V povídce Zbyňka Moravce Vůně fialek se vydáme do českého pohraničí na konci 19. století. Připadá vám podle názvu, že povídka bude laskavá a voňavá? Ne tak docela.

Zlaté Hory (Cukmantl) 1897

Nastala noc. Kostelní ulicí ve Zlatých Horách profukoval vítr stejně snadno, jako rozepnutou uniformou strážmistra Jana Kašnera. Podzim byl prozatím vlídný, muži zima nebyla. Krok měl jistý, ale pohled již kalný. Tentokrát se s přáteli zdržel déle, než zamýšlel, déle, než bylo vzhledem k jeho postavení vhodné. Opřel se o sloup plynové lampy, natočil prstem knír a pokoušel se zapnout několik mosazných knoflíků. Nakonec jen mávl rukou a vykročil okolo hřbitovní brány směrem ke kostelu.

Zprava cosi zafunělo. Mlaskání bahna a pohyb na hranici zorného pole jej donutily zastavit. Zamračeně se podíval skrz kovanou bránu. Popošel blíž. Hřbitov přikrývala mlžná peřina a tak neviděl dál, než k prvním několika náhrobkům. Ano, poslední dobou se zde prý děly nezvyklé věci, alespoň podle toho, co říkala stará Hessová, ale nevěřil tomu. Ovšem teď, v noci…

Zkusil otevřít, ale bylo zamčeno.

Opět ten vlhký mlaskavý zvuk. Jan Kašner zamrkal. Zdálo se mu to, anebo v mlze mezi náhrobky skutečně vidí siluetu člověka? Protřel si zrak.

„Kdo je tam?!“

Žádná odpověď. Poodstoupil.

Sledoval jej odtamtud někdo, anebo mu pálenka příliš vystoupala do hlavy? Otočil se a rychlým krokem zamířil k domovu. Několikrát se ohlédl. Vsadil by svou šavli, že za železnými, ozdobně zprohýbanými pruty brány se tyčila tmavá nahrbená postava.

„Tatínku, tatínku,“ copatá holčička běžela přes rozbahněný dvůr bosa, i když už panoval podzim. „Tatínku!“

Silnější, urostlý muž vzhlédl a usmál se. „Copak, Mariko, copak?“

„Tatínku, kvetou fialky! Pojďte se podívat, pojďte!“

„Fialky, teď?“

Dívenka chytila muže za masitou ruku a více ho nemusela přemlouvat. Sotva se ale Josef postavil, vmátožila se do otevřených vrat vysoká hubená figura. Tuláka hřál otrhaný a mnohokrát sešívaný krátký kabát, záplatované kalhoty a rozšklebené boty. Hubený muž se zastavil, uklonil.

„Milostpane, prosím, našel by se pro nebohého a chudého haléř nebo skýva chleba?“

„Pusť, Mariko!“ Otcův hlas byl příliš vážný, než aby si dovolila neuposlechnout. Tázavě k němu vzhlédla. Rodič jí ale pozornost nevěnoval, probodával tmavýma očima nuzáka přešlapujícího na místě. „Dcerko, běž k brance a ty tam, pojď blíž!“

Poslechla a sledovala, jak si její tatínek stoupá ke dveřím. Tulák ukázal v úsměvu několik shnilých zubů a radostně vykročil. Sám si pro sebe cosi zašeptal a Marika si díky tomu uvědomila, že jej vlastně zná – samomluvný vandrák, pocházející odněkud z Pruska.

„No, jen pojď blíž.“

Josef se opřel o zárubeň a zašmátral uvnitř stavení. Marika poplašeně vydechla, Věděla, co tátova ruka hledá… S hrůzou sledovala, jak se vyhublý muž šine k hospodáři.

Zbývaly tři kroky, dva…

„A o slepicích nic nevíš?“

Tulák se zarazil a zmateně zamrkal, usmívat se ale nepřestal.

„Však já ti tu paměť osvěžím!“ Josef vytáhl zpoza zárubně sukovici a napřáhl se. „Ty darmožroute, ty darmošlape, hubo bezbožná…!“ co nadávka to rána: přes ramena, záda, zadek. „Zloději zlodějská, ty máš ještě tu drzost přijít s prosíkem?!“

Tvrdý úder do hlavy srazil žebráka do bláta. V hlíně se rozpila krev.

„Mariko! Pusť psy!“

Dívenka odtrhla vyděšený pohled od zraněného muže a vykulila oči do Josefova hněvem rudého obličeje.

„Pusť psy!“

„Tatínku…,“ roztřásla se, neschopna pohybu. Věděla, co Hundar a Bell dokážou, když ucítí krev.

