Ve druhé části povídky Radmily Tomšů zachrání naše hrdiny na poslední chvíli muž, kterého nikdy předtím nepotkali. Je ale opravdu na jejich straně nebo je všechno trochu jinak?

„Nevím! Tam dole jsem v životě nebyl!“ Dag, rudý v obličeji, vztekle metal pohledy kolem sebe. „Do prdele, to si fakt myslíte, že vím, že je tam nějaká laboratoř? A že já s ní mám něco společného? Jak jste na takovou blbost vůbec přišli? Copak bych vás sem tahal, kdybych věděl, že to můžete najít? A co bych v ní asi tak dělal, prosím vás, ti, co tu byli, už jsou dávno v prachu, copak jste to neviděli?“ Bezmocně zatínal pěsti.

Stáli jsme v hloučku proti němu a mlčeli jsme.

„Má možná pravdu,“ šeptla po chvíli Karla. „Celou dobu jsme hledali něco neobvyklého, ne? Třeba to byl právě tenhle kryt, co jsme potřebovali najít…“

„Mami, táto,“ otočila se na nás rozčilená Tiringa. „Vy mu to fakt věříte? Jste padlí na hlavu nebo co? Copak vám to není celý nápadný, ty náhody? Náhodou najde kryt. Náhodou najde nás. Náhodou nás do krytu přivede. Náhodou je ten kryt výzkumná laboratoř… ježíšmarjá, jak mu to můžete žrát, ty kecy?“ Tiringa byla rozčilená na nejvyšší míru.

„Ale vždyť to není pravda!“ zvýšil hlas Dag. Skoro už křičel. „Od začátku proti mně něco máš, pořád po mně koukáš úkosem. Nic jsem ti neudělal, jen jsem ti zachránil prdel! Vám všem jsem zachránil prdel, a tohle mám za to? Jak vám mám vysvětlit, že jsem ve stejným průseru jako vy?“

„Ano?“ nedala se Tiringa. „A mohl bys nám tedy laskavě vysvětlit, kde jsi vzal tohle?“ Vytáhla cosi z kapsy a mrskla tím Dagovi pod nohy.

„Ty mrcho,“ zařval vztekle Dag, „ty jsi šmejdila v mým pokoji a prohrabávala mi věci!“

Strnul jsem. Otočili jsme se na Tiringu s nevyslovenou otázkou. Karla se zapotácela. „Tiri…?“

„No a co má bejt? Nechcete se radši zeptat, co jsem tam našla? To by vás mělo zajímat, ne? Já tam šla kvůli vám, tušila jsem, že tu něco nehraje. Měla jsem sedět na zadku a koukat na něj jak na svatej vobrázek jako vy? To jsem radši…“ Nedořekla.

„Opravdu bys nám to měl vysvětlit, Dagu!“ Rozpačitě jsem otáčel v ruce to, čím Tiringa mrskla na zem.

Mobilní databanku.

Začala se vyrábět až v době, kdy se uzavřela hradba kolem města. V dobách, kdy se ještě dalo přes den žít v domech, jsme ji vídávali v televizních reklamách. Nahradila mobil, počítač, foťák, klíče, průkazy, všechno. Ve městě ale nebyla k dostání.

Tahle byla supermoderní, ocelová, pevné konstrukce, vzteklý úder o zem ji ani trochu neponičil.

Blikala posměšně zeleným okem, plně nabitá a funkční.

Běžně tyto přístroje dle reklam vydržely nabité 48 hodin.

Naše pohledy, plné otázek, se z předmětu otočily na Daga.

Jenže na jeho místě už nikdo nestál.

„Proč jsi to udělala?“

„Co myslíš? To, že jsem se to porozhlédla, nebo že jsem ti neřekla všechno, co jsem zjistila?“

Teď jsme stáli s Tiringou proti sobě my dva.

