ROYAL Fitness SAMK Měsíčník Kladno
ČSAD KLADNO Nad Kladnem Klapod
  • Nad Kladnem
  • SAMK
  • SOU a SOŠ Kladno

Povídka Kladenských listů: Pulčí tábor 1

Čtvrtek, 22. března 2018 07:10

V povídce Pulčí tábor se Dagmar Lachmanová pustila do žánru detektivního. Tentokrát nepotkáme žádné prvky fantastické, úplně všechno se mohlo stát. Proč se jmenuje zrovna Pulčí tábor, když se všechno točí kolem babi Háty, jejího muže Hynka a četných vnoučat? To se dozvíte hned v první části této povídky.

Nejprve osoby a obsazení:

Vedoucí tábora a hlavní žabí pár:

Babi Háta (64) a děda Hynek (65). Vzali se před pětatřiceti lety. Háta byla rozvedená, Hynek vdovec.

Pulci bývalí – rodiče pulců současných, aneb žáby v tomto příběhu nedůležité:

Tomáš – Hátin syn (45). V příběhu jen mimo obraz.

Dora – Hátina dcera (42). V příběhu jen mimo obraz.

Nina – Hynkova dcera (40). Mihne se v jedné scéně na počátku povídky.

Potěr, stále ještě mrskající pulčími ocásky, avšak dospělé žabí nožky už pomalu okoušející:

Kuba (19) a Vojta (16) – synové Tomáše.

Lukáš (17) a Lea (15) – děti Dory.

Zita a Melánie (16) – dvojčata, dcery Niny.

Donda (necelý rok) – psí puberťák patřící Nině. Velmi rychle se míhá v jedné scéně na počátku povídky.

Pátek, někdy na počátku července

Tak letos už po desáté, ale kdoví jestli ne zároveň naposled… Když jsme s Hynkem uspořádali tuhle prázdninovou šílenost poprvé, bylo nejstaršímu z našich vnuků devět a nejmenší, Leonka, měla pět. Celý týden tehdy bylo strašné vedro a moc se neochladilo ani v noci. Všech šest mláďat se od rána do večera ráchalo v obrovském nafukovacím bazénu. Ani večer jsme je nemohli dostat ven. Snad by v té vodě byli schopni i spát. Když jsme je volali k jídlu, bylo hrozně legrační pozorovat, jak bosýma rozmáčenýma nožkama opatrně našlapují na strniště čerstvě posekané trávy, na ulámané větvičky pod jabloněmi a na drobný štěrk, kterým byla vysypaná cestička k domu.

Při té vzpomínce jsem následujícího roku na konci června napsala do tří dopisů našim dětem – jejich rodičům – dnes již památnou větu: Přibalte těm vašim pulcům taky nějaké přezůvky na zahradu, protože když občas přece jen z bazénu vylezou, tlačí je kamínky do bosých nožiček… Tím se pro akci, kdy jsme k nám pravidelně vždy na týden zvali všechna děcka najednou, vžil název „Pulčí tábor“.

Deset let… strašně to uteklo. Pulcům už pomalu dorůstají žabí nožky… I když ty ocásky, ať si mlaďoši myslí, co chtějí, jim zatím ještě nezmizely. Alespoň vloni je ještě rozhodně všichni ti puberťáci měli. Jen náš nafukovací bazén už jim byl poslední tři, čtyři roky malý. Chodívali se raději koupat do tůně v nedalekém potoce.

„Háto, nezapomeň na pivo,“ nakoukl do dveří kuchyně Hynek. „Kuba už si se mnou může dát i oficiálně a Lukášovi s Vojtou ta desítka taky jejich pulčí nožičky nezauzluje.“

„Si chceš u kluků šplhnout, co? A co my holky? My nic?“ popíchla jsem manžela. „Tak mi dej do auta prázdnou bednu.“

Dopsala jsem seznam na nákup, a zapřemýšlela, kolik tašek si mám vzít. Jo, a taky se musím stavit u bankomatu, došlo mi při pohledu do peněženky, kde se ve společnosti spousty zbytečných starých účtů krčila jedna jediná stokoruna.

Dole ve vesnici jsem oběhla několik obchodů a nakonec si nechala našeho řezníka. Měla jsem u něj objednané maso, nějaké klobásky, špekáčky a skvělé domácí uzené. Říkalo se mu Pavlovovo, protože když se nakrájelo a ucítili jste jeho vůni, slintali jste jako ti pověstní psi.

