Central Tři sestry XINDL X Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • Nohavica

Povídka Kladenských listů: Šrot 1

Čtvrtek, 8. Listopad 2018 07:00

Povídka Radmily Tomšů bude hodně napínavá a dobrodružná. Vypráví o tom, jak snadno se mohou zvrtnout naše představy o dokonalém životě.

Plížil jsem se tmavou ulicí. Temná ústa dveří lákala kolemjdoucí do svých tajuplných zákoutí, ale já jejich volání odolával. Dobře jsem věděl, co se v nich skrývá. Mé město není jemné a hravé, je kruté a nikomu nic neodpouští, zvláště pak v noci.

Kradmo jsem se ohlédl. Tiringa se stále držela na dohled. Pohybuje se v ulicích stejně dobře jako já a navíc má výhodu ve své štíhlé pružné postavě, mládí, dravosti.

Rána.

To bylo o fous. Jak jsem se ohlédnul, špička mé nohy rozhrnula stín u dveří, které jsem právě míjel a stříbřitá mříž s naostřenými hroty sjela dolů jako blesk. To, že se teď nesvíjím přibitý k vchodu hladového domu, mohu přičítat jen a jen velké dávce štěstí. Tiringa za mnou strnula. Budova se zachvěla zlostí a vztekem nad promarněnou příležitostí. Teď se už nenasytí. Past, která v noci sklapne, se otevře zas až s ránem. Další důvod držet se od této ulice dál. Ten dům si mne bude setsakra dobře pamatovat.

Plížíme se s Tiringou mezi zubatými nočními stíny domů, v době, kdy v městě už není téměř žádné osazenstvo. Uvnitř vyhladovělých domů nikdo nepřežil. Jediné bezpečí, které lze v našem městě najít, je hluboko pod zemí. V tmavých kobkách, kde s peřinou přetaženou přes hlavu sní pár zbylých obyvatel své sny o dobách, kdy město bývalo bezpečné i v noci, O dobách, kdy se domy s příchodem tmy neměnily na obří pasti, živící se masem a krví těch, kteří se neprozřetelně přiblíží na dosah.

Prokletí.

Prokleté město, prokleté domy, prokleté vozy. Jeden z nich se právě vynořil zpoza rohu. Strnuli jsme. Tramvaj namáhavě vytáčela slepé světlomety a pomalu popojížděla ulicí. Skřípot kovu sílil. Nejraději bych se schoulil do klubíčka a zacpal si uši, ale dobře jsem věděl, že se nesmím ani hnout. Doufal jsem, že Tiringa stojí, stejně jako já, v bezpečné zóně. To, že nesmí ani mrknout, ví moc dobře. Noční tramvaje jsou nebezpeční predátoři. Naštěstí nedokážou rozlišit nehybné předměty. Stačí však sebemenší podezření a elektrické výboje, které vypálí jejich tyčové sběrače, jsou nelítostně přesné.

Město je experiment.

Experiment šílených vědců, kteří chtěli vybudovat soběstačné domy, soběstačnou dopravu a infrastrukturu. Lidé se v tomto městě měli jen bavit. Město za ně mělo pracovat. Město za ně mělo uklízet. Město je mělo živit a bavit. Každý dům, každou tramvaj, každý podchod i zkušební dvě stanice metra nacpali elektronikou k prasknutí. Nejmodernější materiály oživili čipy, propojili je v síti a nainstalovali do nich nejnovější programy, které se měly samy vyvíjet a učit se ze svých omylů. Lidé se prali o možnost usadit se v tomto městě. Jak lákavé! Kdo by nechtěl žít tam, kde pokud nechce, nemusí dělat nic, než se bavit? Špinavé prádlo? Hoď na podlahu, dům se postará. Máš na botách hlínu? To ses tedy musel hodně snažit, ulice jsou jak ze škatulky, ale nešť. Jdi klidně až do ložnice, dům to uklidí. Máš hlad? Otevři lednici nebo zajdi do nejbližší restaurace, nabídka nepřeberná. Domácí práce? U nás neznáme. Máme přece inteligentní domy!

A pak se někde stala chyba. Město ožilo, ale ne tak, jak si představovali jejich tvůrci. Stavby lačně nasávaly energii ze sítí, ale ještě lačněji toužily po energii z krve. Lidé to netušili. Nejdřív se začala ztrácet malá zvířata. Nepřítomnost krys a myší byla vysvětlena nebývalou čistotou ulic, zahrad a městských zákoutí. Nepřítomnost koček a psů byla navenek vysvětlována nechutí obyvatel starat se o zvířata – vždyť je tolik jiných lákavých možností všude kolem! Jen majitelé sami nešťastně pátrali po svých mazlíčcích a nevěřícně kroutili hlavami. Jenže pak začaly mizet děti. To už bylo celé město obehnané vysokou zdí a obyvatelé, kteří je chtěli opustit, zjistili, že není kudy.

