V dramatickém příběhu se Barbora Vrobelová zamýšlí nad dilematem, do kterého se dostává matka dvou dětí.

Odporná malá stvoření ruší můj klid. Tvorové bezpáteřní, naruby obrácení, pronikli do mého království. Copak už zapomněli, jak nepříznivé je pohybovat se v mojí přítomnosti? Cítit z nich jde strach a zlost, radost. Ať se neopováží pošpinit zem, která mi patří!

Dítě bezcitně taženo svou matkou propuklo v neutuchající pláč. Bolely jej nohy a bylo příliš unavené. Nemohlo už dál. Matka nesoucí jeho mladšího sourozence zatínala zlostí zuby. Pláč jejího drobečka jí rval uši, ale momentálně pro něj nemohla nic udělat. Měla daleko horší problém, než byla únava nějakého haranta. Ti muži byli blízko a pláč dítěte jim mohl jasně říct, kde se nachází. Stiskla drobnou ručku pevněji. Nemůže jej pustit… ještě ne.

Matčiny kroky sestoupily z bezpečné cesty. Brodění v měkké rašelině ji hodně zpomalovalo, nehledě na to, že teď měla v náručí děti obě. Jeden chybný krok do hlubších míst a ušetří vojákům práci. Jejich kroky a hlasy se přibližovaly. Mezi stromy mohla zahlédnout míhající se šedé uniformy. Nemohla to vzdát. Byla tak blízko! On jí přece pomůže. Musí! Vždy má pomáhat všem dobrým. A ona dobrá je. Každý to říká. Pomůže.

Našla znovu pevnou zem ve stejnou chvíli, jako vojáci našli ji.

„Támhle je!“

Postavila drobečka opět na nohy, ale tentokrát jeho ruku nechala volnou. Utíkala dál zanechávajíc za sebou jedno ze svých dětí, aniž by se otočila.

Dítě se snažilo dohnat svou matku, ale do cesty se mu připletla větev. Zakoplo a rozrazilo si koleno. Po tvářích mu tekly slzy, ale bálo se dál brečet nahlas. Bálo se vzdalujících se zad matky víc, než přibližujících se vojáků. Co když se pro něj nevrátí…

V rašelině pod ním se objevily první bubliny mrzutého probuzení.

Vojáci lehce přebrodili rašelinu a s tasenými meči se vrhli za uprchlíky. V tu samou chvíli začala křičet matka.

„Pomoz mi! Já, pravá a jediná královna Kraturského království žádám tebe, králi a strážce tohoto lesa, zachraň život mého syna. Je čistý, nevinný, hříchem nepoznamenaný. Prosím! Ochraň mého chlapečka před vrahy mého bratra. Na ničem jiném mi nezáleží, než na jeho životě.“

V rašelině se objevily další bubliny a královnina noha se smýkla po kluzké zemi. Země, na které před chvílí stála, se hlouběji prohnula do studené vody a opět se vrátila do původní polohy. Vojáci zůstali hrůzou na místě přikovaní tváří v tvář obrovské zelené hadí hlavě, která se vedle nich vynořila.

„Můj pane.“ vydechla úlevou královna.

Ostrůvky pevné půdy mizely a zase se objevovaly, když strážce přesouval své těžké tělo, aby lépe viděl na klečící ženu.

„Proč nepláčeš?… Ty nevinná… před smrtí. Strach máš, maličká.“

„Pane tohoto lesa. Strach mám, ale o svého syna. Kdybych brečela, stejně by mé slzy nikdo nevyslyšel. Nikdo, kromě tebe… Děkuji-“ Žena se zarazila při pohledu do hadích očí, které jí probodávaly duši.

„Nikdo slzy nevyslyšel… Já nevyslyším. Krev v mém příbytku mě uráží. Ti, kteří chtěli zabít… zabiti.“

Královna zůstala strnulá. Ta shovívavá slova nepatřila jí. Otočila se. Její malá dcerka zadržovala vzlyky tváří tvář obrovské stvůře a z odřených kolenou jí tekla krev. Takhle to nechtěla. Takhle to nemělo být!

„Elisho, zlatíčko… pojď k mamince.“ Natáhla pro ni roztřesenou ruku.

Malá dívenka jen sledovala, jak v jedné chvíli polovina její matky i s malým sourozencem mizí v netvorově tlamě. Nohy oblečené v rudé sukni klesly na kolena a svezly se podél strážcova těla do močálu. Nemohla spustit zrak z hadí hlavy, která se k ní přibližovala. Vojáky vidět nepotřebovala. Jejich násilně utlumený křik zněl jasněji, než kterýkoli pohled. Zůstala sama s králem a jeho mláďaty.

Čtěte také: Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí

 „Maličká… zachráněná a ztracená. Máš opravdu štěstí.“ Odfrkl si strážce posměšně a společně s mláďaty se vrátil pod hladinu.

Děvčátko se koukalo na bubliny objevující se na hladině. Čekalo na matku, zda se nevynoří mezi nimi. Čekala dlouho. Pohublá. Od slunce pobledlá. Odpočívala. A stále čeká.

Autor: Barbora Vrobelová