Potichu a s hořkou pachutí skončila před více než čtyřmi roky kariéra hokejového obránce Libora Procházky. Rodák z Vlašimi, který svůj život spojil s Kladnem, dnes z pozice trenéra předává zkušenosti mladým Rytířům i reprezentantům. O hráčské kariéře, ale i nové trenérské roli se rozpovídal v rozhovoru pro Kladenské listy.

Pamatujete si na svůj poslední zápas?

Ano. Hráli jsme s Chomutovem poslední zápas baráže a už jsme věděli, že spadneme z extraligy, takže pro mě to byl asi jeden z nejvíce nešťastných momentů v kariéře. Říká se, že končit se má na vrcholu. To se mi bohužel nepodařilo.

Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí skončit?

Tušil jsem to už tak od Vánoc. Cítil jsem na sobě, že mi dochází šťáva. Že to fyzicky a psychicky už není ono. Nechci říct, že celá ta sezona byla navíc, ale už mi prostě bylo čtyřicet. Jasně, že někteří hráči třeba vydrží déle, ale já mám tři děti. I proto jsem už nemohl hokeji věnovat tolik, kolik by bylo potřeba.

Takže o dalším prodloužení kariéry jste vůbec neuvažoval?

Nutkání pokračovat jsem měl. Přes léto jsem zregeneroval, ale i když jsem se chtěl dostat do kondice, přišel jsem na to, že už to prostě nedám. I když chuť hrát by tam třeba ještě byla. Měl jsem nějaké nabídky z nižších lig, ale nebyly pro mě natolik zajímavé, abych opustil rodinu.

Měl jste představu, co budete dělat po skončení kariéry?

Nějakou představu jsem měl, ale nejdřív jsem si chtěl dát tak rok pauzu, věnovat se rodině a mít klid. Hokejem jsem se živil 23 let a přestože to byl můj koníček, pořád jsem cítil nějakou zodpovědnost za klub, za svou výkonnost… Snažil jsem se dodržovat životosprávu a z role profesionála nevypadnout ani ve chvílích, kdy jsem měl volno. Od toho jsem si potřeboval odpočinout. Proto jsem si dal pauzu s tím, že jsem přemýšlel, co dál.

Jaké byly varianty?

Uvažoval jsem například o zastupování hráčů nebo skautingu pro týmy NHL, ale to jsou časově dost náročné profese. Až 200 dní ročně strávíte mimo domov. Cítil jsem, že to je v rozporu s mou touhou být nablízku rodině. Ze všech těch možností nakonec logicky vykrystalizovalo trénování, díky kterému jsem mohl zůstat v Kladně. V mládeži navíc hrají moje děti. No a dnes trénuji dorost i ročníky 2010, plus jsem teď asistent u reprezentační sedmnáctky. Takže starostí mám zase dost, ale naplňuje mě to a baví mě to.

Měl jste štěstí na dlouhou a úspěšnou kariéru. Někteří to štěstí ale nemají. Třeba jim ve třiceti kariéru předčasně ukončí zranění. Myslel jste na to a měl jste nějaká zádní vrátka?

Neměl a myslím si, že to je špatně. Říkal jsem si, že o nás, kdo jsme dlouhodobě hráli hokej, bude velký zájem i po kariéře. Neříkám, že vůbec žádný nebyl, ale rozhodně to nebylo tak, že by se ze mě všude zbláznili, protože jsem dlouho hrál na nejvyšší úrovni. Kariéra skončila, postavil jsem se na novou startovní čáru a děj se vůle boží. Naštěstí jsem netrpěl finanční nouzí, ale samozřejmě není příjemné, když najednou nemáte příjmy, na které jste byl zvyklý.

Je tedy možné, že jste konec odkládal, protože jste neměl plán B?

Mohl jsem skončit už v pětatřiceti. Měl jsem vážnější zranění a na rok jsem si od hokeje dal pauzu. V tu chvíli jsem trochu přemýšlel, co bych tak mohl dělat, ale přišel jsem na to, že vlastně nic jiného neumím. Mám sice stavební střední školu, ale s chybějící praxí a časem, který utekl od maturity, není jednoduché se v oboru prosadit. Tak jsem se vrátil k hokeji.