„Pusť je VEN!“

Tulák se zatím zvedl na čtyři, a co nejrychleji klopýtal k bráně.

„Mariko!“

„Tatínku… ne.“

Josef zbrunátněl a holčička poznala, že i ji čeká výprask.

„Tak ty mě nebudeš poslouchat!?“ zařval, udělal krok, napřáhl sukovici, ale zavrávoral. Dívenka se zděšením zírala, kterak její tatínek obrátil oči v sloup, obrátil se na noze a pomalu, jako když klesá pokácený strom, padl nazad.

Když se tulákovi konečně podařilo opřít se o bránu a postavit, zaplnil dvůr dětský jekot.

Ochladilo se. Vítr rozfoukával mírné mžení, bral mužům černé klobouky a pohrával si s cípy smutečních šátků žen. Průvod s rakví se zvolna sunul po cestě ke hřbitovu. Tklivou pomalou hudbu rozrážely údery kostelního zvonu. Poslední pouť Josefa Kašnera provázely zkormoucené obličeje, nářek, kapky deště chladící tváře horké od slz.

Stanuli u tiché rozevřené jámy – čerstvě vykopaného příbytku pro nedávno zemřelého hospodáře.

Poslední slova trhaná větrem, slzy, rozpíjející se v látce kabátu, zádumčivá hudba, nářek… a nakonec rakev upoutaná v popruzích, kterou postupně polykal stín vykopaného hrobu.

Na dřevo dopadly první hrudky hlíny, duté rány probraly Mariku z truchlení. Setřásla z řas slzy a přistoupila k hrobu. Rozvázala tkanici plátěného pytlíčku a místo, aby si zašpinila ručičky čerstvě vykopanou zeminou, dřepla si a nad rakví vyklepla ráno natrhané kvítky. Déšť fialek zavířil ve větru, ale dívenka dala pozor, aby ani jedna nepadla mimo.

„Tatínku, fialky…,“ zašeptala a pohled jí zastřela vláha smutku.

Ucítila dotyk maminčiny ruky a pevně ji sevřela. Otočily se, vykročily, když jim cestu zahradila vysoká postava. Vzhlédla k  urostlému muži v c.k. uniformě s helmou, puškou a šavlí. Strýc Jan sevřel mamince ruku.

„Anno, posílají mě do Dolního Údolí, zítra se vrátím… neboj se, postarám se o vás.“

„Děkuji, Hansi.“

Strýcovy vážné tmavé oči se otřely o Mariku, vlasy pohladila těžká ruka a strážmistr Kašner se ztratil mezi černými nohavicemi, dlouhými šaty bez krajky i s bohatým lemem, mezi lesem rukou vyjadřujících smutek, ve víru truchlivých slov, klapajících a mlaskajících bot. Hudba dohrála a Marika nakoukla k bráně. Koho to tam viděla? To je… sevřela maminčiny prsty, přivinula se k její noze, ale tulák se zkaženými zuby si jí nevšiml. Prokulhal bránou ven za hřbitovní zeď a zmizel.

Byl i on na pohřbu? Zavřela oči a nechala změť hlasů plynout okolo. Když slyšela jen poryvy větru, pohladila ji maminka po vlasech.

„Klidně plač, Mariko, ale… půjdeme.“

„Milostpaní,“ skřípavý hlas donutil dívenku otevřít oči a ohlédnout se.

Stály již v bráně a kousek od nich se krčil Kárl, místní hrobník. „Milostpaní, služebníček. Slyšel jsem, že cete hrob překrejt kamenem, ist es Wahr?“

„Ja.“

„Chfilku bude trvat než chlina sedne.“

„Desku přivezeme příští týden.“

„Gut, gut, gut, příšti týden bude chlína ganz unten.“

Dávno se již setmělo. Drobné kapky deště spolu se sněhem tančily nad zemí, zpívaje píseň bez nápěvu i slov o příchodu zimy. Od potoka vystoupala mlha. Tulák obešel zeď hřbitova, natlučená noha i ruka jej stále bolely, pod chatrné oblečení se mu tlačila zima. Konečně stanul u brány ukované z železných prutů. Zašeptal pár slov a schoulil se u zdi. Ze hřbitova k němu dolehly nepatřičné zvuky – hrabání, mlaskání bahna, tlumené sípění. Z oschlých rtů mu prosákl vodopád němčiny míchané s polštinou. Mihotavý zákmit světla donutil muže zamžourat do rozevlátých chuchvalců mlhy. Odlepil se od stěny, napnul zrak mezi několik náhrobků. Přesto mu uniklo, že se ze strany k vstupu připloužila tmavá figura. Železné kování brány sevřely špinavé zabahněné prsty, druhá studená umolousaná ruka, strčila do otrhaného kabátce. Tulák leknutím nadskočil.

