HORKÝŽE SLÍŽE Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • J.A.R

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 5

Čtvrtek, 4. Říjen 2018 07:50

Madlenka i její bráška jsou v bezpečí v Anglii. Její rodiče a dědeček bohužel ne. Madlenka je s nimi díky svým mimořádným schopnostem ve spojení. Je jenom otázka, zda je to pro ni to nejlepší, co může být.

Na Jane bylo vidět, jak moc se jí ulevilo. Zavolala ještě pár lidí, co to s magií uměli. A teprve v té chvíli jsem zjistila, že to, že se mi to povedlo, považují za zázrak. Že nikdo nevěřil, že to dokážu. Protože v celé Anglii uměl hýbat prostorem jen David a teď už to neumí nikdo.

Já se hned chtěla vrátit pro maminku a tatínka a dědu, ale oni mi to nedovolili. Že je proti magickým zákonům dělat takové věci tak rychle za sebou, že se má magie vyčerpala a musí se zase doplnit. Stejně jsem to zkusila, ale měli pravdu. Prostor se nepohnul a mně bylo špatně. Trvalo dva dny, než mi bylo trochu líp, ale prostor se stejně nehýbal. Pokusila jsem se alespoň poslat za dědou svou myšlenku. To se povedlo.

Madlenko! Konečně! Jste v pořádku?“

„Dědo?! Jsi tam? My jsme v pořádku, ale já se chci pro vás vrátit a ono to nejde!“

„Jste v pořádku, díky Bohu, jste živí a zdraví,“ opakoval děda pořád dokola a já najednou pochopila, že ani on tak úplně nevěřil, že všechno zvládnu, a že ty dva dny, co o mně nic nevěděl, musely být hrozné. Pak se konečně vzpamatoval.

„Nemůžeš se pro nás vrátit, rozumíš? Ani kdybys to zvládla, tak to nejde. Už jsme na cestě, a pokud neznáš místo, kam se potřebuješ dostat, tak to nedokážeš. NEZKOUŠEJ TO! Dávej teď pozor, Madlenko. Až budeme v Terezíně, tak nás nejspíš neuslyšíš. Ale je možné, že se občas někdo dostane ven. Podle všeho se chodí pracovat i mimo pevnost, do zemědělství. Zkusím se k takové práci dostat. A řeknu i mamince. Vysvětlím jí, že na tebe musí hodně myslet a jak má mluvit tak, aby se k tobě její slova dostala. Maminku přece umíš ‚slyšet‘. Půjde to, uvidíš. Budeme ve spojení.“

Nějak to jde. Spojení funguje, i když jen taktak. Ríša teď všude se mnou chodí jako pejsek, drží se mě za ruku a nechce se pustit. A v noci brečí. A já ho nechám s sebou chodit a dokonce někdy, když je tma, vlezu k němu do postele, obejmu ho a pevně držím, jako mi to dělávala maminka, když jsem byla malá a něco ošklivého se mi zdálo.

Ríša je ještě mrně a neumí anglicky, takže má tady jenom mě. Vlastně se vůbec nedivím, že je tak vyděšený. Já bych taky byla, kdybych nic nevěděla o magii a hýbání prostorem, a najednou byla někde úplně jinde, daleko od maminky a tatínka. To je těžké i pro mě a to vím, jak se to všechno stalo.

Někdy mi připadá, že i já mám jenom jeho, i když Jane je na nás moc hodná, i když já s angličtinou problém nemám a i když alespoň někdy mluvím s dědou a někdy slyším maminku a někdy, to hrozně málo, i tatínka.

A tak spolu ležíme v posteli a já mu šeptám, co naši vzkazují. A povídám mu o Mojžíšovi a o tom, že se přece Židé nakonec dostali do zaslíbené země, že my se do ní taky dostali a že i rodiče a děda do ní nakonec doputujou. Říkám to napůl jemu a napůl sobě. Ríša pak přestane brečet a usne a já ho k sobě tisknu ze všech sil a snažím se, abych nebrečela já. Někdy to přece jen nevydržím a brečím a brečím, ale pak mě to jeho teplé tělíčko uklidní a uspí.

