Ve druhé pruhované pohádce vypráví Tamara Horová svému vnitřnímu tygrovi příběh o Tygří ženě a Tygřím muži. Pojďte si ho poslechnout i vy.

Je tomu už dávno, tak dávno, že v paměti lidí i tygrů o tom zbývají jen poslední zasuté střípky vzpomínek, kdy v jedné domorodé vesnici na břehu Amuru žila mladá žena. Měla veliké srdce plné lásky a zvláštní schopnost naslouchat tajze.

V pouhém zašumění větru dokázaly její uši zachytit vzdálenou ozvěnu pukajících ledů a zpěněných jarních přívalů, osamělá sněhová vločka jí dokázala vyprávět o třeskutých mrazech, přicházejících znenadání po dni plném slunce, v jediné krůpěji deště dokázaly její oči zahlédnout útržky dějů, které se teprve měly stát.

To jen díky ní rybáři pokaždé věděli, kdy je nejlepší čas rozhodit sítě, aby je řeka bohatě naplnila a lovci vyráželi po sobích stopách bez obav z nenadálého mrazu nebo sněhové vánice.

Přesto však mladé ženě nedůvěřovali. Někteří ji považovali za čarodějku a tajně se před ní chránili amulety zavěšenými na hrdle. Žádný muž se nikdy nezastavil před jejím prahem a setkal-li se s ní na lesní pěšince, raději rychle sklopil zrak a přidal do kroku, aby jej neopředla svými kouzly.

Tak žila mladá žena po několik let, až jednou v časném předjaří, kdy s neklidem v duši náhle vstala v kruhu omezeném táborovými ohni a samotná zamířila na kraj lesa, aby mohla pozorněji naslouchat jeho hlasu, tehdy kdosi ze shromážděných vykřikl do tmy: „Je to čarodějnice! To ona je příčinou všeho našeho naštěstí! To její kouzla rozpoutávají bouře, to ona poroučí mrazům i vodám, jež zaplavují naše domy, trhají sítě, přináší utrpení a zkázu!“

A ostatní najednou ucítili, jak jejich starý dobrý Amur šumí jaksi zlověstněji, les se noří do temných stínů a v důvěrně známých zvucích tajgy se jako suchý list ve větru chvěje nevyslovená hrozba.

„Zabijeme ji! Pryč s čarodějnicí!“ křičely jeden přes druhého hlasy, v nichž se strach mísil s divokou touhou po krvi a opojeni šílenstvím, jež mylně zaměňovali s odvahou, se chopili luků a oštěpů a v narudlém světle pochodní vyrazili do noci.

Mladá žena zatím kráčela po okraji lesa, tvář nastavenou jižnímu vánku, jenž ji mámil klamným příslibem brzkého jara, zatímco život v tajze dosud spal, schoulen pod kořeny stromů, v norách a závějích spadaného listí. Zaslechla tiché hranostají zadupání, vzdálené beknutí losa i sotva slyšitelné našlapování liščích tlapek. To všechno byly zvuky, které dobře znala, dnešního večera jako by se však mezi ně vkradl plíživý stín medvěda nebo rysa, les hovořil o zlobě a strachu, nepřicházely však ze světa lesních bytostí, ale ze světa lidí.

V ten okamžik žena zahlédla míhající se světla pochodní; ještě včas, aby se stačila vtisknout mezi zaváté kořeny stromů, odkud bez dechu naslouchala nenávistným slovům, jež náhle zněla všude kolem ní. Prokletá čarodějnice!

Sotva poslední světlo pochodně zmizelo hloub v lese, neváhala a jako štvané zvíře vyrazila na opačnou stranu.

