V povídce Dagmar Lachmanové se podíváme do historie. Kam? Přece do doby Polyxeny z Perštejna, známější jako Polyxena z Lobkovic.

Starý Ješek překvapením téměř upustil korbel. „Co že se to v tej Praze stalo?“ Přiložil si k uchu dlaň a zaposlouchal se do rozhovoru na konci stolu. Kupci si tam povídali s hostinským. A jak tak poslouchal, polilo ho najednou horko a vzápětí se mu po zádech rozeběhl mráz. „To přeci nejni možný! Tak nakonec sem to byl já, kdo tehdá neměl rozum?“ Zavřel oči před silou, s jakou ho udeřila dávná vzpomínka. Stále živá, přestože stará přes třicet let.

„Takovádle zima už v říjnu, kdo to kdy viděl? Eště že ta zatracená vánice už přešla. Dobrý tři dny si nedala pokoj.“ Hajný Ješek se zamračil, poškrabal se v černočerných rozježených vousech a nespokojeně zamžoural do obrovských hromad sněhu třpytících se v odpoledním slunci. Povzdechl si, přivolal psa, zavřel vrátka a nahodil si na ramena těžký pytel i trávnici naducanou voňavým senem. Pak se rozhlédl a v místě, kde tušil pěšinu, zabořil odhodlaně nohu do vysoké závěje. Zajela mu tam až téměř po stehno.

„Uff, to ale bude štrapác. No, co nadělám, přeci jim to tam musim zanýst. Dyť by ta zvěř ubohá byla jinak dočista o hladu.“

„Haf! Hafhaf!!!“ souhlasil nadšeně strakatý chundelatý psík Myšák a s rozběhem hupsnul rovnou do největší kupy hned u plotu.

„A ty, psisko jedno, nejanči a drž se v mejch stopách,“ napomenul ho Ješek. „Chvála Pánubohu, že jsme s děckama ze vsi ty žaludy stihli šecky posbírat. O den pozdějc, a už by nám zapadaly tímdle nadělenim. Dyť ani panstvo ze zámku nestačilo vodjet. Teďka holt budou muset počkat, esli to třeba eště neroztaje. Beztak se jejich mladá princeznička do tej Prahy letos nijak netěší.

Jo, vloni, to bylo něco jinýho. To popoháněla mámu, aby vodjeli co nejdřív, dyž tam její milej Kryštůfek eště byl. Prej – jak je hezkej, zcestovalej a vzdělanej! To bylo něco pro naši princeznu. Ta už dobrejch pár tuctů knížek taky přečetla. Ale k čemu jí to teď je, chudeře malý. Mladej má hluboko do kapsy, vodjel zas bůhvíkam, a vona si stejně musí vzít starýho, co nesmrdí grošem. Veselka bude hnedle po Novým roce. Onehdá řikal v krčmě správce, že její táta, pan Vratislav, dejž mu Pánbů věčnou slávu, zanechal vdově a děckám majetek ouplně zadluženej.“

Ješek se prodíral vysokými závějemi. Nebýt všude sníh, došel by z hájovny na zámek za chvilenku. Ani by slunko na obloze nestačilo moc popoběhnout. Teď už se ale vláčel ke krmelci, který byl asi ve třetině cesty, pořádnou dobu. Odhadoval, že po suchu a kdyby si pospíšil, došel by za ten čas až do města a možná i nazpátek. S obavami zvedl hlavu k nebi. Bude mít co dělat, aby se vrátil domů, než se z kostela za lesem ozve klekání. Naštěstí už jen pár kroků a bude moci svůj náklad složit do nahrubo stlučených jeslí. A do hájovny, polehku, pak pošlape o poznání rychleji.

„Tak, drobečkové, máte tu večeři,“ zabručel po chvíli spokojeně a hvízdnul na psa, který se mezitím kousek zatoulal. Téměř jako odpověď se ozval naléhavý štěkot.

