HORKÝŽE SLÍŽE Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • J.A.R

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 6

Čtvrtek, 11. Říjen 2018 07:30

Uplynulo moře času. Z malé Madlenky je už dávno dospělá žena, ale teprve teď došlo na to, aby se vyrovnala s minulostí. Po více než šedesáti letech se vrátí do Prahy, aby se potkala s člověkem, který má vzpomínky na jejího dědečka.

Londýn 2005

Nebyl to špatný život. Vlastně velmi dobrý. Jane se postarala, abychom oba dělali to, co pro nás bylo nejlepší. Z Richarda se stal lékař, jako byl náš otec. Opravdu dobrý lékař, oženil se, má děti, vnoučata. Já si našla pár přátel v komunitě kouzelníků. Ano, děda měl pravdu, v Británii žije mnohem více lidí, kteří oplývají magickými schopnostmi. Je příjemné se s nimi stýkat.

Můj muž, překvapivě, mezi ně nepatří. Zavrtěla jsem hlavou. Vzpomněla si na dobu, kdy jsem si poprvé všimla, jak je Ríšův učitel klavíru hezký a milý. Skoro mě to tenkrát lákalo začít se taky učit hrát. Ale jsem v oblasti hudby opravdu beznadějný případ… Naštěstí se to Chrisovi nezdálo tak podstatné. Tedy když vůbec zaznamenal mou existenci a to, že už nejsem malá holka. Teď, po padesáti letech společného života, už mu to nepřipadá důležité vůbec. Říká, že má dvě velké životní lásky – hudbu a mě.

O svých schopnostech jsem mu řekla. I o svém dětství, o tom, jak jsem se do Anglie dostala. Nemáme mezi sebou tajemství. Trochu napjatě jsem sledovala, zda něco z mého nadání zdědí náš syn. Nestalo se tak a nezdědil ani vlohy pro hudbu. Ale nějak to nevadí. Od mala miloval knihy, je z něho vysokoškolský profesor literatury. Jsme na něho s Chrisem ohromně pyšní. I na naše dvě vnučky. A už máme i jednoho pravnoučka. Mike je ještě malý, ale nedávno jsem ho pozorovala, jak si vážně povídá s pěnkavou, která mu seděla na prstíku. Něco mi říká, že právě on bude mít alespoň trochu ze schopností, které mně a Richardovi zachránily život.

Svou magii dnes používám jen málo. Spíše pro radost než pro nějaký užitek. Naučila jsem se něco z toho, co uměl děda. Nezvládám to tak dobře jako on, ale stejně máme na zahradě ty nejbujnější, nejzdravější a nejzářivější květiny z celého okolí.

A taky dokážu „slyšet“ Chrise. Nejen jeho hlas, ale taky jeho myšlenky, pokud se soustředí a pošle mi je s velkou silou. Občas to dělává. Zvláštní, že je pro muže snazší slova lásky neříkat, jen si je myslet…

Všechno je v pořádku… Se mnou i s Richardem. Jen nikdy nemluvíme o těch, co se nevrátili. Až ten článek to změnil. Alespoň pro mě, Richardovi jsem o něm neřekla.

„Chceš tam jet, viď?“ zeptal se Chris. „Pojedu s tebou.“

Pohladila jsem ho po prořídlých vlasech. Směšné, když po takhle dlouhém společném životě milujete na svém manželovi i jeho pleš. Ale je to tak.

„Musím sama, to přece víš. Potřebuju se konečně definitivně vyrovnat s minulostí.“

Pochopil a víc nenaléhal.

Praha 2005

S panem Bellakem jsem se sešla v jedné příjemné kavárně kousek od Staroměstského náměstí. Vypadal trochu ošuntěle, vlasy měl přerostlé a špatně učesané, ošoupané sako dávno vyšlo z módy. Zmínil se, že je už v důchodu, ale že celý život pracoval jako dělník v továrně. Nejspíš by se lépe cítil v nějaké druhořadé hospodě, ale zdálo se mi, že se na mě snaží udělat dojem. Ne že by se mu to příliš dařilo. Neřekla jsem mu, že Oskar Lanzer byl můj dědeček. Jen, že jsem ho znávala, chtěla jsem, aby neměl zábrany. Více jsem poslouchala, než mluvila.