Uff, konečně mám všechno. Hodila jsem poslední tašky do auta a mrkla na hodinky. Mám nejvyšší čas. Vlak tady bude za pět minut.

O zeď nádražní budovy se opírali čtyři účastníci letošního jubilejního Pulčího tábora.

„Ahoj, babi.“ Tři z těch hlasů zněly téměř jako chlapské. Všichni kluci už mě přerostli, nejstarší Kuba o celou hlavu. Jeho bratr Vojta a bratranec Lukáš tak o půl. Jen patnáctiletá Lukášova sestra Lea, hezká dlouhovlasá blondýnka, měla přibližně mou výšku. Ta jediná se mi vrhla kolem krku, pánové se přivítali poněkud rezervovaněji. Vůbec mi připadali nějací zaražení. Že by se stihli pohádat už cestou sem? Nebo je v tom něco jiného?

„Tak, bando, na co čekáte, nasedáme!“ zavelela jsem.

Vojta, Lukáš a Lea se i se svými bágly nasoukali na zadní sedadlo, jen Kuba stál a tvářil se nerozhodně. Pak se ale nadechl, sáhl do kapsy a před oči mi nastrčil malou zalaminovanou kartičku. Leskla se novotou.

„Babi, můžu řídit?“

Objala jsem ho a vlepila mu pusu. Tentokrát se nijak nebránil.

„No gratuluju, pane řidiči! Tak jo, ale pomalu. Povezeš vzácný náklad.“

Musela jsem uznat, že do otevřených vrat i pod přístřešek na dvorku vjel bravurně. O hlasitou pochvalu ho ale připravil malý černobílý poděs, který se na mne vrhl okamžitě poté, co jsem vystrčila nohy z auta.

„Dondo!!!“ ozvalo se trojhlasně. Odrostlejší štěně černobílé borderky ale fakt nemohlo poslechnout, i kdyby nakrásně chtělo, protože by stejně nemohlo zareagovat zároveň na tři protichůdné povely a k tomu ještě na moje rezignované přání.

„Ke mně!“

„K noze!“

„Sedni!“

„Ale, no tak, nech toho, ty pse pitomý. Já už se dneska myla…“

Z auta, které přijelo těsně za námi, právě vystupovaly majitelky pejska. Naše nejmladší dcera Nina a její dvě ratolesti, dvojčata Melánie a Zita. Holky se snad nemohly vzájemně lišit víc, přesto si byly zvláštním způsobem podobné. Jedna od hlavy k patě v černém, s dlouhou patkou platinových vlasů, druhá hýřící barvami jako rozkvetlá letní louka s ohnivě rudým hnízdem na hlavě. Prostě Jin a Jang…

Nina a Zita se k nám rozběhly a začaly se se všemi bouřlivě vítat. Lea odpovídala podobně a klukům nakonec nezbylo nic jiného, než zapomenout na své poněkud kožené obličeje. Ty se totiž v situaci, kdy se na ně vrhaly dvě nadšeně výskající ženské a jedna divoce štěkající kolie, stejně nedaly udržet.

Teprve po chvíli, když se trošku uklidnil největší chaos, přiloudala se k nám s pozdravem i Melánie. Vlastně Melly. (Už loni začala protestovat proti Melánii i Melince.)

„Ahoj, všichni…“ vypadalo to však, jakoby jen naprázdno otevírala pusu. Slyšet nebylo nic.

„Skvěle!“ obhlédla jsem spokojeně celou rodinu. „Jsme komplet. Letošní tábor může vypuknout! Haló!!! Nejdříve potřebuju nosiče!!!“ Zdálo se, že jsem ten halas překřičela úspěšně, protože Vojta otevřel zadní dveře auta a v o něco mírnějším, ale stále pokračujícím všeobecném kraválu si všichni začali rozebírat tašky s nákupem.

„Bacha, urve se ti to,“ pronesla Melly klidně. Vojta se na ni nechápavě zadíval a v ten moment mu v ruce zůstalo jen ucho. Intenzivně vonící obsah nacpané igelitky s logem řeznictví se vysypal na cestičku.

Hele, je tu i peněženka! Já ji nedala do kabelky? Pomyslela jsem si překvapeně a sledovala, jak se všichni snaží posbírat rozsypaný nákup. Donda se jim v tom snažila zabránit a rozhořčeně poštěkávala, protože ty voňavé věci přece už jednou spadly na zem, ne? Takže jsou všechny, ale úplně všechny rozhodně jen a jen její!!!

