Řekněte, kdy jste se naposledy v tom předvánočním shonu na okamžik zastavili? Kdy jste si naposledy našli chvilku na povídání s dětmi, na to, udělat jim těšení na Vánoce o kousek kratší? Že už je to dávno? Tak si pojďte přečíst, jak na to. Jana Jurmanová vám bude během čtyř adventních nedělí přinášet kousek vánoční pohody. Zapalme první adventní svíčku a podívejme se, co říct dětem o Mikuláši a Barborce a taky o tom, co jsou to lupavky.

Tak jsme zase jednou byli sami doma – já, Vrtulka a Koníček. Totiž, Vrtulka a Koníček jsou moji synové. Ovšemže mají i občanská jména, ale takhle jsem jim říkala, když se ještě hemžili u mámy v bříšku – a asi už ani nemusím vysvětlovat, proč právě tak.

Nastal večer, ale do Večerníčka bylo ještě daleko. Kluci se ztratili k sobě do pokoje, a tak jsem vytáhla sušičku na ovoce, prkýnko a nůž. Za pár minut nakukovaly do kuchyně dva zvědavé čeníšky.

„Mami, proč jsi pořád jako veverka?“ optal se Vrtulka.

„Jak, jako veverka, co tím myslíš?“ zasondovala jsem.

„No že pořád děláš nějaké zásoby na zimu. Už od léta. Sušíš, mrazíš, nakládáš. Napřed rybíz, pak jablka, lískové oříšky, vlašské ořechy. Ještěže neděláš i jahodovou marmeládu.“

„Jó, chlapci, jahodovou marmeládu bych dělala, kdyby v záhonech neřádily lupavky,“ povídám na to nevinně.

„Jaké lupavky?“ skočil mi na udičku Koníček.

„Ále, takoví dva kluci, co hnedka, jak něco dobrého uvidí, tak to slupnou.“ vysvětluji s kamennou tváří.

Hihi, haha. Pět minut mohu spokojeně krájet, než kluci popadnou dech a domluví se na další rošťárně.

„Mámo, koukni, tam! Tam je orel!“ ukazuje Koníček na strop. To zrovna, orel, pánové. Ale jak chcete. Odkládám nůž hodně daleko od prkýnka a ptám se: „Kde? Ukaž?“ Koukám upřeně na strop a počítám do deseti, aby stačili ztopit předměty doličné za škraně.

Sklopím oči dolů a začnu sakrovat: „Zatracené lupavky, tak už i jablek se jim zachtělo. A že by si vzaly z bedničky, to ne. Musejí to mít nakrájené na sušení. Vlastně, co si stěžuju. Posledně jsem hnala lupavky od sušičky, když jsem k ní došla se skleničkou, že budu ukládat křížaly na zimu, to bylo ještě lepší.“

„Náhodou, mámo, na ty křížažížaly jsme se s tebou domluvili. Říkala jsi, že si vzít můžeme, ale že máme mlsat zdravě a málo. Tak jsme se spolu domluvili, že si vezmeme každý tolik, kolik se nám vejde do dlaně. “

„A předtím jste si na tu dlaň každý položili piknikový talíř, vy lotrasové.“ zubím se při vzpomínce. „Křížaly jsou fakt zásoby na zimu. A oříšky taky.“

Měním téma a začínám se ptát na to, co mne v souvislosti s datem v kalendáři zajímá. „Vánoce jsou za rohem a zásoby se budou hodit. Na štědrovečerní stůl nebo na pečení cukroví. Těšíte se už na vánoce?“

„Jasně! Nejvíc ze všeho na sníh! Mami, že s námi budeš stavět sněhuláky!“ plánují si synáčci.

Kdybych tak kluci věděla, jak tohle zařídit. U nás byl sníh ve městě naposledy, když vám byly dva tři roky, od té doby buď nenapadl, anebo se neudržel. Taky bych chtěla bílý advent a bílé vánoce, jak občas bývaly, když jsem byla malá. Ale tohle nedokážu, ani kdybych se rozkrájela. Zkusím vám to nějak diplomaticky rozmluvit.