 

Maminku slýchám nejčastěji, protože děda se k práci v zemědělství nedostal. Jen někdy, třeba když bylo potřeba sklízet nebo tak. Ale byl to on, kdo mi na mé důrazné přání nakonec řekl pravdu o Viktorovi. Že zemřel na zápal plic, ještě než oni do Terezína přijeli. Neměla jsem se ptát, někdy je lepší věci nevědět. Mohla bych doufat, že je v pořádku. Místo toho jsem zase brečela.

Maminka by mi takovou věc neřekla. Ta se snaží na mě mluvit vždycky tak, abych z toho měla radost.

„Maruško, děda mi všechno vysvětlil, co je s vámi. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, ale vím přece o těch podivnostech, co umí. Vždycky jsem věděla, i když jsem na to nechtěla myslet. No ale ta mrkev a cibule se odněkud vzít musela, že?

Že i ty nějaké ty věci umíš, jsem taky tušila, ale vždycky jsem si spíše přála, aby to nebyla pravda. Teď ne. Teď jsem šťastná, že jsi dokázala sebe a Ríšu dostat do bezpečí. Alespoň chci dědovi věřit, že mi říká pravdu. I když ty dva dny, co tě prý neslyšel… Myslela jsem, že ho snad zabiju. Že poslal moje děťátka kdovíkam. No, teď jsem opravdu ráda.

Ale neboj se, není to tady tak zlé, neměj kvůli nám starost. Musíme hodně pracovat a místa není moc. Ale jde to. Tatínek pracuje v nemocnici. Víš, jak je rád, že zase může operovat? To je pro něj lepší než vykládat vagóny. Moc vás pozdravuje, říká, ať jste na sebe opatrní…

Maruško, dávej pozor na Ríšu, ať pořádně jí, poslouchá paní Jane, ať se učí. Ty taky studium nezanedbávej. Vzdělání je důležité. To je dobře, že jste v Anglii, alespoň se naučíte pořádně jazyk, po válce se vám to bude hodit…

Žijeme tady i kulturně. Chodíme na koncerty, je tady spousta hudebníků, co nám hrají. Konečně jsem se zase dočkala svého milovaného Mozarta. Pan Krása hrál směs jeho skladeb na klavír a znělo to přenádherně. Hned jsem si vzpomenula na Ríšu. Vždyť víš, že jeho učitel říkal, že má pro hru na klavír nadání. Zkus poprosit paní Jane, zda by mu nemohla hudební výuku zajistit. A pokud se to povede, dohlédni na něj, ať pořádně cvičí. Má dobré základy, ale pokud nebude pilně pracovat, všechno se to ztratí…

Však i tady se děti věnují hudbě. Zakládají různé sbory, malé i větší. Zrovna včera měla koncert děvčata. Musela jsem myslet na tebe, jak jsi vždycky krásně zpívala…“

Moje zlatá maminka. Já prý krásně zpívala. Děda říkával, že kvákám jako žába. A tatínek se smál a říkal mi „moje Rusalko bezhlasá“. Maminka taky věděla, že zpívat neumím. Jenom teď na to asi zapomněla.

Poslouchám maminku a dávám pozor na Ríšu. A snažím se, abych se i já pořádně učila a netrápila se. Jenomže to není vždycky jednoduché. Protože maminka neví, že někdy slyším i to, co mi říkat nechtěla. To tehdy, když je přespříliš rozčílená nebo smutná. Nikoho jiného, vždycky jenom ji, je to jako poslouchat, jak někdo mluví do telefonu.

