V první části povídky Zbyňka Moravce jsme si přečetli o tom, jak zemřel Maričin tatínek. Co má s jeho smrtí společného nemluvný tulák? A proč cítí Marika neustále vůni fialek? O tom se dočteme dnes.

Tulák se protáhl okolo větví smrků, aby se konečně zastavil a rozhlédl. Zde u skály na svahu Lysého vrchu to měl rád. Nikdo ho odtud nevyháněl, nespílal mu a zároveň měl hezký výhled na Cukmantl i Prusko. Vytáhl ocilku, rozdělal malý oheň, vyhrábl něco suchého jehličí a usadil se. Z mošny vybalil větší papírový omaštěný kornout. Odbalil vršek a zkontroloval pohledem sádlo nakydané uvnitř. Stále se mu nevrátil čich, ale i tak přiložil krví zamazanou nažloutlou hmotu k nosu. Odepnul kabát a odhalil ramena posázená nateklými modřinami. Strčil zkřehlé prsty do mazlavého tuku a pomalu, jak mu to pobitá ruka dovolovala, si mazal rány. Tu a tam zasykl bolestí, nakonec se pousmál.

„So, Josef Kašner,“ zašeptal a pohlédl na hřbitov. „Teď už na mě nesáhneš. Nemáš nade mnou žádnou moc. Žádnou!“

Rozhlédl se po stínech okolo.

„Jdi pryč! Slyšíš! To tys mě uhodil, ne já tebe, to…“

Zaváhal, jakoby poslouchal.

„Slepice? Pořád ty slepice. Ano, ano, ano, už jsme o tom mluvili. Měl jsem hlad, umíral jsem hlady! Ty bys nebral?“

Chvíli ticho.

„To mi nevykládej! Celý život si měl plné panděro, nevíš, co je hlad, nevíš, co je být bastardem, sirotkem a…“

Ticho.

„Nepřerušuj mě! Teď už ne, nenechám se týrat, vidíš, vidíš, co mám?“

Zvedl ruku s kornoutem.

„Cítíš, tu vůni, ty pachy… někdo musel zemřít, abych si tímhle mohl potřít ty tvoje rány a já…“

Tulák se uchechtl a vytáhl z mošny skývu chleba. „Ale udělal, to víš, že jo. Protože mám hlad a chci se tě zbavit. Slyšíš Kašnere, nadobro!“

Marika vyběhla v cuklích na bahnitou cestu a zhluboka se nadechla studeného vzduchu. Do nosu ji opět udeřila vůně fialek. Rozhlédla se, zda nějaké nespatří, ale nic. Vrátila se kousíček ke středu města a příjemnou vůni květů vystřídal pach hniloby.

„Tatínku, já vám nerozumím.“

Svěsila ramínka a popošla zpět, blíž k domovu. Jemná vůně fialových kvítků ji zašimrala pod nosem. Zarazila se a pak udělala několik dalších krůčků. Opojná vůně lehce zesílila. Vzhlédla, před ní ubíhala cesta do Dolního údolí, obcházeje zvedající se úbočí Lysého vrchu. Zaváhala jen na chvíli a vykročila po cestě ven z města. Vůně fialek sílila každým krokem, když však místo aby odbočila k Dolnímu Údolí, zahnula k Ondřejovicím, necítila nic.

Teď už si byla jistá.

„Tatínku, vy chcete, abych někam šla, že ano?“ zašeptala. „Teď už vás poslechnu. Vždycky vás už poslechnu.“

Vrátila se na rozcestí, drobné kvítky jí zavoněly na uvítanou a dál ji doprovázely po cestě stoupající k Dolnímu Údolí. Bála se. Brzy bude tma a v horách je tolik stínů, nebezpečí a zlých zvuků… Kroky. Těžké rozhodné kroky kdesi před ní, ji donutily zastavit. Má se schovat? Ale kde? Nestihla vše promyslet, když se před ní vyrýsovala urostlá, vysoká postava v říšské přilbici.

„Onkel Hans! Strýčku!“ zvolala s úlevou. Úplně zapomněla, že se má dnes vrátit z Dolního Údolí.

„Mariko, co ty tu? Kam míříš? Ty mi jdeš naproti?“

Objala jej. Věděla, že tohle jejího bezdětného příbuzného vždycky obměkčí.

„Chybí ti tatínek, viď?“

„Prosím, strýčku, pojďte za mnou, musím vás k něčemu přivést, tatínek to tak chce.“

„Chce?“

„Vy víte, prosím.“

„No, tak dobře.“

Marika pevně chytla mužovu velikou ruku a táhla jej dál po cestě do Dolního Údolí.

