Je doba předvánoční. Ale jak už to tak v našem uhoněném světě chodí, neznamená to poklid a přemítání. Znamená to zběsilé uklízení, horlivé nakupování a nekonečné pečení cukroví. A na děti je času ještě méně než obvykle. A ony se nudí a zlobí. Co je třeba posadit před televizi? Nebo jim pustit nějakou tu krásně vyvedenou počítačovou hru? Nebo… nebo jim povědět pohádku. Že to neumíte? Ale určitě ano. Zalovte v paměti, vzpomeňte na ty nejtradičnější pohádky, a aby to bavilo i vás, tak je trochu zpestřete. Zkuste třeba nějakou podobnou, jako Kateřina Vágnerová. Například…

Pohádku pravěkou

Už naši chlupatí prapředci si při pojídání mamuta vyprávěli o tom, jak se jeden malý kluk, který vypadal, že neumí do pěti počítat (opravdu neuměl, ale to vlastně neuměl nikdo).

Tak jinak – jak se jeden malý kluk, který vypadal, že neumí ani ježka ulovit, jednou… Co jednou? Aha, jednou za velké bouřky, když se všichni duchové na svět hněvali, vydal sám z jeskyně ven. A proč tak udělal? Inu proto, že jeho maminku sežral medvěd a ta nová žena jeho otce náčelníka tvrdila, že on i jeho sestra (jasně, měl i sestru). Tedy ta ženská vykřikovala, že ti dva moc jedí, že už není ani kost od mamuta, a že je potřeba je poslat do světa.

Takže teď už je jasné, že se ten kluk z jeskyně nevydal sám, ale se sestrou. A že se moc nevydali, ale spíše je vyhnali. V každém případě, ti dva šli a šli a děsně se báli, protože blesky práskaly jeden za druhým. Ještěže neuměli počítat ani do pěti (vlastně ani do tří), protože by se blesků stejně nedopočítali. Konečně bouřka skončila, ale to bylo ještě horší, protože byla tma jako pod medvědí kožešinou.

Až konečně napadlo Mařenku, tedy vlastně Maa, že by Jeníček, tedy vlastně Jee, mohl vylézt na strom a kouknout se okolo. Co ta holka čekala, že uvidí, to opravdu nevím. Široko daleko nebylo kromě jejich tlupy ani živáčka. Tedy kromě medvědů, vlků, nosorožců a šavlozubých tygrů, ale o ty nebylo co stát. Jee vylezl na strom a ejhle, proti všemu očekávání, v dálce zahlédl světlo pořádného táboráku…

Perníkovou chaloupku sice nenašli, ale zato objevili pořádného, skvěle upečeného mamuta. A na něm si pochutnávala jejich nevlastní matinka, která ho společně s podnáčelníkem tlupě ukradla. Proto taky neměli v jeskyni žádné jídlo. To ovšem Jee a Maa dost naštvalo. A navíc měli hlad a matinka nevypadala, že by jim chtěla kousek mamuta dát. A to ji zdvořile požádali!  Ani podnáčelník se netvářil přívětivě. Tak je Maa s Jeem šoupli do táboráku.

Popravdě řečeno, oni tam vlastně spadli sami, když obě děti začali zuřivě honit. Kdoví, co by jim udělali, kdyby je chytli. Naštěstí matinka i podnáčelník zakopli o mamutí kost a upekli se na škvarek. Děti vzaly domů mamuta, taťkovi vysvětlily, že si má lépe vybírat ženské a už nikdy neměly hlad.

Nechce se vám do pravěku? Tak můžete povídat pohádku jinou, třeba…

POHÁDKU EGYPTSKOU

V dávných časech velkého Egypta si ve stínu pyramidy vyprávěli o velkém faraonovi, který měl se svou sestrou (to měli faraoni ve zvyku, brát si své sestry) náramně pohlednou dceru. Průšvih byl v tom, že se druhá faraonova sestra namíchla, že si nevybral za faraonku ji. (Jak se vlastně říká ženě od faraona?)  

A jak tak byla namíchnutá, tak prohlásila: „Až bude té vaší holce patnáct, kousne ji velká nilská užovka. Ta ji sice neotráví, ale uspí na věky. A s ní celé město.“

Prohlásila to zrovna v okamžiku, kdy se celá nilská delta (a všichni její obyvatelé) radovala, že se narodilo malé faraonče, přesněji malá faraonka. (Už tady máme ten lingvistický problém znovu.) Co teď? Taťka faraon rozhodl, že si na užovky budou dávat pozor (na kobry samozřejmě taky), ale pro jistotu nechal postavit jednu menší pyramidu, ať se holce v ní dobře chrupe.

