Central Kladno Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Vodárny Dobrovolnické centrum
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Strachcross

Hokejová legenda Bohumil Prošek slaví osmdesátiny

Úterý, 29. Březen 2011 13:35

Krásnou kulatou osmdesátku oslavil v sobotu 26. března legendární kladenský útočník Bohumil Prošek. Jako hráč získal největší úspěchy v Rudé Hvězdě Brno, kam si po vojně na pět let z Kladna odskočil. Jinak ale spojil celý svůj bohatý a úspěšný sportovní život s Kladnem.

Bohumil Prošek se prosadil v roli hráče i trenéra. A teď má přehled jako fanoušek. Mluvit o hokeji, fotbalu a jeho kariéře by se s ním dalo hodiny.

V Horním Bezděkově, kde se před jedenadvaceti lety usadil, si užívá internacionál spokojeně důchodu. Hraje tenis, jezdí na kole. Na stáří si nestěžuje, i když na otázku jak se máte, nemá jenom pozitivní odpověď. „Jako starej chlap. Občas jsem víc v nemocnici než doma. Ale to už přináší věk. Mám špatné oči. Odoperovaný zelený zákal na obou očích, na levé téměř nevidím. Vidění mě trápí už dlouho.“ Už nerybaří. „Měl jsem chatu na Berounce v Újezdě nad Zbečnem. Ale už tam nejezdím, dal jsem ji dětem,“ říká o svém dalším koníčku, který musel oželet.

Když se stočí řeč k jeho hráčské kariéře, legendární útočník pookřeje. A neměla být původně hokejová, „Nechtěl jsem hrát hokej, ale fotbal. Táta byl ligovým fotbalistou v Kladně a v Prostějově, hrál i Středoevropský pohár. Víc jsem tíhnul k fotbalu. Byl jsem v Letné Kladno, která se v mém dorosteneckém věku sloučila s SK. Zkoušeli mě do ligového mužstva a tam tehdy byli borci jako Kuchler, Kokstein, Sršeň, Carvan, no prostě elita. Skončili třetí v lize. A tihle pardálové mezi sebe mladé kluky moc nechtěli. Neprosadil jsem se tam. A tak za mnou přišel tehdejší trenér hokejistů Tožička, abych se vykašlal na fotbal a šel hrát hokej. V roce 1950 mi řekl, že to dotáhnu do národního mužstva.“

Za dva roky odcházel z Kladna na vojnu, měl nejdřív namířeno do olomouckých Křídel vlasti, kde hrál tehdy další kladenský velikán Bacílek. „Ale jelikož jsem byl členem strany a formovala se pohraniční stráž, tak jsem skončil v Poběžovicích. A tam jsem hokej rok vůbec nehrál. Ovšem hokejové mužstvo chtěli mít i policajti, tak mě po roce vojny přesunuli do Brna, kde vznikala Rudá hvězda.“

Tam prožil Prošek nejúspěšnější hráčské období kariéry. Během pěti sezón (1953-58) v Brně vyhrál čtyřikrát ligu. S Bartoněm, Dandou, Bubníkem, Vaňkem, Návratem, Pantůčkem a dalšími pod legendárním trenérem Bouzkem. Přesto se vrátil do Kladna. „V té době se ještě chodilo při hokeji do práce a v Brně jsem se stal příslušníkem bezpečnosti. Byl jsem vlastně u Státní bezpečnosti. Když jsem zjistil, co to je, chtěl jsem se toho zbavit. A protože jsem byl důstojník, musel jsem žádat ministra o propuštění. A tehdejší ministr Barák moji písemnou žádost zamítl. Pomohl mi šéf celé Rudé hvězdy Brno Václav Mudra, také Kladeňák, bývalý atlet. Vymohl mi u Baráka audienci, poradil mi, co mám říkat a Barák mě pustil.“

Jako hráč Brna se dostal také do reprezentace. Poprvé v roce 1955. Vydržel sedm let. Do roku 1962 chyběl na jediném velkém turnaji, v roce 1958 nebyl na mistrovství světa v Norsku. A mrzelo ho, že ve dvaašedesátém nejelo národní mužstvo na mistrovství světa do Ameriky. „Tehdy jsme mysleli hodně vysoko, všechny včetně Sovětů jsme poráželi. Ale do hokeje se tenkrát zamíchala politika a když Američané nedali víza NDR, rozhodli se v Moskvě, že my ani Sověti nikam nepojedeme. A šampionát tam vyhráli Švédové, které jsme tenkrát výrazně převyšovali.“

Po návratu do Kladna byl hned u prvního historického titulu v roce 1959.

