Začal advent a k adventu se hodí vůně perníčků a ruch vánočních trhů. O tom, koho můžete na trhu potkat a co tam můžete zažít, si přečtěte v předvánočním povídání Dagmar Lachmanové.

Ježibaba vypravuje

Už mě nebavilo sedět v lese a čekat, až mi sem někdo konečně přijde loupat perníček. Vánoce na krku, v chalupě ani kůrka chleba a perník už nemůžu ani vidět. Tak jsem ho nabrala vrchovatou nůši, hodila na sebe matoucí kouzlo, ať nějak vypadám a neděsím kunčafty, a hajdy na vánoční trhy. Něco prodám a koupím si klobásu.

A jak tak sedím ve stánku, přijde takové mláďátko mrňavé – akorát by se vešlo na lopatu. Kouká a mlčí.

„Co by sis přála?“

Holka nic, jen zírá na perníkové srdce s mašličkou.

„Chtěla bys tohle? Stojí padesát korun.“

Vrtí hlavou.

„Tak támhle to menší? Je za třicet.“

Mlčí.

„Tak jo, klidně se jen dívej, mně to nevadí.“

Zase je chvíli potichu, ale pak konečně pípne: „To malé nemá mašličku.“

„No tak já ti na toho prcka mašli udělám, kvůli kousku stuhy navíc snad hlady neumřu.“

Holka září jako vánoční stromeček. Brebentí a brebentí, že je to dárek pro maminku… když mlčela, bylo to skoro lepší. Ale co, však už se jí zbavím, mašle je uvázaná. Dávám perník do pytlíku a podávám ho tomu vyžleti.

„Bude to teda třicet korun.“

Sáhne do kapsy, chvíli čučí na pár drobných v dlani, pak prohledá druhou kapsu a ztuhne. A zase mlčí.

„Tak co bude?“ Už jsem otrávená a mám chuť na opečenou klobásu.

„Já… ztratila jsem pět korun.“

Ježkovy zraky, tak já se jí tady pižlám se serepetičkami a mašličkami a ona nic? Kouknu do kasy. Na klobásu už mám, vlastně na několik klobás a na flašku medoviny taky. Začíná sněžit, na pódiu na druhém konci tržiště zpívají koledy… tííšéé áá óóchóótněéé…

„Tak co mám s tebou dělat, holka pitomá. Dej sem těch pětadvacet a mazej domů, ať nedostaneš dalších pětadvacet na zadek.“

„Děkuju, paní.“

Hmm, prý děkuju… paní… Ty Vánoce mi jednou zničí pověst…

A aby toho nebylo dost, rok se s rokem sešel a Ježibaba zažila další dobrodružství.

Ježibaba zase vypravuje

Letos před Vánocema jsem to udělala jinak. Co bych se tahala s nůší, přestěhovala jsem na trhy rovnou celou svoji chaloupku. Prodám víc perníků, koupím víc klobás a medoviny, schovám všecko do sklepa a budu mít dost na celý rok. Svět se totiž zbláznil, děcka už dneska do lesa nikdo samotné nepouští a z chudáka ježibaby aby se stala vegetariánka. Jenom jedno jsem si slíbila. Tentokrát nebudu páchat žádné dobré skutky. Kam bych přišla. Ještě by si mě nakonec mohli začít plést s tím trdlem, kmotřičkou vílou.

Tak teda sedím v otevřeném okně a v klidu prodávám. Docela to jde, lidí jsou tu mraky. Najednou stojí před chaloupkou malý kluk.

„Paní, nevíte, kde je můj tatínek? On se mi ztratil.“

Ha! Příležitost! Otvírám dveře a naladím co nejlaskavější úsměv.

„Tak pojď dovnitř, chlapečku, počkáš na tatínka u mne, aby ses náhodou taky neztratil.“

Kluk se vhrne dovnitř, posadím ho s perníkem na židli. Přiložím do pece a začnu čistit lopatu. Bude pečínka! Dobroučká, voňavá…

Jenže pak mi to dojde. Když ho upeču, bude průšvih, příště můžu na trhy zapomenout. Zkazím si všecky možnosti do budoucna. Je skoro konec adventu, kasa je tak plná, že jsem musela odsypat do hrnce. Budou klobásy, uzené i kapra si můžu koupit a voňavý sýr taky…

„Jak se jmenuješ?“

„Martínek Slavíček. A mám tři roky!“ ukazuje hrdě tři vztyčené prsty.

Koukám na ty maličké hubené prstíčky. Hmm, slavíček, masa vážně nic moc. Musela bych ho stejně napřed pořádně vykrmit.

Je rozhodnuto. Zavřu dvířka pece a lopatu postavím zase do kouta.

„Počkej tady, tu máš ještě jeden perník, na nic nesahej. Já jenom zaběhnu támhle k pódiu, ať vyhlásí, že ztracený Martínek Slavíček čeká na tatínka v Perníkové chaloupce.“

Ale aby bylo jasno, opovažte se někdo jenom naznačit, že jsem udělala dobrý skutek. To ani náhodou!

Autor: Dagmar Lachmanová