„Taky vám tak mrznou ruce, paní Ireno? To je těžká věc, zima už je pomalu na krku a po ránu je notně chladno. A ani doma se člověk neohřeje. Ráno jsme měly zmrzlou vodu. Vám taky v pokoji netopí?…

No, měla jsem věru štěstí, co byste tomu řekla? Za ty poukázky, co nám dávají, jsem si mohla koupit vlastní zimník, co mi ho sebrali, jen jsme sem přijeli. Nu což, alespoň mi snad bude trochu tepleji. I Jiřímu bych ráda něco na sebe sehnala a otci, ale oni říkají, že se tolik ven nedostanou, že hlavně já abych byla v teple…

Jiří byl včera nešťastný. Operovali nějakého malého hocha. Nebyl ani o moc starší než náš Ríša. Měl zápal slepého střeva. A uprostřed operace vypadl proud… Ten chlapec umřel. Jiří nekřičívá, ale teď křičel. Že jsme jak ve středověku. Léky dochází, netopí se a před námi zima…“

Vím, že tohle jsem slyšet neměla. Ale stejně jsem lapala každé slovo, co jsem mohla zaslechnout. Za každé slůvko jsem byla vděčná. Až… až jsem se dozvěděla, že oba rodiče zařadili do transportu, který mířil do Osvěčimi. Vlastně Oświęcimi, jak se to podle Jane má správně psát.

Následující dny byly strašlivé. Seděla jsem v našem pokoji a snažila se „slyšet“. Ríša chodil kolem a pořád se ptal: „Co je s tátou a mámou? Co říkají?“ a Jane přecházela neklidně z kuchyně do pokoje a zase zpátky a snažila se mě přesvědčit, abych šla něco sníst nebo abych se šla vyspat. Ale já nemohla, i když jsem nakonec přece jen únavou v křesle usnula. Copak jsem mohla něco jíst, když se ke mně dostávaly maminčiny a tatínkovy hlasy? Jen chvílemi, jen pár slov a pak celé hodiny nic. Bylo to k nepřečkání.

„Na, Jiří, vezmi si kousek chleba, alespoň kousek.“

„Takové je mi vedro, Žofinko, a takovou žízeň mám. Ten chleba suchými ústy neproderu. Hlad snad ani necítím. Jen tu žízeň.“

„Snad už konečně konec cesty je tady. Víc už bychom asi nepřežili. Počkej, Jiří, podepřu tě.“

„Mám tě rád, Žofi, málo jsem ti to říkal. Víš, myslím, že už je to opravdu konec cesty. Alespoň té mé. Už nemám více sil. Jenom jedno je mi útěchou na tom konci. Že věřím tvému otci, že děti jsou v bezpečí. Pozdravuj je, Žofi, řekni jim, že jsem je měl rád.“

„Jiří!!! Ne, nechte ho, on bude v pořádku, neodvádějte ho!“

„Bohunka se jmenujete? Nic si z toho nedělejte, že nám ostříhali vlasy. Alespoň těch vší jsme se zbavili. Teď prý ještě do sprch nás pustí a snad i čisté šaty nám dají. Copak vy nechcete být zase jednou čistá? Ale pravda, co na tom záleží. Já teď musím myslet na Jiřího, doufám, že ho pustí zase ke mně. Snad nás s mužskými ubytují společně. V Łodži prý rodiny bydlely dohromady, snad i tady. Takovou mám o něj starost. Měl horečku, jen se potácel. Snad mu nějaké léky dají a pustí ho za mnou.“

„Tak už jsme venku z umyváren. Jsme teď alespoň trochu čistí. Prý máme štěstí, říkají nám. Prý selekce. Nám tekla voda, těm, co šli na opačnou stranu, těm plyn. Jiří!?

… Je mráz a cesty jsou ledové. Dali nám popel, abychom ty cestičky posypali. Tolik popela. Kde berou tolik popela? Jiří!?!

… Zase selekce. Už nemám sílu. Bože, ať mě pošlou tentokrát tam, kam opravdu chci. Jiří!!!“

 Víc už jsem neslyšela. Pořád jsem říkala sobě i Ríšovi, že to je prostě tím, že zase rodiče zavřeli za ty bariéry, co se přes ně nic nedostane. Sobě, Ríšovi i dědovi jsem to říkala. Jenže toho jsem taky málo slýchala. On se jen málokdy dostal ven. A ne vždycky se mi povedlo se s ním spojit. Vlastně čím dál tím míň. Bála jsem se, že mu docházejí síly. Ale začala jsem doufat. Spojenci otevřeli druhou frontu. A začali nácky hnát zpátky do Němec. A tak jsem věřila, že nakonec bude děda v pořádku. Jenomže pak řekl ta dvě strašlivá slova: transport, Oświęcim.