„Proč jsi ho tak vytočila? Kdoví, co teď může udělat. Nejsi tu sama! Uvědomuješ si, že jsi možná ohrozila mámu?“

„Už mě to nebaví, tati. Tohle není život. Upnuli jsme se k prvnímu domu. Teď se všechno otočilo, a navíc ještě tenhle zvěd nebo co to vlastně je. Už si nechci hrát na to, že se zachráníme. Zůstanem tu napořád a já jsem z vás nejmladší, víš. To já tu zůstanu poslední. To já vás budu vidět umírat. Myslíš si, že to nevím? Že se toho neděsím každej den? Chci, aby se něco hnulo. Ať se stane cokoliv, ale ať se to stane rychle!“

„Myslím, že se dočkáš docela brzo.“

Otočili jsme se po hlase.

Dag stál ve dveřích a v ruce měl dalekonosný taser.

Zbraň pořádkových služeb.

Voják!

„Já to věděla,“ sykla Tiringa. „To držení těla. Taková ta kočičí pružnost. Výcvik, jasně.“

„Ano,“ potvrdil Dag. „Ale než si budeme povídat dál, dovolil bych si vás pozvat ke mně. Vím, že se vám asi moc nechce, ale slibuju, že vám na hlavě nezkřivím ani vlásek.“ Mrknul směrem k Tiri. „Tu zbraň mám spíš na obranu. Je mi jasné, co si myslíte, ale věřte, že je vše úplně jinak. Jenže abych vám to mohl dokázat, tak musím přežít, a to bych, nemít tuhle holku,“ poplácal láskyplně taser, „taky možná nemusel. Takže jestli vás můžu poprosit, běžte hlavní chodbou, řeknu vám, až bude čas odbočit. I když vlastně Tiringa už ví, kam má jít,“ dodal uštěpačně.

Místnosti, kde přebýval, byly na druhé straně chodby. Za nenápadnými dveřmi, otevřenými dokořán, jsme našli rozsáhlý apartmán. Kompletně zařízený. Sonická sprcha, Medikus mnohem modernějšího střihu než ten na ošetřovně a spousta vybavení, která nám neříkala vůbec nic. Ani nemohla. Vývoj venku pokročil a my tady vevnitř o něm neměli ani potuchy.

Dag nás pokynem ruky rozesadil do křesel, připravených do půlkruhu proti velkému, dostatečně vzdálenému stolu.

 „Než začnu vyprávět já, pustím vám pár dokumentů. Zkuste s otázkami vydržet až nakonec. Slibuju, že vám opravdu nic nezamlčím a řeknu vše, co vím.“ Zmáčkl knoflík a velká obrazovka se rozsvítila.

První film jsme my starší znali. Náborový film z doby, kdy jsme byli mladí, kdy se město s velkým humbukem stavělo a byl prováděn přísný výběr jeho budoucích obyvatel. Já, Karla i Siegfried jsme, spolu s dalšími pár tisíci lidmi, kdysi tím hustým sítem prošli. Tiringa, mladší o generaci, sledovala film s nevěřícným pohledem.

„Vy jste na to fakt skočili?“ bylo jediné, co řekla. Moje nedůvěřivá, podezřívavá dcera. Ano, věřím, že ta by na hru o experimentálním městě nepřistoupila.

Pak ale obraz přebliknul a to, co se odehrávalo v dalších záběrech, jsme sledovali s nevěřícími pohledy už všichni.

„Takže,“ pronesl váhavě Dag, když jsme už jen strnule zírali na prázdnou obrazovku, „jste pravděpodobně poslední lidé, kteří ve městě zůstali. To je první věc, co jsem vám chtěl říct.“

Odtrhl jsem pohled od monitoru a rozhlédl se kolem sebe. Já. Karla. Tiringa. Tři. Tři lidi z těch tisíců, co v městě žily? Přeběhl mi mráz po zádech. Ty záběry! Oni to věděli, věděli, že se děje něco špatného. A nechali nás bez pomoci!

