladenské listy.

Kdyby tě někdo napadl na ulici, jak by ses bránila? Dala bys mu do tlamy?

Nene, to udělat nemůžu. Spíš bych utíkala. Prát se, to je až poslední možnost. Hlavně doufám, že k takové situaci nikdy nedojde. A kdyby ano, utíkat jsem naučená už od mala. Domů chodím ulicí, kde není radno se zdržovat. Vždycky jsem se tam trochu bála.

Co by se stalo, kdyby ses přece jen prala?

Nechci se prát, protože z toho koukají problémy. Jednomu klukovi se stalo, že ho někdo při bitce na ulici natočil. Potom měl problémy s policií. Mohou zjistit, že jste registrovaný na svazu nějakého z bojových sportů a potom je zle. Kdybych už se opravdu prát musela, maximálně bych dala jednu ránu, abych získala víc času na útěk.

Proč děláš právě kickbox?

Někde si musím vybít zlost. Dělám to právě proto, abych nemlátila lidi na ulici. (smích) Ne, teď vážně. Jako malá jsem se starala o mladšího bráchu a cítila jsem zodpovědnost. Chtěla jsem ho ochránit. Jednou nás napadl kluk ze sousedství. Já chtěla bráchu bránit, ale dostala jsem pěstí a běžela domů s boulí na hlavě. Tehdy jsem si řekla, že bych se sebou něco mohla začít dělat.

Jak dlouho se kickboxu věnuješ?

Už pátým rokem, z toho dva roky zápasím.

Za dva roky jsi stihla už velké úspěchy. Stříbro z mistrovství Evropy a vítězství ve světovém poháru, to chce pořádnou přípravu. Jak často trénuješ?

Čtyřikrát týdně. Mám výborného trenéra. Připravuji se v TCB GYM pod vedením Maria Jarkase. Je to několikanásobný mistr republiky, který tomu dobře rozumí. Umí být přísný, ale myslí to s námi dobře. Prostě ví, co dělá. Krom tréninků jsem před světovým pohárem ještě chodila běhat.

Věnuješ se i jinému sportu?

Tenisu. Ten mě ale pomalu přestával bavit, tak jsem přešla ke kickboxu, který mě baví víc. Jednou až dvakrát týdně si ale tenis zahraji.

Moc volného času ti asi nezbývá. Jak to zvládáš ve škole? Přece jen chodíš na gymnázium.

Je to těžké. Občas usínám o hodinu. Domů chodím po tréninku okolo osmé až deváté, musím se najíst, umýt a pak učit. To je strašně náročné. Do postele se dostanu kolem půlnoci a v šest ráno zase vstávám. Příjemné to není, ale dá se to zvládnout. Stačí chtít.

Co ti dal kickbox do života?

Asi zrovna silnou vůli. Nakonec i světový pohár jsem vyhrála hlavně proto, že jsem se v závěru kousla a otočila jsem nepříznivý vývoj. Taky mě to trošku změnilo povahově. Dříve jsem se spíš držela v rohu, dneska už nemám problém nahlas říct, když se mi něco nelíbí.

Mezi lidmi je zažitý stereotyp, že bojové sporty nejsou pro holky. Nedívají se na tebe ostatní skrze prsty jen proto, že děláš něco neobvyklého?

Je to možné, ale nevím o tom. Nejlepší je se o to nestarat. Je to moje věc a ostatním do toho nic není.

Co se ti na kickboxu nejvíc líbí?

Je to všestranný sport, který ve volném čase jako doplňkový dělají třeba i hokejisti. Kickbox mě neustále motivuje na sobě pracovat a někam se posouvat. Pomáhá mi lépe vnímat vlastní tělo. Po lidské stránce si moc cením špičkových zápasníků, kteří i přes své úspěchy zůstávají skromní a snaží se lidem okolo sebe pomáhat a motivují je. Takoví lidé mě inspirují.

Máš vysněnou soupeřku, se kterou by ses chtěla utkat?

Ve svém prvním zápase v K1 jsem od Báry Bulínové dostala fakt hodně na budku, pila jsem pak přesnídávku brčkem. Zajímalo by mě, jak na tom v porovnání s ní jsem dnes. Mám taky zálusk na jednu Španělku, kterou jsem porazila, ale ona si pak vzala můj pás a chlubila se cizím peřím.

Nějaké úspěchy už máš za sebou. Jaké cíle si kladeš do budoucna?

Za pár týdnů je mistrovství České republiky. Tam bych chtěla nějaký dobrý výsledek udělat. Když všechno dopadne dobře, měla bych jet na mistrovství světa do Brazílie, ve hře je i Thajsko. Já si nekladu nějaké velké cíle. Spíše než medaile mě motivuje právě to cestování. Je skvělé se díky něčemu, co vás naplňuje, dostat do světa a podívat se na nová místa. 

Za dva roky tě čeká maturita, co chceš dělat po ní?

Buď studovat obranu v Brně, nebo třeba něco na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Může to být i policejní akademie. Zatím to nevím jistě.

A čím by ses jednou chtěla živit?

Ráda bych byla v armádě, ale není to jednoduché. Umím si představit, že bych třeba dělala trenérku, jenže to je práce třeba na deset let, ale co potom? Uvidíme, ještě je to daleko.

Autor: (jk)