Zase ty hrozné dny. Tentokrát jsem si přála, aby nikdy neskončily. Protože dokud byl děda na cestě, byla naděje. Jenomže na naší vůli to nezáleží. Ten vlak dokončil svou cestu a děda s ním.

Madlenko, dávej pozor na Ríšu. Mám tě rád, holčičko moje. Jaká škoda, že neuvidím, jak jsi vyrostla do krásy.“

„Bestie, všichni Němci jsou bestie!“

„Ne, Madlenko, to neříkej. Tak to není. Jen někteří. Jistě je hodně dobrých lidí mezi nimi. A hodně bestií mezi námi. Vzpomeň, co jsem ti říkal. Žádný národ není lepší než jiný. A žádný není celý zlý. To si pamatuj, Madlenko moje. Sbohem, holčičko.“

 To bylo naposledy, co se mnou „mluvil“. Brečela jsem celé dny.

Nepřežil nikdo. Zprávy se k nám donesly krátce po válce. Přes všechno, co jsem věděla, jsem tomu pořád úplně nevěřila. Pořád jsem doufala, že se pletu, že alespoň někdo bude v pořádku. Jenomže nikdo, NIKDO z celé naší rodiny nebo z našich přátel nezůstal. Ani plzeňská babička válku nepřežila, i když ta měla to „štěstí“, že zemřela dřív, než jí předvolání přišlo. Nebylo kam se vrátit, nebylo ke komu. Chtělo se mi umřít, ale věděla jsem, že děda by si to nepřál. A musela jsem dávat pozor na Ríšu. A tak to prostě nějak muselo jít, a tak to prostě šlo. Přestali jsme o nich mluvit, protože jsme o nich mluvit nedokázali.

Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová

Čtěte také:

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 4

 


banbad


  1. sport

    Kladeňáci zvládli penalty a vezou z Meteoru dva body

  2. zprávy

    V Kladně vyřídí operátoři záchranky až 1500 hovorů denně

  3. zprávy

    Sedmileté Amálce z Doks přispívá na rehabilitační pobyty Dobrý anděl

  4. sport

    Volejbalisté Kladna nezvládli další tie-break, tentokrát ve Zlíně

  5. sport

    Gólová přestřelka nakonec znamenala dva body pro kladenské Rytíře

  6. foto

    FOTO: Plzeňská zeď jménem Navara vychytala hráče Alpiqu

  7. zprávy

    Kladenští musheři zahájili letošní sezonu v Abertamech

  8. zprávy

    Ve Slaném se zrodila koaliční dohoda, starosta Hrabánek zůstane ve funkci

  9. foto

    FOTO: Na kladenské škole E. Beneše odhalili historické fresky

  10. rozhovor

    Jiří Klesnil: Se sezónou jsem maximálně spokojený!

  11. foto

    FOTO: Ve Slaném je od čtvrtka namontován babybox nové generace

  12. pozvánka

    Žáci kladenských škol mohou navštívit zákulisí Centralu Kladno

  13. foto

    Při dopravní nehodě u Hořešovic vyhasl život řidiče dodávky

  14. zprávy

    Kladenské Vánoce v ohrožení? Rada města zrušila zakázky na jejich zajištění

  15. pozvánka

    Kladenská nemocnice bude slavit Světový den seniorů, kostí a kloubů

  16. zprávy

    Provoz ekologického střediska Čabárna podpoří krajská dotace

  17. pozvánka

    Zlonické železniční muzeum hostí oslavy 700 let obce Lisovice

  18. krimi

    Vandal se v Kladně vyřádil na octavii, škoda jde do desetitisíců

  19. pozvánka

    Legendární Horkýže Slíže míří do Kladna! A bude to nářez

  20. zprávy

    Preventivní semináře o kybernetické kriminalitě míří i do kladenských škol