„Ale… jak jste mohli dopustit, jak…“ Karla se zajíkla. „Moje Anja… Sigfried…, proč?“

Dag vzdychl. „Viděli jste. Zezačátku byla opravdu snaha postavit myslící město. Představa původních vědců byla, jak jste sami zaregistrovali, jasná. Město, co se bude samo opravovat, samo uklízet, co bude sloužit lidem. Nechtěli vytvořit roboty jako takové – říkali, že evoluce a vývoj pozitronických mozků může roboty dovést až tak daleko, že se budou cítit nadřazeni nad lidmi. Tomu se chtěli vyhnout. A tak zkusili bionizovat hmotu bez toho, že by samostatně myslela. Měla jen vykonávat pokyny. A nějaký čas to i fungovalo. Vyvinuli domy, které vykonávaly nejjednodušší rozkazy. Vyvinuli stroje, které byly naprogramovány základními instinkty, bez možnosti dalšího vývoje. Jenže zapomněli, že jakmile je to biologická hmota, hrozí nebezpečí, že se začne vyvíjet sama o sobě. A pak se bioměsto zvrhlo. Tak, jako se v těle začne šířit zhoubný nádor, se městem začalo šířit podhoubí, ve kterém novotvary ochutnaly chuť života, chuť krve. A s každou další kapkou se šířily dál a dál a rostla jejich síla. Naštěstí byly heliofobní. Slunce dlouho udržovalo jakous takous rovnováhu, ale v poslední době se zdá, že se vývoj zrychlil a už ani sluneční svit není s to zadržet jejich agresivitu.

Nevydržel jsem mlčet: „Ale proč nás tedy odsud nikdo neodvezl? Proč naopak město ohradili a nikoho nepustili ven? Vždyť to je vražda, hromadná plánovaná vražda! Co vražda, genocida! Vždyť jste nechali zabít tisíce lidí!“

Dag rezignovaně mávl rukou. „To je jednoduché. Nezůstali jste jediným bionickým městem. Po začátečním obrovském úspěchu chtěli i jiní žít jako vy, bez práce, jen tím, co je bavilo. Vylétl ohromný boom bioměst, bylo jich během pár let postaveno několik stovek. Žijí v nich miliony lidí. Dovedete si představit tu paniku, kdyby unikly informace, které máte? Kdyby se lidi, žijící v oněch městech, dozvěděli, co se tu stalo? Protože nikdo neví, z jakých důvodů se to tu tak zvrhlo. A kdyby jen to, co je horší, taky nikdo neví, jak nákazu zastavit – a ne, že by to nezkoušeli, to byste jim křivdili! Jenže nic nepomáhalo! A tak bylo jednoznačně odsouhlaseno, že v zájmu lidstva se nesmí informace z tohoto místa dostat ven. Je jen pár lidí, kteří mají nejvyšší prověření a ví, co se tu děje a dělo. Viděli jste sami záběry z jednání Nejvyšší rady. Prostě – tak dlouho se radili a domlouvali, až bylo pozdě. A tak… tak vznikla akce, nazvaná příznačně Šrot.“

„Kolikpak další měst je obehnaných zdí? Kolik dalších měst už má v sobě podobnou nákazu? Nebo chceš říct, že my jsme byli jediní, koho to postihlo? Myslím, že ti nevěřím.“

„Opravdu nevím, jak to vypadá teď poslední dobou, Tiringo,“ odpověděl smířlivě Dag. „Já o žádném dalším nakaženém městě nevím. Mám nejvyšší prověření jen dva roky a ty jsem skoro celé strávil tady. Bylo nás tu víc – celé město je nyní prošpikováno náložemi. Ten den, kdy jste zahlédli světlo Artura, jsme přijížděli z poslední akce. Moji lidé pak odešli a zůstal jsem tu jen já sám. Mám už jen jeden úkol – vše zkontrolovat a pak stisknout malý červený knoflík. Dohlédnout na to, že se akce Šrot spustí a poté urychleně opustit město. Protože zanedlouho už tu žádné nebude. Nevím přesně, na jakém principu jsou založené nálože, které město zlikvidují, ale zůstane prý jen do hloubky spečený kráter. Dalo nám to spoustu práce, nálože musely být umístěny hodně hluboko, protože město je nutno zničit od kořenů. Proto se ustoupilo od bombardování, které by vyřešilo nákazu jen na povrchu. Vlastně… už jsem to měl dávno spustit.“

„Chtěl jsi vyhodit město do povětří i s námi? To snad nemyslíš vážně?“ rozčilením mi přeskočil hlas.