„Nevim, jak to dělal. Ale vždycky ňák dokázal splašit jídlo. Brambory, mrkev, hrách… Škoda, že maso neuměl, ale i tak nás bylo dost, co krmíval. Neumíte si představit, jaký sme měli hlad… Ale nebylo to jenom vo jídle. Taky nám povídal vo nás, vo Židech. Ten toho znal, to byste nevěřila. Já byl tenkrát malej kluk, takže to víte, že sem ty historky hltal. Nejradši sem měl příběh, jak Mojžíš vyvedl Židy z Egypta. Kolikrát se mi pak v noci zdálo, že nás někdo, nejspíš právě pan Lanzer, dostává ven z Terezína a že se nad Němcama zavíraj vlny Rudýho moře. Akorát že tam žádný moře nebylo. Jenom řeka. No to by nejspíš nestačilo, co?

Ale to je jedno. Von nás těma svýma bájema přesvědčoval, že za něco stojíme. Že my Židi sme vopravdový, skutečný lidi. Němci měli nejspíš jinej názor, když s náma zacházeli jak se zvířatama. Nebo jak s číslama. Každýmu vytetovali číslo, věděla ste to? Tím nás volali, né ménem. Já myslím, že mě měl vopravdu rád, staral se vo mě jak vo vlastního, když moji rodiče umřeli.“

„Neměl žádnou vlastní rodinu?“

„Měl dceru a jejího mužskýho. To byl doktor. Taky se snažil pomáhat. Pracoval v nemocnici. Ale pak vonemocněl a poslali ho do Osvěčimi. Není divu, že něco chytl. Nemoce se tam šířily jak na běžícím pásu. A von s těma marodama byl furt.

Jeho žena vodjela s nim. Nechtěla ho nechat samotnýho. Bylo to někdy tak půl roku po tom, co sme do Terezína přijeli. Řikal sem vám, že sme všici byli ve stejným transportu?“

Zavřela jsem oči. Klidně to mohl být jeden z těch kluků, co jsem viděla ve Veletrhu. Možná jsme se potkali.

„Prý měl ještě vnučku a vnuka, ale ti zmizeli kdoví kde, eště než sme dorazili do Terezína. Člověku se nechce ani pomyslet, co se s nima stalo. I když, aspoň nezažili to další. Možná to bylo lepší, co už člověk ví.“

Zeptala jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. Co ve skutečnosti v článku nebylo.

„Napsal jste, že vás zachránil. Tím, že pro vás sehnal mrkev? Že vám vyprávěl pohádky?“

Věděla jsem, že to zní nehezky, ale nemohla jsem si pomoct. Čekala jsem něco víc. Zaváhal, ale pak pokračoval ve vyprávění.

„Ne tak úplně. No jo, určitě to bylo důležitý, ale… Blížil se už konec války. To sme poznali i my. Čuchali sme to ve vzduchu. Tak sme začali všici doufat, že přece jenom přežijem. Jenomže pak se vobjevilo moje jméno na seznamu těch, co měli vodjet v jednom z posledních transportů. Tenkrát už sme věděli, co to znamená. A pan Oskar… nevim, jak to zařídil, ale udělal to. Dostal mě z toho transportu a vodjel místo mě. Po válce sem zišťoval, co se s nim stalo. Šel do plynu hned po příjezdu.“

Nevím, jak se mi povedlo ten rozhovor ukončit. Pocítila jsem k tomu člověku tak strašlivou nenávist, že to možná i poznal. Nebo snad ne. Nevěděla jsem a bylo mi to jedno. Takový… póvl. Za někoho takového děda obětoval život? Kdyby jeho nebylo, mohl děda žít!

Šla jsem na hřbitov. Nad hlavou mi svítilo zářivé jarní listí a cosi sladce vonělo. Požehnaný klid, jenom švitoření ptáků a vzdálená pražská doprava. Minul mne hlouček turistů, cosi se mne ptali anglicky, ale tvářila jsem se, že nerozumím. Nechtěla jsem s nikým mluvit, chtěla jsem vzpomínat.

Nakonec jsem narazila na náhrobek Jiřího Ortena. Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí – přečetla jsem. Nevím proč, ale nějak mi to přineslo útěchu. To, co se stalo, bylo dědovo rozhodnutí. A při tom, jaký byl, nemohl jednat jinak.

A dneska už by stejně byl mrtvý.

A Salomon Bellak žije.

A ať je jaký je, každý zachráněný život je důležitý, i ten jeho.

A on na dědu vzpomíná s láskou.

Nenávist vůči němu zmizela. Dokonce i ta zarputilá nenávist, kterou jsem stále cítila k Němcům, se konečně zmírnila. Procházela jsem mezi náhrobky, našla jsem i ten, za kterým mi Viktor dal kdysi pusu. Nemohla jsem si pomoct, usmívala jsem se.

V trávě rozkvetly fialky.