Opět mezi těmi zdmi. Anna s Marikou každým krokem zatlačovaly povadlou trávu do rozmoklé hlíny. Nebylo zde ještě příliš náhrobků ani křížů, ostatně hřbitov byl založen teprve letos, Josefův hrob tedy viděly už z dálky. Dívence do očí vystoupaly slzy.

„Mariko, jen chvilku… pomodlíme se a zase půjdeme.“

Němě přikývla a s pohledem upřeným do rozblácené země cupitala za maminkou. Zastavily se u hrobu. Anna taky sklopila zrak, rty se rozvlnily v modlitbě.

„Tatínku,“ špitala si pro sebe dívenka a z očí se jí koulely slzy jako hrachy. „Promiňte mi, že jsem neposlechla, tatínku… odpusťte, já…“

Zarazila se a zamrkala pod své nohy. Dřepla si a nevěřícně hleděla mezi rozmoklou hlínu. Natáhla ruku dolů k zemi.

„Mariko! Vstaň, umažeš se!“

„Mama, podívejte.“

„Vyhoď to, prosím tě.“

„Ale mamá, vždyť je to fialka. Má fialka, kterou jsem natrhala tatínkovi.“

„Asi ti nějaká upadla bokem.“

Dívenka chtěla odpovědět, že si dala velmi záležet, aby ani jeden kvítek neodnesl vítr mimo jámu, ale copak by jí maminka věřila? A tak jen přikývla a sklopila zrak. Než se maminka domodlila, našla dalších pět fialek, oválených, zabahněných, ale stále voňavých.

„Půjdeme… ty to ještě žmouláš v ruce? Mariko, prosím tě, nechej to tady.“

„Ano, mamá,“ poslechla a kvítek upustila.

Vyšly ze hřbitova, minuly kostel a vydaly se k nově vydlážděné hlavní široké ulici, přecházející v náměstí.

Marika tiše cupitala vedle maminky, ale po slzách už nebylo ani památky. Pláč vystřídal zamračený, zamyšlený pohled. Zhluboka se nadechla, potřásla hlavou a znovu nabrala do plic sytý horský vzduch.

„Co tak funíš, Mariko, bolí tě něco?“

„Nic, mamá, nic.“ Nelhala úplně. Bolest necítila, ale v chřípí ji stále tancovala vůně fialek. Cestu jim zkřížila stará paní Hessová.

Zastavily.

„Mrtví ožívají, slyšíte, ožívají!“ syčela stařena a sevřela vdově paži.

„Prosím vás, neděste to dítě,“ zamračila se Anna a pokusila se setřást nevítanou společnost.

„Mám okna ke hřbitovu, už i ten váš se vyhrabal! Slyšela jsem ho! Slyšela!“

Dívenka neposlouchala, staré Hessové se bála vždycky, natož teď, proto hned poodběhla a odvrátila se. Ve chvíli, kdy se ale vrátila ke kostelu, vůně fialek vyvanula.

„Dost, stačilo! Nechte nás! Mariko, půjdeme!“

Anna se konečně rozrušené stařeně vytrhla. Marika k ní hned přicupitala a sevřela jí ruku. S prvním krokem k domovu ji do nosu opět udeřila vůně natrhaných kvítků.

„Víte, mamá, myslím si, že tatínek je stále s námi.“

„Nech toho! Tu Hessovou jsme neměly potkat.“

„Cítím to.“

„Mariko! Je u Pána Boha a má se dobře, ano?“

Přikývla.

Anna ještě jednou zkoumavě pohlédla na zahloubanou dcerku a povzdychla si. Hlavně aby se jí dítě z toho smutku nerozstonalo nebo nezbláznilo.

Zahnuli na cestu vedoucí do Dolního Údolí a pak k domu s nevelkým hospodářským zázemím. Přivítal je štěkot psů a vůně fialek zmizela.

„Copak, Mariko? Pojď, prosím tě, dál.“

„Mamá, promiňte mi, ale jen se podívám, jestli mi něco nevypadlo na cestu.“

Dívenka vyběhla z vrat a skutečně se záhy přiřítila zpět.

„Mamá, dovolíte mi hrát si venku mimo dvůr?“

„Dobře, třeba přijdeš na jiné myšlenky, ale nejdřív se převleč.“

Jak to s Marikou a ostatními hrdiny dopadne, si na našich stránkách přečtete příští týden.

Autor: Zbyněk Moravec