Central Tři sestry XINDL X Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • Nohavica

Povídka Kladenských listů: Poslední

Čtvrtek, 25. Říjen 2018 07:20

O posledním živém tvorovi, který přežil na palubě kosmické lodi, nám ve své povídce vypráví Barbora Vrobelová.

 Den 19 833 palubního kalendáře

Probíhá identifikace

Identifikace dokončena

             Revizní Vypořadatel č.1 – zajišťující odbornou revizi

Přístup povolen

Probíhá identifikace ReVIzorem

Identifikace dokončena

             Autopilotní palubní počítač kosmické lodi Dědictví

Zadejte hledanou informaci_

Vyhodnocuji…

Den 19 387 palubního kalendáře

             Umrtí Sasary Tareové

                          Registrace: pasažér

                          Tělesný stav: zdravá

                          Duševní stav: trpící depresemi s následným sebepoškozováním

                          Příčina smrti: sebevražda

                                       Důvod: neschopnost socializace

             Počet cestujících = 0_

Vyhodnocuji…

Den 19 833 palubního kalendáře

             ERROR

             ERROR

Ověřuji…

             Počet cestujících = 1_

Robot se rozhodl odpojit od hlavního zdroje. Počítač už mu nemohl poskytnout žádné nové informace. Ještě chvíli vyčkal, dokud kóje, ve které setrvával, nedokončila jeho obvyklou tělesnou prohlídku, a poté s pípnutím vystoupil. Ještě překontroloval práci po podřadném stroji a rychlým krokem se vydal k ošetřovně.

Po vymření posádky měli být všichni roboti vypnuti v jejich kójích, aby se jim nezkracovala životnost. Jeho však počítač probudil, kvůli pasažérovi, který se před pár týdny objevil na palubě, respektive když ho před pár týdny počítač zaznamenal… Tvorovi se celou tu dobu dařilo unikat z robotových spárů. Musel tu být už déle, protože znal všechny možné cesty. To, že ho počítač nezaznamenal už dřív, nebo proč se ho nedařilo chytit, mohlo jedině značit, že nešlo o dospělého lidského jedince. Možná něco daleko menšího… Dítě? Ale to by ho někdo z posádky musel propašovat na palubu.

Až teprve v posledních hodinách robot pojal podezření, zda černý pasažér nemá něco společného se samotnou Sasarou Tareovou. Výskyty černého pasažéra byly vždy v blízkosti ošetřovny, kde tělo slečny Tareové čekalo na lékařský posudek doktora Reyse, zesnulého 17 202. dne.

Před robotem se otevřely dveře ošetřovny a vzápětí se spustil poplašný alarm. Napojil se k terminálu vedle vstupních dveří a uzavřel ventilové šachty v celém sektoru. Mezitím, když byl ve chvilkové nehybnosti, se mu tvor prosmýkl pod nohama a vydal se chodbou na útěk.

Robot v klidu pronásledoval vetřelce. Nemusel nikam spěchat. Kromě ventilace vyřadil i většinu dveří, a tak vedla jediná úniková cesta přímo do nachystané pasti. Svými senzory vnímal zrychlený dech, zvýšený tep a stoupající hladinu adrenalinu v živočišné krvi. Všechny hodnoty zmizely, jakmile zavřel poslední dveře a uvěznil černou pasažérku v přetlakové komoře.

Přešel do ovládací místnosti a zapnul mikrofon. „Identifikuj se.“

Malá hnědá myška upustila kus masa, který ukradla mrtvé a korálkovýma očima se podívala na robota za sklem.

Tělo na ošetřovně pro ni muselo být jediným možným zdrojem jídla. Roboti totiž před spánkem většinu potravin zapečetily do vzduchotěsných boxů. Ty zbylé se očividně zkazily nebo došly. Chladem konzervované, sotva rozkladem poznamenané a hlavně volně přístupné tělo slečny Tareové bylo tím pádem perfektní.

Čtěte také:

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí

 Myš byla nejspíš původní majetek jednoho ze členů posádky, který unikl ze své klece. Ale… jak se může jednat o věc, když je to poslední žijící tvor na palubě? Nerozuměl lidské zálibě přechovávat jiné tvory. Jediné, co věděl, bylo, že hrozně toužil po tom, aby se aspoň jeden z jeho majitelů vrátil. On sám byl myš, lapen v pasti a přitom on sám měl rozhodnout o tom, co mu nikdy nepříslušelo… Neměl by nechat myš na palubě, ale v tomhle bylo něco víc. Věděl, že nová posádka nikdy nedorazí… Měl by se aspoň přiblížit k tomu, co pro něj znamenali? Rozhodovat, myslet… To mu nepřišlo správné. Miloval lidstvo příliš na to, aby něco takového udělal.

Ruka doteď váhající na červeném tlačítku jej stiskla. Dveře přetlakové komory se otevřely a Poslední zmizela v hlubinách chladného vesmíru.

Přišel nový příkaz od počítače.

Dědictví dál plula sama. Bez pasažéra a s revizorem uloženým ke spánku. Dědictví bez dědictví, bez poslání a smyslu. Loď, která kdysi vezla budoucnost rasy, která už nemohla být obnovena, spustila své autodestrukční hodiny…

Autor: Barbora Vrobelová


banbad