Z české extraligy zmizel před rokem v Kazachstánu. V hokejově neznámé zemi se podle zlých jazyků měla po něm slehnout zem. Po roce je opak pravdou. Vítězslav Bílek (30) získal s týmem Bejbaris Atyrau ligové stříbro, smlouvu na další sezonu a pocit, že si ho jako hráče po delší době opět někde považují.

Minulý rok jste v sobě kousal vyřazení z týmu Rytířů. Už z vás tahle trpkost vyprchala?
Vzalo jsem to nakonec sportovně. Nijak zvlášť dlouho mne to hořké poznání, že o mě v Kladně nestojí, nedrželo. Celkem brzy jsem si našel angažmá v Kazachstánu a jsem spokojený.

Když se na nové působiště podíváte s odstupem právě skončené sezony, co vás v něm příjemně překvapilo?
Země jako taková je na první pohled sice třicet let za námi, v mnoha oblastech třeba není signál, z mobilu se nedovoláte, nespustí se vám internet, ale zázemí pro hokejisty nemá chybu. V klubu pro nás udělají, co nám na očích vidí.

Jak daleko má úroveň tamní ligy k extralize v Česku?
V české extralize bychom se určitě neztratili. V tamní lize se podle mého názoru rychleji bruslí, ovšem stále jim při hře chybí česká či evropská hokejová chytrost. A bohužel, lidi se tam ještě nenaučili na hokej chodit. Návštěvy na zápasy jsou velmi nízké. Přes dva tisíce fanoušků přišlo snad jen na finále soutěže.

Váš spoluhráč Tomáš Horna líčí kazašskou ligu jako velmi náročnou soutěž i z pohledu tréninkové přípravy. Jste téhož názoru?
Plně s ním souhlasím. Jestliže jsme v Kladně trénovali necelou hodinu a den před zápasem jsme měli lehčí trénink, tak v Bejbarisu makáme dvě hodiny každý den bez ohledu, jestli hrajeme nebo ne. Čas od času nám trenér dá den dva volno. Tvrdá příprava je pro hráče, který na to není zvyklý, náročná především na psychiku.

Jakou máte s Tomášem v klubu pozici?
Nechci mluvit za Tomáše, ale já cítím, že si nás jako hráčů i jako lidí považují. Jako hráč jsem tohle poslední dobou v Kladně moc necítil. V klubu měří všem stejně, ať je vám čtyřicet nebo dvacet. Všichni makaj´stejně a všichni také dostávají stejnou šanci na ledě. Třeba v Kladně se všechno točilo kolem šesti sedmi hráčů, tam je ve hře všech dvacet. Mám v týmu jistou pozici. Tu jsem si také vybojoval. Jestliže jsem v extralize hrál v zápase necelých deset minut, tak v kazašské lize jsem na ledě často třicet minut. Můžu říct, že i díky nám s Tomášem, si české hráče v Bejbarisu oblíbili. Nabídli mi dokonce kazašský pas. Nejdřív jsem ho odmítl, ale teď o něm začínám uvažovat. Třeba bych se dostal do jejich reprezentace a na „stará“ kolena bych si zahrál třeba na mistrovství světa…

Mají ve vašem klubu šanci získat angažmá další Češi?
V červenci nás čeká přípravný kemp, na který chce vedení klubu pozvat i české hráče. Šanci mají také bývalí kladenští hráči. Jména ale neprozradím, protože se sami ještě nerozhodli, zdali to u nás zkusí.

Téměř celou sezonu jste žil v Kazachstánu sám, bez přítelkyně. Jak dlouho jste si na tamní život zvykal?
Zhruba půl roku (směje se). Tu další sezonu bych rád, aby tam se mnou žila moje přítelkyně.

Budoucí manželka?
Záleží už jen na ní (usmívá se).

Až se budete v létě do Kazachstánu opět balit, co proti loňsku necháte doma, a co naopak nesmíte zapomenout s sebou vzít?
Proti loňsku nechám spoustu věcí, hlavně oblečení, doma. Na tamní život nám stačí jedny džíny. Ty si bereme, když jdeme na jídlo do některé ze tří restaurací, do kterých stojí za to jít. Jinak zbytek sezony trávíme v klubových teplákách a mikině. A s sebou tentokrát nesmím zapomenout vzít cestovní kufřík na kolečkách. Loni jsem si myslel, že mi stačí jen batůžek, ale vzhledem k tomu jak velké vzdálenosti cestujeme a kolik času strávíme přesuny třeba z letadla na vlak či autobus, tak je zavazadlo na kolečkách praktičtější než batoh přes rameno.

.

.