Jsme sociální experiment, který se vymkl kontrole. Jsme ponecháni napospas sami sobě a svým běsům. Nikdo se nechce zodpovídat za to, že se inteligentní domy změnily v domy hrůzy a po silnicích se prohání zmutovaná vozidla. Na všechny zprávy, maily či volání o pomoc přicházela jedna a táž odpověď: Podepsali jste vstup do experimentu na vlastní nebezpečí. Že jste nebyli varováni? A kdo z vás se zeptal? Cesta zpět není možná.

Proto se plížíme ztichlými ulicemi, proto se vyhýbáme inkoustově černým skvrnám na chodnících. Hledáme dům, ten první, ten základní, ve kterém vše vzniklo. Podle útržků informací, posbíraných od začátku konce, by v něm mělo být řešení. Plány města. Plány podzemních údržbových chodeb. Energetický zdroj. Snad i úniková cesta. Hledáme jediný dům, který nezmutoval a nezahnal své obyvatele do podzemních nor. Prchli z něho sami, v hrůze z toho, co stvořili. A my věříme, že to, co v domě najdeme, nás spasí. Iracionální víra, ale bez ní už nám nezbývá vůbec nic.

Jsme čtyři. Tedy… Zbyli jsme čtyři z původního počtu lidí v našem okolí, kteří nerezignovali a věřili, že existuje cesta ven. Ty proklaté hladové domy a kovoví predátoři v ulicích dostali už řadu z nás. Jak řídne naše společenství, zpomaluje se i náš postup a slábne naděje.

Město je rozlehlé a ten zatracený První může být kdekoliv. Stihli jsme zatím projít sotva polovinu budov. Ve dne nemá smysl hledat. Domy jsou všechny stejné – perfektní, vzdušné, nádherně zařízené… a mrtvé. Fungují jako kdysi – uklízí, rekuperují vzduch, zajišťují potravu. Až s příchodem tmy se změní na hladové příšery a tím se odliší.

„… sis toho?“ Trhl jsem sebou. Tiringa mě došla a naléhavě šeptala. V zadumání jsem ji vůbec nevnímal. Chyba! Obrovská chyba. Nemusela to být má dcera, kdo mi zaklepal na rameno. Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala. Rozevřel jsem mapu a zakreslil odhalené pasti poslední prošlé ulice. Dům se stříbřitou mříží jsem obkroužil kolečkem. A pak jsem zkusmo natočil mapu směrem, kam ukazovala.

„Ale tam podle mapy nic není… bývalá zoologická zahrada, vedle ní botanická a před nimi…“

„Lunapark,“ vydechla Tiringa. „Nikdy jste mě tam nevzali…“

Přehlédl jsem její vyčítavý tón a zahloubal se do mapy.

„Je to daleko. Vrátíme se. Hodíme dnešní zjištění do mapy a k botanické se přesuneme zítra přes den. Najdeme skrýš, vyspíme se a večer to opatrně prozkoumáme. Ale proč by byl První zrovna tam? V okolí Zoo a lunaparku snad ani žádné obytné domy nikdy nebyly. Pamatuju si jen zahrady a parky. Do těch míst jsme zatím ani neplánovali jít, nechávali jsme si je na konec.“

Ani jeden z nás se slůvkem nezmínil o tom, co jsme vlastně zahlédli. Jako bychom si nechtěli vůbec připustit, že doslova a do písmene svitla naděje. Mezi temnými okny krvelačných budov zablikala jiskérka světla. Jako maják na útesu, jako rozkomíhaný plamínek roztékající se svíčky. Nebo jako bludička, která nás svede do nejhlubších pater beznaděje a tam nás, plné žalu a sklíčenosti, opustí v moři zoufalství.

„Poprvé, kdy jste snad opravdu na něco narazili a ty mě chceš nechat tady?“ Karla zuřila. Moc se mi líbila, jak stála s rukama v bocích a z očí jí létaly blesky. „Neexistuje. Zítra jdeme všichni.“

„V žádném případě. Není to tam prozkoumané. Nevíme, zda cestou najdeme vhodnou skrýš. Nebudeme riskovat…“

Skočila mi do řeči: „Ani náhodou. Už mám po krk krtkování tady v té černé díře. Jestli jste zahlédli světlo, musí to být První. Žádný dům v noci nesvítí. Nesvítí ani jedna lampa. Prostě nic. Žádné světlo v noci. Nikde. Nikdy. Kdo to má ksakru vědět líp než ty, chodíš těma černýma ulicema už roky. Musí to být První! A jestli není, tak ať! Už nemůžu! Už nechci! Nebudu už sedět doma a zas šílet strachy, jestli se vrátíte. Pochop mě přece…“ zlomil se jí hlas.