A tak čas běžel, na užovky si dávali pozor (a na kobry samozřejmě taky). Malé faraonce bylo už málem patnáct a pomalu jí hledali ženicha. (Já vím, že se divíte, že jenom patnáct, ale to už byla v Egyptě dávno holka na vdávání).

Celá nilská delta (a všichni její obyvatelé) se chystala na oslavu faraončiných narozenin (asi bychom ji měli konečně pojmenovat, nakonec, už je jí skoro patnáct. Tak co třeba Ruuuz?)

Tak znovu. Celá nilská delta (a všichni její obyvatelé) se chystala na oslavu Ruuuziných  narozenin. Všechny velké nilské užovky si už dávno upekli na česneku, takže se těšili, že všechno proběhne v klidu. Jenže… jednu užovku chovala faraonova sestra (ta co nebyla faraonkou, ta namíchnutá) v temném koutku faraonského paláce. Proč ji teda faraon nevyhnal, když pronesla tu nepěknou věštbu, to nevím, ale asi ho ta stavba pyramidy docela zabavila. No, v každém případě si tam faraonova sestra, (vlastně i faraončina sestra, že?) spokojeně žila i se svou velkou nilskou užovkou. Palác to byl převeliký, takže na to nikdo nepřišel.

A už tu je velká faraonská oslava. Navařili spoustu dobrého jídla se zvláštním důrazem na sladkosti, protože Ruuz byla náramně mlsná. A po obědě se taťka chtěl pochlubit, jaké pro ni nechal postavit alternativní bydlení. Takže si prohlížejí pyramidu a všechny ty malované obrázky na zdech. A jak se tak Ruuz zašla kouknout na jednu malbu pořádně zblízka (byla na ni ona sama, tak se chtěla ujistit, že tam není vidět ta piha, co měla pod okem). Tak tedy, jak se tak kouká, kousne ji ta velká nilská užovka, kterou tam propašovala faraonova sestra. A Ruuz samozřejmě usne. A s ní celé město. Jen faraonova sestra ne. Takže měla radost. Aspoň chvilku, protože nevím, co tam tak sama dělala.  Takže později už možná takovou radost neměla, pocit zadostiučinění však určitě.  Alespoň do té doby, než tam v té osamělosti umřela.

To bylo pro ni dost štěstí, protože se nedozvěděla, že tu věštbu trochu spletla. Chtěla říct, že všichni usnou navěky. To jako napořád. Ale místo toho řekla na věky, to ale prostě znamená na dost dlouho. A když to dost dlouho uběhlo, vloupal se do pyramidy jeden mladý vykrádač hrobů, uviděl tam holku jako lusk a tak ji místo vykrádání políbil, z čehož mu nakonec vyplynul daleko větší zisk. Všichni se totiž probudili, on si ji vzal a časem se stal faraonem. To bylo poměrně nezvyklé, protože to nebyl její bratr. Ale občas se to i mezi faraony přihodí.

Pro všechny další faraony to bylo poučení, že pyramidy jsou náramně užitečná věc a tak je stavěli jak diví. Jenže nejspíš nebyli tak pohlední jako Ruuuz, takže všichni další vykrádači se už věnovali pouze vykrádání a vůbec ne líbání. Ostatně, faraoni byli mrtví, že, a kdo by líbal mrtvolu. Zatímco Ruuuz jenom spala!

Mohla bych s pohádkami klidně pokračovat. Ale myslím si, že už to nechám na vás. Je totiž ta doba předvánoční.  A tak si alespoň to cukroví trochu zpestřete.  Vždyť vykrajovat linecká kolečka mohou i děti. A vymýšlet si bláznivé pohádky taky.  Třeba o tom, jak šel dinosaurus do světa a koho potkal, toho snědl. Takže mu pak říkali Dinotesánek. Nebo o té ušmudlané Keltce, která měla děsně malé nohy.  Nebo… Děti mají fantazie na rozdávání, stačí jen, dát jim prostor. Kdoví, co ještě vymyslí. Takže nakonec možná nebudete pohádky vyprávět, ale spíše poslouchat. Máte rádi pohádky? Tak už se těšte na pečení cukroví.

Autor: Kateřina Vágnerová