Když jste pak definitivně skončil, jak se zrodila vaše trenérská kariéra? Dostal jste nějaké nabídky?

Než jsem se zapojil do studia trenérských licencí, nabídek nebylo moc. Jak jsem říkal, zájem o vysloužilé hokejisty není tak velký, jak jsem si myslel. Začal jsem si tedy doplňovat trenérské vzdělání. Nakonec to, že někdo hrál x let hokej z něj automaticky nedělá dobrého trenéra. Je potřeba se průběžně vzdělávat a pochopit, že sebelepší zkušenosti z praxe je nutné opřít o teorii.

Jakou licenci máte?

Jsou tři stupně. Céčko, tedy tu nejnižší možnou, jsem dostal automaticky, protože jsem dlouhodobě hrál na profesionální úrovni. Na béčko je potřeba absolvovat školení, kurzy a závěrečné zkoušky. To mi zabralo rok. Po roční odmlce jsem začal studovat na licenci A. To trvá dva roky a teď jsem v polovině. Přitom jsem mohl mít už dávno hotovo. Ve dvaceti jsem chodil na Fakultu tělesné výchovy a sportu a kdybych ji tehdy dodělal, dostal bych áčkovou licenci automaticky. Tehdy jsem ale na školu prostě neměl čas.

Využíváte při trénování zkušenosti třeba ze Švédska, kde jste svého času hrál?

Tohle je přesně ten případ, kdy jsem měl myslet na ta zadní vrátka, jak jsme o tom mluvili. Tamní trenéři měli miliony zajímavých cvičení a já to v té době moc nevnímal. Kdybych si tehdy řekl, že chci být trenér, mohl jsem si všechno zapisovat a dneska mít zásobník stovek cvičení. Bohužel jsem to neudělal.

Ještě se vraťme k vaší hráčské kariéře, která byla skutečně bohatá. Dokázal byste z ní vypíchnout ten největší úspěch?

Byl jsem sice v Naganu, ale jenom jako náhradník. Viděl jsem to všechno z první řady, ale jako sedmý obránce jsem se do hry nedostal. Osobně jsem si více užil titul z mistrovství světa o rok později, kdy jsem byl v základní sestavě a odehrál jsem všechno.

Když se za kariérou ohlížíte, mrzí vás něco? Udělal byste něco jinak?

Rok jsem byl na zkoušce v NHL, odehrál jsem sezonu na farmě. Bylo to zrovna po tom vítězném mistrovství světa a já přijel do Ameriky jako mistr světa amoleta. Chyběla mi pokora. Možná na mě měl více tlačit agent nebo rodiče. Prostě mě někdo měl chytit za rypák a říct: „Sklapni a dělej, co ti řikaj!“ Roli, kterou jsem v Americe od trenérů dostal, jsem nepřijal, a díky tomu jsem neuspěl. Trošku to zamrzí, ale vzpomenu si na to jenom, když se mě někdo zeptá. Že bych se s tím budil a usínal, to zase ne.

Vzpomínáte na roky strávené s hokejem často?

Úplně minimálně. Jen když se potkám s klukama, se kterýma jsem hrál. S někým se vidím denně, s někým třeba jen jednou za půl roku. Pobavíme se, zavzpomínáme, ale většina z nás žije přítomností, respektive budoucností.

Máte dva osmileté syny. Připomínáte tedy své úspěchy aspoň jim? Vědí, co všechno táta dokázal? Přece jen si vás z dob aktivní kariéry těžko mohou pamatovat.

Jsem s nimi dvakrát týdně na ledě. Asi vnímají, že jsem něco odehrál. Mají kartičky a podobně. Někdy se chodí dívat na exhibice, takže určitě povědomí mají. Pro mě to ale není důležité, nechci je tím zatěžovat. Oni žijí sportem, ať už hokejem nebo fotbalem, tak jako tak. Já se je spíš snažím brzdit, aby se věnovali škole a uvědomili si, že vzdělání je na prvním místě.

Autor: (jk, mš)