„Jasně, že budu, když bude sníh. Ale co když nebude?“

„Bude, určitě bude. A kdyby nebyl, tak to nějak vymyslíš. Že s námi budeš stavět sněhuláky?“

„Tak víte co? Když nebude sníh, uděláme si ho z bílků. A z toho sněhu si upečeme sněhuláky.“

„Hurá, hurá!“ volají adepti cukrářského řemesla a nadšeně křepčí po kuchyni. Z té radosti začínají přemýšlet, jak by mi mohli být užiteční. Za chvíli leží na stole tři prkýnka, já vykrajuji jaderníky o sto šest a dvoje malé prstíky zkoušejí ty plátky dělat všechny stejně tlusté, vlastně tenké. Po čase to vzdávám. No tak co, tak se budou křížaly sušit dýl. Komu to vadí. Jen je skládám, aby neležely na sobě. Za chvíli si začneme i povídat. O všem možném. O těšení na Vánoce, o slunovratu, o čekání a jeho krácení lidovými zvyky. Plátků utěšeně přibývá a kluky to ještě pořád baví. Krájení i povídání.

„Mami, proč každý rok nosíš domů na začátku zimy nějaké haluze?“ vyzvídá Vrtulka.

„To je starý zvyk,“ vzpomínám, co se o tom u nás doma říkávalo. „Mladé dívky lámaly na svátek svaté Barbory větvičky z ovocných stromů a dávaly je do chléva anebo jinam, kde bylo teplo. Když větvička vykvetla, mohla se dívka příští rok vdávat.“

„Ženské jsou divné,“ přerušuje krájení Koníček. „Ty už se chceš zase vdávat? Vždyť máš tátu!“

No jo. A jo. No pravda. Mám klukům říct, že se mi ty rozkvetlé větvičky na štědrovečerním stole prostě líbí? Nakonec ten vánoční zvyk trochu inovuju. „Ono se z nich dá věštit, jaká bude příští rok úroda ovoce. Anebo který měsíc bude pro člověka nejšťastnější. A když je naláme vdaná žena, tak z nich může věštit, kdo bude příští rok zdravý a kdo ne.“

„A jo, tak proto se říká, že někdo zdravím zrovna kvete?“ ověřuje si Vrtulka.

„No nejspíš.“ snažím se tak úplně nelhat.

„A kdy je vlastně Barborky?“ vzpomíná Koníček na to, že letos konečně odhalil, jak funguje kalendář, svátky a jmeniny.

„Čtvrtého prosince. A hned další den chodí večer Mikuláš. S čertem a andělem. A naděluje podle uvážení. Někomu dobroty, někomu uhlí. Ty hodně zlobivé si bere rovnou s sebou. Nebude nás tady příští rok míň?“ ptám se preventivně.

„Mami, ty jsi říkala, že nad spravedlivým člověkem peklo nemá moci. Takže kdyby nás odnesli, ty by sis pro nás došla a tebe by pustit museli. A nás s tebou.“ Vrtulka to má zřejmě promyšlené.

„Moc se na to nespoléhejte, kluci. Co už peklo schvátí, nikdy nenavrátí, aspoň tak se to říká.“ trvám si na svém.

„To se, mámo, pleteš. Loni čert schvátil dědovy bačkory, měl je na nohou, já jsem je poznal. A druhý den je měl na nohou zase děda. Takže navrátí. Anebo žádný čert není a byl to převlečený děda?“ přemýšlí nahlas Koníček.

„Je, čert určitě je!“ dostává se do varu Vrtulka. „I čert, i Mikuláš, i anděl. Myslím opravdického anděla, ne naši babičku, co to o ní máma jenom říká. A Mikuláš nosí hodným dětem dárky a my určitě dostaneme něco dobrého, že, mami?“

„Jasně, že dostanete, kluci,“ uklidňuji vášně. „Za písničku, za básničku, anebo za vzoreček. Tedy vy spíš za tu básničku a písničku. Zkuste si vzpomenout, jestli umíte ještě nějakou jinou než o tom Mikulášovi, co ztratil plášť. Aby měl radost a vy potom taky.“

Vykrajuji dál a usmívám se pod vousy. To jsem fakt zvědavá, děti moje, co si budete myslet o celém tom mikulášském nadělování, až dostanete kromě mandarinek a čokolády zrovna tyhle křížaly, co pomáháte krájet.

(Pokračování povídky se dočtete zase v nděli 10. prosince)

Autor: Jana Jurmanová