Kariéra Petra Tona, jednoho z nejproduktivnějších odchovanců kladenského hokeje, skončila v tichosti. Opakovaně poraněná ruka donutila obávaného kanonýra pověsit brusle na hřebík a odstartovat novou životní etapu. O své současnosti i letech minulých se rozpovídal v rozhovoru pro Kladenské listy.

Vzpomínáte si na svůj poslední soutěžní zápas?

To byl jeden z nejdůležitějších pro Kladno, bylo to v Jihlavě v semifinále play off. Minul jsem hráče, v rychlosti jsem narazil a poranil jsem si už v minulosti pochroumanou tricepsovou šlachu. Tím pro mě sezona skončila. Mrzelo mě to, když Kladno bylo tak blízko baráži. Série byla dlouhá a vyrovnaná a dvakrát jsme v ní prohráli 1:0. Srazila nás marodka. Dvě křídla, která měla rozhodovat, tedy já a Peter Jánský, byla zraněná. Takhle jsem si konec kariéry nepředstavoval.

Tehdy jste ale ještě nevěděl, že je to definitivní konec. Uvažoval jste přece o návratu…

Chtěl jsem se vrátit. Když jsem ale viděl kádr na loňskou sezonu, neměl jsem pocit, že má nějakou budoucnost. Jsem rád, že jsem se spletl a kluci to dotáhli až do baráže. Nicméně trenérům jsem tehdy oznámil, že půjdu do zahraničí. Byl jsem po plastice té zraněné šlachy, musel jsem půl roku vynechat. Trénovat jsem začal v říjnu a chystal jsem se do hry po Novém roce. Když jsem se snažil dostat do formy, posiloval jsem a ruku hodně zatěžoval, cítil jsem, že to není ono. Přestože jsem měl spoustu nabídek z Itálie, Francie, Rakouska nebo Německa a hodně mě lákalo hrát například Alpskou ligu, musel jsem je odmítnout. Chtěl jsem být týmu přínosem, ne jít dohrát kariéru. Tak jsem na konci přestupového období oznámil, že končím.

Připravoval jste se na konec kariéry nějak dlouhodobě?

Ve Spartě jsem od sedmatřiceti podepisoval smlouvu vždycky po roce, takže jsem o tom přemýšlet musel. Ten konec se blížil rok co rok. Už tehdy jsem ale věděl, že bych u hokeje rád zůstal.

A co kdyby předtím v průběhu kariéry přišlo nějaké zranění a vy jste musel skončit? Měl jste nějaký plán B?

Narovinu přiznám, že třeba ve třiceti bych vůbec nevěděl, co dál. Jsem vystudovaný mechanik, ale tou dobou už jsem hrál dvanáct let profesionálně hokej a nic jiného jsem prostě neuměl. Asi bych se vrhnul na studování trenérských licencí. Těžko odhadovat, jestli by mě v případě předčasného konce třeba klub podržel a pomohl mi se zařazením na nějaký post. Mimo hokej mě zajímá finančnictví, ze kterého jsem dělal zkoušky u České národní banky. Ale o to jsem se začal zajímat až někdy okolo pětatřicátého roku věku.

Nakonec jste si udělal také zkoušky na fitness trenéra. Co vás k tomu vedlo?

Mě hodně baví suchá příprava. Posilování a podobně. Myslím si, že tomu docela rozumím a chtěl jsem s tím hráčům pomáhat formou poradenství. Vážím si studovaných kluků z Fakulty tělesné výchovy a sportu, kteří sbírají zkušenosti na seminářích po celém světě, ale mnozí z nich nikdy nehráli hokej na vrcholové úrovni a nemají tedy tak docela zkušenost z praxe. Já věřím v něco jiného. Snažím se při práci s hráči využít kombinaci svých zkušeností z ledu a poznatků o anatomii, které jsem získal právě studiem.

Pečovat o sebe asi umíte dobře, když jste vydržel hrát na tak vysoké úrovni až do třiačtyřiceti.

V tomhle ohledu jsem nabral hodně zkušeností ve Finsku. Kdybych tam nebyl, možná bych nevydržel tak dlouho. Dělal jsem spoustu práce mimo led. Třeba v roce 2002 mi letní příprava v Oulu skončila až v lednu. Když jsem to pak vyprávěl ve Spartě, všichni na mě koukali jako na blázna. Teď se z toho snažím čerpat. Neříkám, že když to funguje na Tona, tak to bude fungovat na každého, ale na většinu hráčů to podle mě zabrat může. Každý věří něčemu. Já chci kluky, se kterými pracuji, pořád posouvat. Nasbíral jsem nějaké zkušenosti třeba i od cyklistů, kteří jezdili Tour de France. Jsem přesvědčený, že i tohle mi pomohlo a teď se všechno snažím předávat formou poradenství, ať už jde o psychologii, výživu nebo posilovací cviky.

Na čem třeba s hráči pracujete?

Třeba na posílení jádra těla. Jedna věc je, aby byli hráči obratnější, druhá je prevence zranění. Musíte brát v úvahu, že při hokeji se na malém prostoru jinak otáčí trup, jinak nohy, jinak ruce, do toho musíte ještě něco vymyslet s pukem na holi. Snažím se s hráči probrat každý detail, který by jim mohl pomoct.

Když se ohlížíte za svou úspěšnou aktivní hráčskou kariérou, litujete něčeho?

Můj konec ve Spartě po nejlepší sezoně ve mně zůstal. Působil jsem tam skoro půlku kariéry a paradoxně jsem tam skončil po ročníku, kdy jsem vyhrál nejlepšího střelce, cenu pro hokejistu sezony a Sparta získala bronz. Z individuálního hlediska to byla vynikající sezona, ale ve svém věku jsem toužil hlavně po týmovém úspěchu. Věděl jsem, že jsem pro něj udělal maximum, ale měl jsem určité názorové neshody s vedením. Když jsem o tom pak chtěl diskutovat s nejvyšším ředitelem, nebylo mi to umožněno. Prostě věřil lidem okolo a vzkázal mi, že se s nějakým hráčem bavit nebude. Tohle jednání mě mrzelo.

Je náhoda, že jste pak odešel k největšímu rivalovi?

Do Komety jsem nešel na truc, ale z toho důvodu, že o mě měli zájem a chtěli vyhrát titul. Věděl jsem, že rivalita mezi Brnem a Prahou je obrovská, obzvlášť když Slavia už nebyla v extralize, ale o to větší motivace to pro mě byla. Získat si lidi a navázat na své výkony.

Ve druhé sezoně v dresu Komety vás zabrzdilo zranění, potom jste se vrátil do Kladna. Co vás táhlo domů?

Pavel Patera tady chtěl postavit tým na mladých klucích plus nás zkušených, co jsme se vrátili. Přestože situace v klubu nebyla ideální, snem byl postup do extraligy. Do první ligy jsem šel s respektem. Ono není jednoduché v takovém věku hrát s mladými kluky ten rozlítaný hokej. S tím jsem se ale dokázal vyrovnat. Bohužel v rozhodující fázi sezony, na kterou jsem se celý rok připravoval, přišlo zranění a nemohl jsem týmu pomoci.

Autor: (jk)