Celý chumel se vecpal do kuchyně a nosiči odložili svůj náklad. Následně byli i se psem vyhozeni z místnosti a za chvíli už jsem slyšela, jak si ve dvou pokojích nad naší hlavou hlasitě ukládají zavazadla a rozdělují postele. S Ninou jsme se na sebe usmály. Je to jako vždycky. Uklidila jsem do lednice všechno, co by mohlo v teple podlehnout zkáze nebo by na to mohla dostat chuť Donda. Nina mezitím nachystala kafe, připravila nějaké pití a nakrájela koláč. Všechno jsme naskládaly na dva velké tácy a vyšly z kuchyně.

„Pulci! Svačina!!!“ křikla jsem směrem nahoru k podkroví, když jsem míjela schodiště.

Hynek seděl v klidu pod pergolou, na klíně naši kočku, na stole před sebou noviny.

„Tak co, tati, nečti ty nesmysly, máš tu svou milovanou dceru!“ Nina položila tác na rozložené noviny, nalila Hynkovi kávu a posadila se k němu. „Kdy se pustíš do toho uzáku? Jsem se těšila, že se na závěrečném táborovém večírku nadlábnu našeho vlastního uzeného, nemám ti s tím přijet pomoct? Znáš mě, s nářadím i s cihlama si rozumím.“

„Dočkej času, děvče. A nech to na chlapech. Letos mi už ten žabí potěr konečně pořádně dorostl. Na jubilejní závěrečnou rodinnou slezinu uzák bude.“

„Jó! Dobrý!!! To se teda těším! A kde bude stát?“

„Támhle, místo pískoviště. Bábovičky už snad nebude plácat ani Leonka, můžeme ho v klidu zrušit. Začneme hned v pondělí ráno.“

Popíjela jsem kafe, přikusovala koláč a už snad potisící mne napadlo, že Hynkova první žena musela být pěkně temperamentní číslo, když má on, tak ukázkově rozvážný kliďas, dceru jak skákacího panáčka.

Seděli jsme tak skoro hodinu. Mlaďoši se kolem míhali, chvíli jsem je slyšela vzadu na zahradě, chvíli z otevřených oken v podkroví, přiběhli, na moment si sedli, napili se, snědli kousek koláče, přinesli tablet, odložili rtěnku, listovali jakýmsi časopisem, házeli balonek štěněti…

„Do háje, to je hodin!“ vyskočila Nina najednou. „Musím už jet. Tak za týden ahoooj!“ Lípla pusu dvojčatům, hvízdla na psa, pustila ho na zadní sedadlo své zelené škodovky, vklouzla za volant a byla v trapu.

Hynek se zvedl, aby jí zamával, ale už to nestihl. Zavrtěl hlavou, pousmál se a zase se posadil k rozečteným novinám.

O chvíli později jsem s prázdným nádobím vešla do kuchyně. Pustila jsem se do úklidu zbývajícího nákupu a poskládala prázdné tašky. Počkat! Kde je peněženka? Jasně jsem si pamatovala, že jsem ji poté, co jsem z roztrhané igelitky vyndala maso a uzené, položila na malý servírovací stolek. Teď však vedle solničky, pepřenky a různých dochucovadel nebyla. Ani pod stolkem, ani někde na židli, ani nikde jinde v kuchyni. Do prkýnka! Byly v ní skoro čtyři tisíce. Kam jsem ji mohla strčit? Se slabou nadějí jsem otevřela ledničku a mrazák…

Ale já ji přece nikam založit nemohla, došlo mi po chvíli. Když jsme před hodinou s Ninou vycházely z kuchyně, šla přede mnou a já se ještě vracela k servírovacímu stolku pro cukřenku. Moje zářivě červená kožená peněženka tam ležela. Znovu jsem se zamyslela, zavřela oči a představila si tu scénu: Přicházím, beru cukřenku a musím kousek odsunout peněženku, protože je o porcelánovou dózičku mírně opřená. Jasně. Na tom stolku jednoznačně byla.

Z nás tří dospělých se nikdo během poslední hodiny z přední zahrady nevzdálil. Pobíhaly tu jen děcka. Že by nějaký kanadský žertík? A za chvíli se někdo z nich přižene – hahaha, babi, nehledáš náhodou tohle? To by mohlo být… Mám se začít vyptávat, nebo počkat do večera?