Oslepená pláčem klopýtala přes vyvrácené kmeny, suché větve jí trhaly šaty, ostrý led rozdíral dlaně. Běžela dlouho. Hvězdy už začínaly hasnout, když konečně vyčerpaná klesla do sněhu. Sotva popadala dech. Přesto jí neušlo tiché zapraskání větvičky kdesi za jejími zády. Ohlédla se a s vypětím posledních sil se pokusila vstát, ale už bylo pozdě. Dnes poprvé se její instinkt střetl se smysly daleko staršími a pohotovějšími, než byly ty její. Z příšeří smrkové houštiny na ni nehybně hleděly dva oranžové plamínky. Zasněžené větve se lehce zhouply, jak se pod nimi protáhlo štíhlé tělo nejobávanějšího lovce tajgy, samotného ussurijského tygra. Temné zamručení odhalilo jeho mohutné zažloutlé tesáky, zároveň s tím však kdesi uvnitř ženiny hlavy promluvil hlásek tichý jako veverčí nadechnutí:

„Copak tu hledáš sama uprostřed tajgy v hodině, která nepřísluší lidskému rodu?“

Jako bez vůle a s hrdlem staženým úzkostí žena odpověděla:

„Smrt. Přišla jsem sem hledat svou smrt.“

Tygří oči na ni nehybně hleděly. A zase tu byl ten podivný hlásek: „Ne smrt,“ zasmál se jako zacinkání rolniček, „ne smrt, ale život jsi sem přišla hledat! Neboj se, pojď! Poběž!“

Tygr ještě jednou zamručel, švihl ocasem a stejně nepozorovaně jako se objevil, zmizel mezi stromy.

„Pospěš si! Neotálej, ať vítr a mráz nezahladí stopy!“ nabádal ji hlásek.

Žena se tedy namáhavě zvedla – na kolena, na nohy – a unaveně vykročila po tygřích stopách neznámo kam. Tajga kolem ní houstla, křoví se stávala neprostupnějšími, ale ona už po několika krocích cítila, že chůze jí nedělá takové potíže jako dřív. Netrvalo dlouho a spatřila tygří ocas mihnout se zasněženým podrostem. Ještě víc přidala do kroku. O kus dál se jí podařilo tygra dostihnout a dlouho pak běžela ledovou plání vedle něj, aniž by pocítila únavu.

Teprve když jim cestu přehradila ledová říčka, z jejíž vod se napříč nořil jediný padlý kmen, žena se zastavila. Tygr však dvěma mohutnými skoky dosáhl protějšího břehu a teď začínal být z jejího váhání neklidný. Netrpělivě švihal špičkou ocasu a jeho oči planuly jako dva oranžové ohníčky.

Žena se cítila zoufalá. Ona přece neumí šplhat po zledovatělých kmenech ani skákat přes zpola zamrzlé peřeje, její ruce jsou příliš slabé a hladké, nedokáže to. Bezmocně pohlédla na své dlaně a překvapením vykřikla. Namísto svých rukou spatřila jen hustou rezavou srst, namísto prstů ostré drápy. Dodala si odvahu a skočila. Prvním skokem se ocitla v půli kmene, druhým dosáhla protějšího břehu. Její drápy zanechaly ve zmrzlé půdě hluboké rýhy.

A zase běželi, tajga kolem nich řídla a zase houstla, neprostupné houštiny střídala štíhlá těla osamělých břízek, pokroucených borovic, keříčky brusinčí, polštářky klikvy…

Slunce se sklánělo hluboko k západu, když konečně oba stanuli na palouku s pěkným roubeným domkem; čtyři okna hleděla do čtyř světových stran, páté dveře se otevíraly vstříc východu slunce.

„Jsme doma,“ promluvil tichý hlásek naposledy a tygr i žena vstoupili dovnitř. Sotva však tygr překročil práh, svlékl svou zvířecí kůži a stal se mužem, krásnějším a neohroženějším než všichni lovci tajgy.

I ženě se vrátila bývalá podoba, ruce znovu nabyly lidskou obratnost, rozpuštěné vlasy havraní lesk. Jako v den svého zrození stála žena uprostřed světnice a bez bázně hleděla vstříc muži, jenž první před ní neuhnul pohledem a ona tak v jeho očích mohla poprvé zahlédnout věrný obraz sebe sama.