I když na začátku padesátých let dal Prošek fotbalu sbohem, později si zahrál i fotbalovou ligu. Za Brno nastoupil ve třech zápasech, v tom posledním proti Kladnu. „Vyhráli jsme tenkrát 2:1 a já dal vítězný gól.“ To Kladeňáci nemohli Proškovi odpustit a odnesl to jeho otec, který s kladenským týmem do Brna na zápas přijel. „Vedoucí mužstva Froněk tátovi vynadal a řekl mu, že ho zpátky do Kladna nevezmou. Táta se urazil, přespal u mě v Brně a jel druhý den vlakem,“ s úsměvem vzpomíná Prošek. Jenomže tenkrát to tak veselé nebylo, protože Proškův gól přispěl k tomu, že Kladno nakonec sestoupilo do druhé ligy. To se psal rok 1957 a v osmapadesátém se Prošek vrátil do Kladna. Nejen do hokejového týmu, ale i k fotbalu. „Hrál jsem celou druhou ligu, měli jsme výborné mužstvo. Kadraba, Šolc, Rys, Majer, Kofent a další. Hrál jsem spojku a dal asi šest nebo sedm gólů.“ Když pak po postupu do ligy přišli lepší fotbalisté, Prošek už si tolik nezahrál.

Na konci hokejové kariéry hrál za Slavii. „Tam jsem tenkrát odešel z Kladna, protože v mužstvu byly rozpory a jako kapitán jsem je nechtěl řešit.“ Když hrál ve Slavii druhým rokem, Kladno ho zavolalo zpátky. Nikoli na led, ale na střídačku jako trenéra. „A zrovna to byli ti hráči, kvůli kterým jsem odešel a tehdy s nimi měl spory. Právě oni mi řekli, abych šel Kladno trénovat.“ V sedmatřiceti letech ale o ničem takovém Prošek nepřemýšlel. „Když jsem přišel, mužstvo sedělo na posledním místě tabulky, ale vyhrabali jsme se z toho a v dalších letech bojovali o špičku. Bylo, kde brát. Dorostenecké týmy neustále bojovali o tituly.“

Nechtěná trenérská kariéra Bohumila Proška byla nakonec neméně úspěšná jako ta hráčská. „Jako hráč jsem dosáhl pětkrát na titul mistra republiky. A v roli trenéra si cením nejvíc toho, že se mi podařilo dát dohromady v Kladně mužstvo a skupinu lidí, kteří pracovali jako funkcionáři. A hlavně jsem se zasadil o to, aby tady hráli Kladeňáci.“ Mrzelo ho, že předtím vzali z Prostějova trenéra Mlčocha, i přesto, že v Kladně byli schopní lidé. „Že během těch dvou let, co jsem byl ve Slavii, přišli hráči jako Kuna, Bastl, Michalička z Prahy a hráli jenom proto, že je koupili. A nikdo neviděl, že tady rostou borci jako Nový, Vejvoda, Kaberle, Vinš a řada dalších. To bylo v mé trenérské práci nejdůležitější a později se stalo pravidlem, že se sahalo pro hráče do vlastních řad.“

Pod Proškovým vedením vyhrálo Kladno také Pohár mistrů evropských zemí. „Tenkrát se to tady nebralo jako až tak veliký úspěch. Hokejový Pohár mistrů nebyl to, co ve fotbale. Ale bylo to velmi cenné vítězství. Vždyť mimo Kladna to nikdo jiný kromě týmů tehdejšího Sovětského svazu nevyhrál. Ani Švédové, ani Finové ani nikdo další,“ cení si trenér největšího klubového úspěchu na mezinárodní scéně v historii kladenského hokeje.