„To se mám vracet?“

Vůně zmizela, ale když zabočila vlevo na tenkou pěšinku stoupající do svahu Lysého vrchu, hned se zase vrátila.

„O co tady jde?“

„Počkejte, tatínek… to tak chce.“

Strážmistrovi Janu Kašnerovi se obavou zvlnilo obočí. Chudáček Marika snad se jí to v hlavičce nepomotalo.

„Tatínek, říkáš?“

Dívenka neodpověděla, díky výstupu jí znachověly tváře a zrychlil se jí dech. Jan už chtěl tu neplánovanou odpolední vycházku ukončit, když uslyšel hlasitý hovor. Kousek před nimi, se kdosi hádal.

„Stůj, Márinko, stůj! Teď půjdu první já. Když už jsme tu, tak něco prověřím.“

Jan holčičku předběhl. Slova plná vzrušení, vycházela z místa, odkud k nebi stoupala tenká stužka kouře. Natáhl krok, až mu Marika skoro nestačila. Popoběhla, ale ve chvíli, kdy poznala, kam ji vůně fialek vede, zastavila a do očí jí vystoupaly slzy.

„Tatínku, to je zase ten člověk!“ zakňourala a se strachem hleděla na tuláka, jak pokřikuje nad malým ohýnkem.

„Copak to tady je!“ ukončil vandrákův monolog Jan Kašner.

Tulák překvapeně zamrkal, jakoby se probral ze zlého snu. Schoulil se.

„Neschovávejte se, osobo! Domovský list, máš?!“

Tulák jen zavrtěl hlavou.

„Ukaž obličej! No tak.“

Muž poslechl.

„Tebe já znám, ty jsi z Pruska. Vstávej, čeká tě postrk přes hranici!“

„Strýčku…“

„Mariko, mělas zůstat dole.“ Jan si ani nevšiml, jak tulák, při pohledu na dívenku zesinal a ukročil dozadu.

„Ano, ale tatínek… umřel, když on byl u nás.“ Tak jsem ty psy nakonec stejně pustila, proběhlo Marice hlavou, když spatřila, jak ztvrdl strýčkův výraz, kterak mu zbělaly klouby ruky svírající rukojeť šavle.

„Strýčku, že mu neublížíš.“

Možná by i ublížil, ale před Marikou nechtěl.

„Tak ty jsi ten zloděj?“

„Pane,…“

„Sundej si kabát a zvedni ruce. Podívám se, co máš ve věcech… a něco tam jistě najdu. My už si tě vezmem do parády. Co to tu je?!“

„Sádlo, pane.“

„Divně páchne, co je to za sádlo? Mluv! Kdes ho sebral?!“

Tulák si olízl rty, hloupě se pousmál, ale nic neřekl.

„Tak na stanici s tebou! Budeš rád, když se do toho Pruska vůbec dostaneš.“

Jan Kašner se zastavil před hotelem Grabers. Upravil si šavli, oklepal boty, setřásl z přilby i ramen sníh a vstoupil.

„A tady je náš přítel, vítejte Hans!“ zvolal starší muž s šik střihnutou bradkou a pěstěnými kníry. Vstal od stolu a spolu s ním i několik dalších mužů.

Přivítali se.

„Už jsme objednali pivo!“

Poděkoval, slova se hned ujal mladý Waniczek.

„Už se to dostalo i do Opavského týdeníku!“ zalistoval novinami v dřevěném stojanu a navázal. „Ticho, přátelé, poslouchejte: Z Cukmantlu se píše: Dne 6. listopadu byl od zdejšího policajta…,“ významné kývnutí směrem k Janovi, „zadržen pro tuláctví muž příslušný do Pruska. Při prohlídce nalezen byl u něho větší kus lidského sádla zamotaného do papíru. Tulák udal, že sádlo koupil od místního hrobaře za 6 kr. Na to vykonána prohlídka u hrobaře a nalezena u něho větší zásoba lidského sádla…“

„Neboli, stará Hessová má po záhadě. Na hřbitově se po nocích netoulali umrlci, ale hrobník Kárl.“

„Hans, jak jste poznal, že to je z člověka?“

Strážmistr jen mávl rukou, povolil si opasek a usedl. Copak mohl někomu vykládat, že ten vandrák měl v kornoutu kus jeho bratra, copak by jim mohl přiznat, že vše nakonec poznala Marika a ne on?

Autor: Zbyněk Moravec

První část povídky:

Povídka Kladenských listů: Vůně fialek 1

V povídce Zbyňka Moravce Vůně fialek se vydáme do českého pohraničí na konci 19. století. Připadá vám podle názvu, že povídka bude laskavá a voňavá? Ne tak docela. více