„Myšáku? Co to tam máš? Už du za tebou… a šmankote! Cosi tam pod stromem leží! Jakási srnečka už to hlady nevydržela? Nebo ji strhnul vlk?“ Ješek odhodil prázdný pytel a snažil se co nejrychleji dostat k psíkovi.

„Ale to ne! To přeci nejni možný!! Kdepak srnečka. Dyť je to… Kuš Myšáku! Nemůžeš přeci našej princezničce voblizovat vobličej. Ukaž, dejchá? Jo, dejchá. Je enom dočista bez sebe. Eště že tak. To je nápad, vydat se sem v takovýmdle mrazu. Co já teď s tebou, děvče nešťastný… Do zámku to do soumraku nestačim…“

Rozhodování bylo krátké. Do hájovny je to blíž. Dívku bylo třeba dostat co nejdříve do tepla. Přehodil si ji přes rameno jako předtím pytel se žaludy a vykročil. Promáčený a namrzlý lem jejího širokého, kožešinou podšitého pláště ho tloukl do kolen.

„Že vona se cestou někde probořila do potoka! Poběž Myšáku! Domů! Hm… kdy že to bylo, co sem ji dočista promočenou prvně našel právě pod tímdle dubem? A kdy sem ji taky nes do hájovny? No… nebylo jí ještě ani deset. Choulila se tady v dešti, zoubky jí cvakaly zimou, ale neplakala. Prej věděla, že pro ni přídu. Jako já. Hajnej Ješek, kerýho předtím nikdá neviděla. Prej jí to pověděl ten strom, pod kerým seděla. Prej s ní šecky ty stromy mluví, ale nikomu vo tom nesmí povědít, jen mně. Ptáčátko mrňavý. Sem se bál, že z ní mluví horká nemoc. Podle šatů sem si domyslel, že je z panskýho domu, ale že je přímo ze zámku, to sem tehdá eště nevěděl. Dyť měli páni té drobotiny snad na dva tucty. Kdo by se v nich vyznal… A todle pískle bylo jejich devátý.

Jo, tenkrát musela zvostat na noc. A když sem ji ráno do zámku přived, ani ji nehubovali. Takovou měli radost, že je naživu. A že sem ji zachránil, daroval mně pan Vratislav těšínku. Považ, takovou vzácnost. Dyť ty pušky vyráběj až v Těšíně, kdesi ve Slezsku. A stojí celý jmění. No ale to bylo naposled, co sem vod nich něco takovýho dostal. Protože ta jejich cácorka utíkala do lesa každou chvilku a voni už potom věděli, kde ji maj hledat. Dycky poslali chůvu s kočím a ti si malou vodvezli.

A víš, ty pse jeden všetečnej, proč sem porád běhala? To bys neuhád. Chodívala si povídat se stromama. Prej jí každej strom umí povědít, co se kolem něho stane. Vbrzku i za hromadu roků. No nevim… Dyby to byla pravda, bylo by to čarování jakési a to je jistojistě proti Pánubohu.

Ale holka dovopravdy dycky věděla, kdy a kam du a esli sem doma, nebo v lese. A co vona šecko nenapovídala…

Z támdletoho javoru že budou housle. A za moc let na nich budou hrát jacísi černě odění páni a lidi jim budou tleskat. Jeden pán že bude ženatej a jinej zase svěcenej. Co by ne. Šak si pak pozdějc ten strom přišel vybrat mistr houslař. A ženatej je kdejakej muzikant a náš posvěcenej velebníček hraje na skřipky taky tuze pěkně… A z jednej lípy prej bude kolíbka, z dalšího stromu ňákej jinej nábytek, pak špalek na sekání dříví a z jinýho prej i stožár u jakejsi lodi. No, já nikdá žádnou loď neviděl, ale šecko je možný.