Ale nebyl jediný, který za hranicemi vlasti Proškovi svěřenci vybojovali. „Jeli jsme tenkrát posíleni o některé reprezentanty do Ameriky a jako první náš klub jsme hráli proti profesionálům.“ To bylo na přelomu let 1977 a 1978. V New Yorku, v Chicagu, v Torontu, v Clevelandu Kladno válelo. „Dvakrát jsme tam vyhráli. V Chicagu 6:4 a v Torontu 8:5, v New Yorku jsme remizovali 4:4. Prohráli jsme až poslední utkání s nejslabším týmem v Clevelandu, kde nás ale výrazně poškodili rozhodčí. Zájezd to byl velice úspěšný,“ chlubí se trenér Prošek.

Na kladenskou střídačku se vrátil naposledy v roce 1989. „Končil jsem v Japonsku a Kladno se chystalo na prolínací soutěž o nejvyšší soutěž. V té době ho trénovali Novák s Brunclíkem a končili. Tehdejší předseda Gebauer mě požádal, abych prolínací soutěž vedl. Nechtělo se mi, po pěti letech v Japonsku jsem neměl takový přehled a kontakty. Pro spolupráci jsem si vybral jako asistenta Vencu Sýkoru. Zvládli jsme to. I přesto, že jsme se museli vyrovnat s řadou oslabení. Hráli jsme bez tří největších opor, Hořavy, Kameše a Kadlece. Vrátil se ale Nový a v mužstvu už hrál tehdy Jágr, který byl také velmi platným členem.“

To byl přelom zimy a jara 1989 a Prošek stál naposledy na střídačce jako trenér. „Bylo mi padesát osm a už jsem trénovat dál nechtěl. Cítil jsem, že jsem unavený a opotřebovaný. Dělal jsem trenéra od sedmatřiceti, i když jsem to nikdy neměl v plánu.“

Přehled o hokeji si ale Bohumil Prošek udržuje. Jako fanoušek sleduje všechno, co stihne. „Ale na hokej do Kladna nechodím. Vadí mi rámus, hlučné prostředí. Navíc už tam nemám známé a kamarády.“ Hru, které zasvětil celý život, vidí málokdy. Spíš o ní čte v novinách nebo poslouchá v rádiu. Televizní přenosy ho zklamaly. „Kazí je pomalovaný led a mantinely. Puk a ofsajdová lajna nejsou pomalu vidět. Hrozně mě trápí, jak komerce zasahuje do sportu. Takový je ale svět, nedá se nic dělat,“ vysvětluje. „Také reklamy na dresu reprezentace mi připadají úplně zvrácené. Tam má být jenom národní emblém a to je všechno.“

S tím, o čem mluví, souvisí i odchody hráčů do zámoří. I ty nese bývalý reprezentant nelibě. I dneska je podle Proška Kladno ve výchově mladých hráčů nejlepší v republice. „Když si vezmeme, kolik skutečně vynikajících hráčů z Kladna je ve světě, tak v tomto směru nemáme konkurenci,“ myslí si někdejší vynikající hráč a trenér. A má pro talentované hokejisty radu. „Nejsmutnější na tom je, že mladí hráči odcházející do Ameriky, když vlastně ještě nic neumějí. Ještě to nejsou hráči. Když vyjde hokejista z dorostu v devatenácti nebo ve dvaceti, tak to ještě není hráč. Je to pořád elév, pořád se má co učit. A když přijde mezi seniory, tak se tam moc naučí. A pokud to v něm je, tak velmi rychle roste. Brzké odchody těmto klukům škodí. Jednoznačně lepší pro ně je, když zůstanou do nějakých třiadvaceti tady a zkouší se prosadit v dospělé kategorii,“ je přesvědčen muž, který toho v hokeji dokázal hodně moc.

BOHUMIL PROŠEK

  • narozen: 26. 3. 1931
  • hrál za: Baník Kladno, RH Bratislava, RH Brno, SONP Kladno, Slavia Praha
  • trénoval: SONP Kladno, Slavia Praha, Furukawa Denko, Poldi Kladno
  • ligová bilance za Kladno: 200 zápasů / 92 gólů
  • reprezentace: 43 zápasů / 13 gólů
  • největší úspěchy – hráč: 2. místo MS (1961), 3 místo MS (1957, 1959), 5x mistr ligy (4xBrno, 1xKladno)
  • největší úspěchy – trenér: vítěz PMEZ 1977, mistr ligy (1978).

.

Zdroj: HC Vagnerplast Kladno

.