Obávám se, že jsme jedna z mála rodin, které přežily. A také ne celá. Malou Anju jsme neuhlídali. Už je to tak dávno, že vzpomínka na kudrnatou holčičku s rozesmátýma očima skoro nebolí. Podíval jsem se na svou ženu. Ano, být doma a čekat, zda se jí muž a dcera vrátí z průzkumu, musí být zničující. Siegfried, můj bratr, říkal, že většinu času, co jsme pryč, Karla prospí. Nadopuje se léky a spí. Pokud to neudělá, chodí celou noc po ložnici, ode zdi ke zdi, sem a tam, patnáct kroků, otočit, dalších patnáct kroků. Donekonečna, do rozbřesku nebo do našeho příchodu.

 Přitáhl jsem ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů.

Půjdeme všichni.

Naše město je úchvatné. Čisté. Vonící. Okouzlující.

Zlé.

Neznám nic rozdílnějšího než dvě tváře našeho města. Přes den čarovná mladá dáma, s koketně nasazeným čepečkem a běloskvoucím šatem. V noci obludná bestie, neznající slitování.

Procházeli jsme denními ulicemi, ozvěny našich kroků se odrážely od nehybných kamenných portálů. Zatím jsme nepotkali nikoho, i když doufáme, že tu pořád ještě žije několik skupin, stejně ostražitých jako jsme my. Nebojíme se jich, není proč. Máme společného nepřítele, je zbytečné vysilovat se ve vzájemných půtkách. Nejsme soupeři – potravy je dostatek, a úkrytů zatím také. My, co jsme dokázali přečkat poslední roky, známe cenu života.

Kdysi jsme si mysleli, že není nic lehčího, než ve městě přežít. Přes den užívat domy tak, jako dříve a na noc se stáhnout do sklepení. Vydrželi jsme tak žít dlouho. Narodilo se i pár dětí, Tiringa a Anja byly jedny z nich. Věčná izolace a nemožnost kontaktu s vnějším světem však časem způsobily ponorkovou nemoc. Začali jsme toužit po životě za zdí. Po běžných činnostech, které nás před tím tak frustrovaly. Po normálním lidském životě.

A začali jsme dělat chyby.

Zaplatili jsme tvrdě. Město nelítostně potrestá každý špatný krok, pohyb či zaváhání. A co je nejhorší, nákaza se začala rozrůstat. Proniká hlouběji a hlouběji, jde za tmou. Některé z úkrytů už jsou nepoužitelné. Metro, ve kterém se zprvu skrývalo nejvíc lidí, je nyní obrovským hladovým chřtánem.

Nespočítám, kolikrát už jsme se stěhovali, stále níž a níž. Nejbezpečnější jsou nyní spodní patra podzemních garáží. Přístupy přes vrata jsme po velké námaze zablokovali. Dveřmi se dovnitř plechová monstra nedostanou, i když to zkouší. Přesto musíme horními patry chodit opatrně a ničeho se nedotýkat. Minule se Siegfried v mezipatře omylem přiblížil moc blízko k červené skříni, označené FIRE. Hadí jazyk by nebyl rychlejší než to, co rozběsněně rozrazilo plechová dvířka. Jen díky bleskové reakci naštěstí přežil jen s modřinami a zhmožděnými žebry. Ne, zmutované přístroje rozhodně nejsou žádní domácí mazlíci.

Rozhlédl jsem se po naší malé skupině.

Společně jsme úkryt neopouštěli snad ještě nikdy. Karla nervózně postávala u dveří, perfektně sbalená, jako ze škatulky. Tiringa, zvyklá jinak chodit nalehko, ještě dobalovala poslední věci, o kterých si myslela, že se můžou hodit. Siegfried, batoh na zádech, naposled procházel vše, co jsme zanechávali na místě, zda jsme nezapomněli něco důležitého. Protáhl jsem se kolem Karly, otevřel dveře a vyšel jako první. Nahoře je sice den, ale obezřetnosti není nikdy dost.

Vystoupali jsme na povrch a do očí nás bodly sluneční paprsky. Ještě ke všemu bude dneska jak naschvál vedro. Pochodovali jsme středem ulic, městem, které se nad námi skvělo a blýskalo jak koruna králů, ale chutnalo jak pelyněk.