A vůbec, děcka si toho navymýšlej… Si přectav, že mně neřikala Ješku, ale Ježku, prej že mám vousiska ježatý jako von… Co řikala. Říká mi tak furtumfurt, i když už je z ní velká slečna.“

Ješkovo břímě se pohnulo a z kožešinové kapuce se slabě ozvalo: „Ježku, ten špalek… ten špalek není…“

„Jo, jo, já vim… Vydržte, princezničko, co nevidět budeme v teple u kamen. Pořádně sem je naložil, než sem vodešel.“

„Ježku, já přece nejsem princezna, kdy už mi konečně začneš říkat jménem?“

„Dyť se to méno k tak jemnej slečince nehodí. Polyxena… A přitom má vaše máma méno takový hezký. Marie, Marjánka. Ouplně jako naše, i když je ze Španěl. A buďte tiše, slunko už zapadá a začíná přituhovat. Ať vám ten mráz nejde do plic. Šecko mi povíte, až budem uvnitř.“

Jen co za sebou Ješek zavřel dveře na závoru, složil dívku do pruhovaných peřin. Měla zase zavřené oči a Ješek nevěděl, jestli znovu omdlela, nebo jen usnula. Vyzul jí boty, sundal plášť, nad šaty zaváhal. Tehdy před lety o tom nepřemýšlel. Byla malé dítě… Pak mávnul rukou a nechal to tak, živůtek měla koneckonců suchý. Pod širokou sukní jí nohy obalil kožešinou a peřinou ji přikryl až po bradu.

Otočil se k bidlu pod stropem a sundal z něj několik plátěných pytlíčků.

„Bude to chtít pořádnej hrnek svařenejch bylinek s medem,“ bručel si pro sebe. „A taky kapku něčeho vostřejšího. A já si dám taky. Řek bych, že si to zasloužim.“

Z rohu místnosti se ozvalo vzlyknutí.

„Copak, princezničko? Už je přeci šecko v pořádku.“

„Není, Ježečku. A nikdy už nebude.“

„Ale děte. Dyť ste sama řikala, že si toho svýho Kryštůfka vzít nemůžete, dyž tu práci u císařskýho dvora nedostal. A že musíte pomoct rodině, tak jako vaše vostatní sestry. A jak ste nakonec byla ráda, dyž vo vás požádal ten rožmberskej pan Vilém. A dyž vypijete tendle puclák, tak ani horkou nemoc nedostanete. To vám povim, děvče, byl to holej nerozum, jít dneska do lesa. Co vás to popadlo?“

„Já musela, Ježku. Ten dub! On mě volal. Potřeboval mi to říct teď. Protože se sem po svatbě už nevrátím.“

„I pro páníčka! Nemáte přeci jenom horečku? Dub že vás volal?“

„Ježku! Přece jsem ti mockrát povídala, že se mnou stromy mluví. Proč mi pořád nevěříš? Ten strom bude… on říkal, že z něj bude…“

„Jo, já vim. Špalek na sekání dřeva.“

„Na sekání dřeva ne, Ježku. Bude to špalek… popravčí. A pod ním v krvi… Tam v Praze na náměstí popraví sedmadvacet mužů. Samé evangelíky a mezi nimi i… Kryštofa. Já to viděla. Můj dub mi to ukázal.“

Čtěte také: Povídka Kladenských listů: Poslední

 „Princezno, vás z tý zimy chytá fantas. Proč by někdo ty pány mordoval? Dyť tu žijem, katolíci i evangelíci, v míru, ne? A pan Harant z Polžic a Bezdružic je přeci katolík? A nač by ten kus dřeva vozili do Prahy zrovinka vod nás z Litomyšle? Dyť tam maj lesů kolem města dost! A vůbec – stromy přeci nemluvěj! Já vo tom dozajista něco vim, dyž sem hajnej.“ Ješkův hlas zněl čím dál tím zoufaleji. Napil se z hrnku a bezradně si povzdechl.

Pak ale znovu nabral do plic vzduch a s ním přišlo odhodlání. Teď už to říct musí. Narovnal se a pronesl, jak nejrozhodněji uměl: „Slečno Polyxeno z Pernštejna, přeci nejste žádný malý dítě. Dyť budete zakrátko paní. Tak si konečně přestaňte vymejšlet takový nesmysly. Teď už musíte dovopravdy dostat rozum!“

Autor: Dagmar Lachmanové