„Ale my mysleli, že už tu nikdo není!“ bránil se Dag. „Podle všech dat, která jsme měli k dispozici, je město prázdné už nejméně dva měsíce!“

„A jak víš, že tu fakt nikdo další není, když i my jsme se vám dokázali schovat?“

„No… nevím,“ zrozpačitěl mladík. „Zjistit stav lidí byla věc průzkumu, a ten mi nedávno potvrdil, že až budou nálože rozmístěny, je možno je spustit, že je město prázdné…“ Nervózně si olízl rty a podíval se na nás. „Já… v životě by mě nenapadlo spustit ty nálože, když by tu ještě byli lidi!“

„Ale počkat, až nás nejdřív samo sežere, na to jsi žaludek měl, co? Jak lidumilné! No jasně, můžeš si říct, že ty vlastně nic. Vždyť jsi jen vyhodil do vzduchu město, kde nikdo živý nebyl… že to město předtím sežralo své obyvatele, za to přece nemůžeš… je mi z toho špatně, to ti říkám! Proč jsi nás teda krucinál zachraňoval? Neměl bys jednodušší nechat nás tam napospas těm obludám? Už jsi mohl mít pokoj, ne? Zmáčknul bys tlačítko, udělal frnk a šup ho, další frčka na rameno a kariérní postup jasný, ne? Tak proč ses do toho sakra motal a nenechal nás umřít, krucinál!“

Dag se na mně rozzlobeně podíval.

„Proč myslíš, že jsem tady zůstal? Nic nevíte, ale soudit umíte! Proč myslíš, že jsem tu už týden sám, jezdím sem tam a pod záminkou důkladné kontroly náloží prohledávám okolí? Proto jsem odkládal rozhodnutí, přesně z tohohle jsem měl obavy. Dobře vím, že tohle město prostě prozkoumat nejde. Je tak velké! Zkoušeli jsme i infrakamery,“ ťukl do klávesnice a mávl směrem k totálně tmavé obrazovce, “jenže ty už týdny nezachytily vůbec nic. V podstatě žádná technika nám nepomohla, ale to se není co divit. A ti průzkumníci opravdu dělali, co mohli!“ Vstal a začal rozčileně chodit po místnosti. „A přesto, že jsem vás vlastně hledal, jste mě šíleně vyděsili, když jste se objevili v tom lunaparku. Vůbec jsem nevěděl, co mám udělat, když se spustil ten povyk. Vletěl jsem tam naprosto bez přemýšlení. Myslím, že jsem vlastně už vůbec nečekal, že tady někoho potkám. Já… vůbec nevím, proč jsem vám hned neřekl pravdu. Myslel jsem si… bál jsem se…“ koukl po Tirinze, „podvědomě jsem tušil, že mi nevěříte, a tak moc jsem chtěl, abyste věřili, že nejsem váš nepřítel, že opravdu chci pomoct. Jenže jsem se bál… a pak už jsem se zas bál, že mi nebudete věřit, protože jsem vám to neřekl,“ zamotával se do toho čím dál tím víc. „Stejně jsem si nepomohl, nevěřili jste mi. Varoval jsem vás, ale vy jste neposlechli. Museli jste lézt ven, i když jste tady dole v bezpečí. Vždyť jste tu byli sakra pár dní, než jste jak malí kluci utekli zas ven… „ postupně zmlkl.

„Ví o nás?“ Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Kdo?“ zvedl oči Dag.