V poledne Siegfried opatrně vyzkoušel restauraci, kterou jsme zrovna míjeli. Vypadali jsme možná směšně, jak jsme očima viseli na malé mechanické dětské hračce, která rejdila pod stoly, dotýkala se stěn, skříní, stolů. Měli jsme těch káčátek a zajíčků v zásobě plno, vzhledem k absenci elektroniky to byly jediné pohyblivé věci, na které nákaza nepůsobila.

Zářivě žluté káče nevyvolalo žádnou reakci. Stejně tak ani na světelné nebo laserové paprsky, kterými jsme výzkum dovršili. Ano, přes den jsou domy ještě klidné, ale vzhledem ke stále se měnící situaci nechceme riskovat. Najedli jsme se, nabrali zásoby vody a šlapali dál. Chůze po městské dlažbě není dlouhodobě nic moc, a Karla, která z nás byla nejvíc z kondice, už toho měla za chvíli plné zuby.

„Musíme najít úkryt,“ slyšel jsem zezadu Tiringu. Uzavírala náš malý průvod. „Máma už nemůže!“

„Tady ale žádné garáže nikde poblíž nejsou,“ pronesl pochmurně Siegfried. Byl proti tomu, abychom šli všichni, a tónem hlasu to dával patřičně najevo.

Podíval jsem se do mapy. Byli jsme v oblasti, kde stály domy spíše rodinného typu, prosklené, minimalistické, uniformní. Hluboké garáže se stavěly u velkých zábavných center nebo na parkovištích okrajových čtvrtí. Zde měl každý dům svou, podzemní nebyly třeba.

„Kruci,“ zaklel jsem. „Tady nemůžeme zůstat. Není tu vůbec nic, kam bychom se mohli na noc ukrýt. Nejbližší garáže jsou odtud ještě asi osm kilometrů. Prostě musíme jít dál!“

„Počítali jste s tím, že těch pár kiláků ujdem,“ řekl Siegfried. „Já vám říkal, že to není jen tak. Můžeme použít autobus. Přes den by pořád ještě mohl být bezpečný.“

„Chceš to opravdu vyzkoušet? Na vlastní kůži? Víš, jak dlouho si už nikdo nedovolil do některého z těch monster vlézt? To radši Karlu ponesu,“ kontroval jsem já.

Karla však zarputile šlapala dál, i když bylo vidět, jak ji každý krok bolí.

„Začíná se stmívat,“ připomněla po čase zezadu opět Tiringa. Má na to vycvičené oko, ostatní si změny intenzity světla ještě nepovšimli. „Kam až musíme dojít, tati?“

„Musíme obejít ten blbej lunapark, garáže jsou u předních vchodů,“ nahlédnul jsem do mapy.

„Tak ho nebudem obcházet,“ zavrčel Siegfried. „Nejlepší bude ho projít, ne? Jedna z bran je už jen kousek a cestu si tak zkrátíme o pořádný kus!“

Oponoval jsem: „Nepůjdem přes lunapark, nevíme, co se tam ve tmě děje!“

Siegfried si stál na svém: „Jenže kolem je to ještě minimálně čtyři kilometry. Naším tempem hodina. Do hodiny je tma a bude zle. Tady jsme šíleně na ráně, první plecháč nás dostane. Jdeme přes park.“

Horká hlava Siegfried. Už dřív nám několikrát způsobil pernou chvilku, občas bylo tělo rychlejší než myšlenka. Sám tvrdí, že je nejspíš dítě Štěstěny. Vyvázl ze situací, kdy by každý jiný byl už na kousky. Směje se, že jen díky jeho osobnímu kouzlu. Občas bych ho přetrhl. Snažil jsem se jeho rozhodnutí zvrátit, ale když ti tři prošli nejbližší branou dovnitř, nezbylo mi nic jiného, než udělat totéž.

Za vchodem jsem se chviličku zastavil a rozhlédl se.

Přesto, že slunce, visící kousek nad obzorem, mi ještě hřálo do zad, zježily se mi všechny chlupy.

Barevný veselý svět nepřirozeně tichého a klidného lunaparku.

Chybí jen rozjívený dětský křik.

Já ale v duchu slyším křik úplně jiný.

Potřásl jsem hlavou a přidal do kroku. Tady nás nesmí noc zastihnout ani za nic.

Pokračování příští čtvrtek.

Čtěte také:

Povídka Kladenských listů: Děvče nešťastný

Autor: Radmila Tomšů


banbad