A protože Tygří žena s Tygřím mužem v sobě nalezli zalíbení, žili pak nějaký čas spolu šťastně. Jako tygři se toulali nekonečnými lesy, lovili králíky, soby a koupali se v říčním vodopádu, jako lidé se pokaždé navraceli pod společnou střechu.

S nadcházejícím jarem však v srdci Tygří ženy vyklíčil nový nepokoj. Ostřeji než kdy dřív vnímala temné dunění pukajících ledů, cítila, jak se probouzející země protahuje a sténá pod jejíma nohama, rozuměla varovnému křiku divokých husí, navracejících se z jihu. Tesknila po vzdálené vesnici a chvěla se obavou o její další osud. Jedna touha jí velela vrátit se, druhá radila zůstat.

Zmatená a rozpolcená neklidně přecházela sem a tam a Tygří muž její nepokoj sdílel. I jeho to nevysvětlitelně táhlo blíž k lidem, k vesnicím a osadám, dýchajícím pokojnou nevědomostí, neboť nebylo nikoho, kdo by je před nadcházející pohromou včas varoval.

Mnoho dní Tygří žena s Tygřím mužem bloudili krajem a jejich toulky je stále častěji přiváděly do blízkosti lidských obydlí.

Stalo se pak, že lidé z vesnice na Amuru jednou zrána objevili dvojici tygřích stop, obkružujících jejich tábor. Ihned svolali všechny lovce, protože bohatí kupci z východu i západu nikdy nepohrdli pěknou kožešinou, odvázali vzpínající se psy z řemenů a pustili se do pronásledování.

Tygři dokázali utíkat rychle. Nebýt krátkého ohlédnutí, jímž Tygří žena naposledy objala známé místo, psi by ji nikdy nedokázali dostihnout. I to malé zaváhání však stačilo, aby ji obklíčili, zuřivě po ní chňapali, kousali a snažili se ji strhnout k zemi.

Znala dobře svou sílu, věděla, že stačí málo, aby je roztrhala na kusy, ale cosi silnějšího než strach a nenávist jí v tom zabránilo. Vždyť spoustu z nich jako štěňata chovala ve svém klíně, hrávala si s nimi a nazývala je svými přáteli. Proto pouze prudkým pohybem setřásla nejdivočeji dorážejícího vůdce smečky, druhé dva psy odhodila tlapou do sněhu, výhružně vycenila tesáky, přehoupla se přes hlubokou závěj a zmizela v lese.

Cítila se však nesmírně vyčerpaná, na mnoha místech ošklivě krvácela. Nezbylo jí tedy než ulehnout v mělké prohlubni vystlané mechem a loňskou travou. Ležela a lízala si rány způsobené těmi, jimž patřila velká část její lásky. Tygří muž ji však neopustil. V noci, když na krajinu padl chlad, ji zahříval vlastním tělem, za rozbřesku se vydával do tajgy na lov. Přitáhl tetřeva, soba, a když ulovil i losa, Tygří žena už dokázala vstát a opatrně ho následovat hlouběji do lesa.

Uběhlo mnoho dní, než se konečně uzdravila docela. Tygří muž a Tygří žena pak společně odešli daleko na sever, do lesů bez konce, nad nimiž polovinu roku slunce nezapadá a od té doby už o nich nikdy nikdo neslyšel.

O malé vesničce na břehu Amuru však také ne, neboť ještě téhož jara ji smetla nečekaná povodeň, největší a nejničivější, jakou kdy břehy Amuru pamatovaly…

„Uáááách!“ protáhl se Tygřík blaženě. „Povídej ještě pohádku,“ zaprosil.

„A jakou bys chtěl?“

„Přece o tygrovi,“ nezaváhal Tygr.

„A co třeba o hranostaji?“

„Bude v ní taky tygr?“ ujišťoval se ostražitě.

„Samozřejmě.“

„Tak dobře, o hranostaji,“ souhlasil nakonec.

Pohádku O hranostaji, který si přál vládnout v carském městě, zde najdete opět příští týden.

Autor: Tamara Horová