„Kdo,“ ušklíbl jsem se. „Tví šéfové. Ti samaritáni, co jim tolik leží na srdci dobro lidstva. Tak ví, nebo ne?“

„Já…“ lezlo z Daga jak z chlupaté deky. „Zatím jsem se o vás nezmínil.“

Nedivil jsem se. „Nikdo z ostatních obyvatel se z města ven nedostal, to víš, ne?“

„Vím,“ řekl smutně Dag. „Právě proto jsem byl zatím zticha. Ale přemýšlím o tom! Nechci vás tu nechat! Nemůžu. A pořád mám na mysli, jestli jste opravdu ti poslední…“

„Šrot,“ pronesla Tiringa, která si už Dagovy promluvy moc nevšímala. „Šrot,“ převalovala to slovo po jazyku jako staré víno. „Tak my jsme pro venek jen šrot. Starý železo, určený k sešrotování.“ Vstala. „Musíš nás vzít ven. Je třeba říct lidem, co se může stát. Nemusí vzniknout panika, sakra, ne? Když se budou hlídat první příznaky…“

Krytem se najednou rozezněl vysoký přerývaný zvuk sirény. Světla začala blikat, pak se opět ustálila, ale přešla na nouzový režim.

Dag vyskočil. „Aktivace!“ zakřičel. „Do prdele, někdo vzdáleně aktivoval nálože, tohle je signál, co měl zaznít po stisknutí tlačítka.“

„Že by někdo hlídal hlídače?“ ušklíbla se Tiringa. „Vítej ve Šrotu, drahý zachránče. Tak kdepak máš to vozítko, kterým jsi měl odfrčet do bezpečí? Počítám, že bude mít vypuštěná kola, přinejmenším. Kolik máme času? Nějaký další nápad?“

Dag už seděl u přístrojů, po obrazovce horečnatým tempem přelétaly různé zprávy.

„Tady,“ vykřikl najednou. Tlačili jsme se mu za zády a snažili se vyluštit, co tam stojí psáno.

„Zpráva z Rady,“ vysvětloval rychle. „Vypadá to, že se nakazila budova, stojící venku, za zdí. Poprvé! Podhoubí zřejmě začalo natahovat chapadla i mimo rámec města!“

„A co jste čekali?“ zasmála se hořce Karla. „Tady už téměř nic živého není, už i my jsme zmizeli v tomhle krytu. Na co by město čekalo? Má hlad, musí anektovat dál. A že je venku co brát! To až zjistí, to bude mela!“

„Nebude. V té chvíli už z něj bude jeden velký škvarek. Musíme pryč. Okamžitě. Vemte si jen to nejnutnější, vodu, léky, pořádné boty. Jdeme.“

„Ale proč to spustil někdo na dálku, když jsi na to tady ty?“ Tiringa už zas měla ten svůj nepřístupný výraz.

„Nevím! Teda nejspíš proto, že jsem prošvihl odeslat několik posledních kontrolních signálů, jak jsem se tady s váma hádal. Asi si myslí, že jsem mrtvej nebo co, ale to už je fuk, musíme zmizet!“

Dag vyskočil, popadl batoh, který ležel vedle na polici a bez ladu a skladu do něj začal cpát záznamové karty. Ohlédl se. „Tak dělejte, ne? Za pět minut sraz u dveří do laboratoře, na nikoho se nečeká, musíme vypadnout!“

„Ale kam? Chceš říct, že tu existuje nějaký východ?“

„Samozřejmě. Nebo si myslíš, že jsem sem spadl z nebe?“

My hloupí! Proč nás to nenapadlo dřív? Jak by se sem asi dostaly ty tuny výbušnin? Dag by se nám asi od srdce zasmál, kdyby zjistil, že jsme si opravdu mysleli, že se do města dostal vzduchem. Ta nepřístupná zeď kolem evokovala jedinou cestu, a to s padákem. A přitom… pověsti o únikovém východu opravdu nelhaly, Měli jsme ho na dosah.

Jen jsme se na něj vůbec nezeptali.

Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů

Minulá povídka: Povídka Kladenských listů: Šrot 2