Anebo, co takhle uklidit kuchyň? Takový gruntovní pořádek i pod linkou, odtáhnout od zdi všechno, co se odtáhnout dá, a pod všechno ostatní posvítit baterkou a zajet smetákem… Třeba tu někdo pobíhal a peněženku shodil. Nebo… co já vím…

Když nic jiného, alespoň se do večera zabavím. A konec konců, dneska už peníze stejně potřebovat nebudu. Na první večeři sice tradičně zveme celou naši partu do blízké pizzerie, ale platí ji vždycky Hynek ze svých „tajných“ fondů. Musela jsem se usmát. Tváří se u toho pokaždé jako don Corleone…

Don Corleone z čela stolu pyšně přehlížel svou famiglii. Nalevo kluci, napravo holky. Seděla jsem naproti němu a ze všech sil se snažila, aby na mně nebylo poznat, na co myslím. Úklid kuchyně přinesl jen jediný výsledek. Místnost se blýskala jako už dlouho ne, nikde ani pavučinka, z podlahy by se dalo jíst.

Že by ta ztracená peněženka byla fakt hodně pitomým vtípkem některého z našich pulců? Možná, že když se budu tvářit, jako že se nic nestalo, zkazím jim poněkud pointu a dobře jim tak. Protože tohle moc velká sranda není. Mají ale ještě dost času za mnou přijít. Dám jim na to celý dnešní večer. Jednoho za druhým jsem si prohlížela. Tak čí blbý nápad to byl? Nebo v tom jedou všichni? Před chvílí dořešili komplikovanou objednávku – kdo si dá jakou pizzu a kdo si pak s kým vymění jednu z osminek té pochoutky. Čekání na večeři si teď krátili vymýšlením, jak si rozdělí služby v kuchyni. Bylo zvykem, že mi vždycky ve dvojicích pomáhali.

„Není třeba, abyste chodili po dvou, stačí u každého jídla jeden. Pán domu se konečně smířil s nákupem myčky na nádobí,“ vložila jsem se do debaty.

„Super, dědo! Takže znovu.“ Lea, která zapisovala návrhy na služby, obrátila papír čistou stranou nahoru. „Kdo se hlásí dobrovolně jako první na zítra ráno?“

Melly se naklonila nad stůl, aby přes svou sestru Zitu na sestřenku lépe viděla, a černá vyřezávaná šachová figurka, která jí visela na krku mezi několika stříbrnými náhrdelníky, hlasitě klepla o stůl.

„Napiš mě tam. Stejně vstávám z vás nejdřív.“

Druhou část povídy se ze dočtete příští čtvrtek 29. března.

Autor: Dagmar Lachmanová




  1. zprávy

    Nemohu vyjet z garáže, uvedla žena kladenským strážníkům

  2. pozvánka

    V Královickém dvoře budou Velikonoce ve znamení grilování a skokových závodů

  3. pozvánka

    Soutěž o nejlepší nádivku a taneční zábava v Sokolovně Kvíček ve Slaném

  4. zprávy

    Blíží se termín zápisu dětí do kladenských škol

  5. video

    Kanonýři Kladno se probojovali do finále, příjďte je podpořít v sobotu

  6. krimi

    „Kam chceš dojít,“  protidrogový projekt pro školáky zavítal do Zvoleněvse

  7. pozvánka

    Blíží se Velikonoce v Zooparku Zájezd, podívejte se co vše pro vás připravili

  8. krimi

    300 tisíc je v nenávratnu, varujeme, upozorňujeme a je to marné a je to marné

  9. video

    Velikonoce na Čabárně v Kladně přilákaly celé rodiny

  10. pozvánka

    Kladenské trhy na náměstí Starosty Pavla pokračují opět ve středu

  11. kultura

    Výstava miniatur Buštěhradského pediatra Pavla Skály je v Kladně jen do středy

  12. komerční sdělení

    V kladenském Royal Fitness na Vás čeká velikonoční dobrodružství

  13. video

    VIDEO: Cyklohráčkem z Prahy do Slaného a zpět, nebo do Zooparku Zájezd

  14. zprávy

    Poradíme vám, kde tento týden můžete fandit kladenským sportovcům

  15. zprávy

    Cyklohráček letos poprvé přivezl výletníky do Slaného.

  16. zprávy

    Redakční výběr toho co vám možná tento týden v Kladenských listech uteklo

  17. zprávy

    Cenu hejtmanky 2023 převzala také Ivana Sedláková ředitelka SOUPŠ Kladno-Vrapice 

  18. kultura

    Kraj podpoří tři divadla mezi nimi je Divadlo Kladno

  19. zprávy

    Peníze na podporu soutěží pro děti a mládež poputují i na Čabárnu a do Stochova

  20. kultura

    Nahlas a potichu, recitátorská soutěžní přehlídka zná své vítěze