Nakonec jsem se odhodlala zajít i do Pinkasovy synagogy. Už mi o ní pár lidí vyprávělo, ale vidět to na vlastní oči… a slyšet… Oči mi klouzaly po tisících jmen na stěnách, současně mi jedno za druhým vnikalo do uší.

„Helena Broderová z Brna, deset let, Terezín; Marta Broderová z Brna, tři roky, Treblinka… Josef Morgenstern ze Slaného, sedmdesát tři let, Osvětim…“ četl hlas, jehož hebký tón byl v kontrastu s hrůzou, která se skrývala za ním.

Jedno jméno za druhým v nekonečném sledu. Jedno jméno vedle druhého v nespočitatelné změti písmen. Téměř osmdesát tisíc přetržených osudů. Bloudila jsem pohledem a hledala známá jména. A našla jsem je všechna. Malvína Taussová, Šimon Tauss, Anna Taussová, Rebeka Edelsteinová, Viktor Steiner… Nakonec i těch pár nejbližších. Oskar Lanzer, Jiří Kernbach, Žofie Kernbachová. Děda, rodiče. A kromě nich… Marie Kernbachová, Richard Kernbach. Zatmělo se mi před očima. Netušila jsem, že pro tenhle svět jsme my dva s Richardem mrtví. Měla jsem to vědět. Do Anglie jsme se přece dostali tak podivným, pro normální lidi nepochopitelným způsobem. Jane usoudila, že bude lepší, když tam nebudeme žít pod vlastními jmény…

Najednou jsem věděla, co musím udělat dál. Musím se sem vrátit s celou naší rodinou. S Richardem, s Chrisem, s naším synem, s vnučkami, s malým Mikem. Musím jim přece konečně říct, jaké jsou jejich kořeny. Seznámit je se Salomonem Bellakem. Vyprávět jim o Mojžíšovi, o královně ze Sáby, o mamince, tatínkovi, o dědovi. O tom, že jsou alespoň z půlky Židé a mají být na to hrdí. Uvědomila jsem si, že když jim o nich všech budeme vyprávět, budou mnohem méně mrtví, než byli celé ty roky. Protože pak budou žít v nás.

Čtěte také:

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 5

Znovu jsem se zadívala na své a Richardovo jméno. Polkla jsem a pohnula rukou. Nepatrný dotek magie smazal ze stěny dvě skupiny slov. Nikdo to netušil, ale počet obětí se právě o dvě snížil.

Díky za všechno, dědo.

 Autor: Kateřina Vágnerová


banbad


  1. sport

    Kladeňáci zvládli penalty a vezou z Meteoru dva body

  2. zprávy

    V Kladně vyřídí operátoři záchranky až 1500 hovorů denně

  3. zprávy

    Sedmileté Amálce z Doks přispívá na rehabilitační pobyty Dobrý anděl

  4. sport

    Volejbalisté Kladna nezvládli další tie-break, tentokrát ve Zlíně

  5. sport

    Gólová přestřelka nakonec znamenala dva body pro kladenské Rytíře

  6. foto

    FOTO: Plzeňská zeď jménem Navara vychytala hráče Alpiqu

  7. zprávy

    Kladenští musheři zahájili letošní sezonu v Abertamech

  8. zprávy

    Ve Slaném se zrodila koaliční dohoda, starosta Hrabánek zůstane ve funkci

  9. foto

    FOTO: Na kladenské škole E. Beneše odhalili historické fresky

  10. rozhovor

    Jiří Klesnil: Se sezónou jsem maximálně spokojený!

  11. foto

    FOTO: Ve Slaném je od čtvrtka namontován babybox nové generace

  12. pozvánka

    Žáci kladenských škol mohou navštívit zákulisí Centralu Kladno

  13. foto

    Při dopravní nehodě u Hořešovic vyhasl život řidiče dodávky

  14. zprávy

    Kladenské Vánoce v ohrožení? Rada města zrušila zakázky na jejich zajištění

  15. pozvánka

    Kladenská nemocnice bude slavit Světový den seniorů, kostí a kloubů

  16. zprávy

    Provoz ekologického střediska Čabárna podpoří krajská dotace

  17. pozvánka

    Zlonické železniční muzeum hostí oslavy 700 let obce Lisovice

  18. krimi

    Vandal se v Kladně vyřádil na octavii, škoda jde do desetitisíců

  19. pozvánka

    Legendární Horkýže Slíže míří do Kladna! A bude to nářez

  20. zprávy

    Preventivní semináře o kybernetické kriminalitě míří i do kladenských škol