Mikuláš v Centralu Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SBF
  • SAMK
  • PRÁVNÍ PORADENSTVÍ PRO VEŘEJNOST

Povídka Kladenských listů: Doteky hrůzy, doteky štěstí – 4

Čtvrtek, 27. Září 2018 07:00

V minulé kapitole bylo neveselo, ale pořád ještě nešlo život. V té dnešní části se ukazuje, že omezování práv Židů během jejich běžného života zdaleka není to nejhorší, co je čekalo. Ale světla chanuky pořád ještě znamenají naději.

Doma je to čím dál horší, zdaleka ne tak pěkné jako ve škole. Hlavně proto, že toho čím dál tím víc nemáme, musíme a nesmíme. Od září musíme nosit na kabátě žlutou hvězdu. Všichni, i Ríša, protože už má šest. To aby každý poznal, že jsme Židi. Tatínek povídal, že je to strašně ponižující. Že si připadá označený jako dobytek. Děda se smál a říkal, že by to měl brát jako válečné vyznamenání; protože my Židé jsme prý bojovali už v tolika válkách a pořád jsme ještě tady. To znamená, že jsme nikdy opravdu neprohráli, a to prý stojí za vyznamenání. Tak já to beru, jako když nosím medaili, a proto mě to netrápí, i když to znamená, že do kina už neproklouznem.

 Ale jsou i další věci. Nesmíme kupovat maso, jablka, luštěniny, cukr, džem… Do obchodu můžeme jenom chvilku odpoledne a k holiči jenom ráno. A v tramvaji můžeme jezdit jenom v zadním voze. Když dva vozy nemá, musíme čekat na jinou. A taky nesmíme bez povolení odjet z Prahy. To tatínka trápí nejvíc. Protože se nemůže vypravit za plzeňskou babičkou a bojí se, co s ní je. A protože jsme museli odevzdat telefon, nemůže jí ani zavolat.

Děda, ten se strašně zlobil, že už nám zakázali i knihovny. To pak křičel: „Nejdřív mi seberou moje knížky a teď si je nesmím ani půjčovat!“ Většinou je ale klidný, a to je dobře, protože někdo být klidný musí, když tatínek přijde celý zmožený z nakládání vagónů (to je teď jeho práce) a maminka naříká, že už opravdu neví, co má uvařit, když jí v obchodě nic nedají.

Ještěže dědu máme. A taky pana Nováka, Eviččina tatínka. Protože ti dva se spolu domluvili, i když je to zakázané. Pan Novák shání dědovi různojaká semínka, děda z nich pěstuje zeleninu na tajném záhonu, co udělal za velkým křovím u nás na dvoře, a pak mu ji dává. Jenom musí vždycky pár dní počkat, aby nebylo nápadné, že mu ta mrkev vyrostla tak rychle. Nějakou samozřejmě vždycky nechává pro nás a naše známé, ale za ten zbytek pak od pana Nováka tajně dostane i to, co se nesmí. Třeba ten džem.

V listopadu nám zakázali i cibuli. Já ji teda nikdy neměla moc ráda, ale když ji najednou nesmíme, tak bych si ji dala. Do křupava osmaženou na čočce, kterou taky nesmíme. Nebo zelenou cibulkovou nať nakrájenou na chlebu s margarínem. Strašně mi chybí.

„Dědo, umíš i cibuli?“

„To víš, že ano, Madlenko.“

A tak jsme spolu sázeli cibuli.

O té cibuli a mrkvi ale povídám proto, abych nemusela myslet na jiné, daleko horší věci. Protože už před tou cibulí, v říjnu, začali Židy posílat do pracovních táborů. Někam do Lodže. Zprávy těm, co mají odjet, roznášejí z Židovské obce vždycky až večer. To je opravdicky hrozné. Každý večer ležím v posteli, nemůžu spát a poslouchám, jestli někdo jde. Vždycky, když podrážky, co zarachotí na chodníku, minou naše dveře, tak se mi uleví. Ale pak hned napjatě poslouchám, jak se blíží další. Zkouším počítat, kolik vteřin ticha uplyne mezi těmi doznívajícími a blížícími se kroky, a uklidňuje mě, když jsou ticha čím dál delší. Zatím se u nás nikdo nezastavil a já nakonec vždycky usnu.

Ale jinde se zastavovat musí. U jiných dveří. Protože jenom v říjnu a začátkem listopadu roznášeli ty zprávy pětkrát. Pětkrát posílali lidi do té Lodže. Říká se tomu transporty. A v každém bylo vždycky přesně tisíc lidí, nejenom mužů, ale i jejich žen a dětí; a na to, aby se na odjezd připravili, měli jenom dva dny. V půlce listopadu pak transporty pokračovaly. Ale naštěstí už ne do Polska, začaly mířit do Terezína, to je daleko blíž. Vlastně úplný kousek. Ale zase vždycky rovná tisícovka.

„Jedno se těm Němcům nemůže upřít, mají precizní smysl pro detail. Jak dokonale funguje ta jejich organizace,“ pronesl děda a i já poznala, že to nemyslí jako pochvalu.

Všichni naši známí se začali chystat, co kdyby jim taky někdy večer přinesli TU zprávu, že jsou na řadě. To aby pak stihli všechno sbalit, protože bylo důležité rozhodnout, co asi tak budou nejvíc potřebovat, protože každý si mohl sbalit jen padesát kilo a zbytek tady musel nechat. A odevzdat klíče a potvrzení, že zaplatil vodu a elektřinu, že tady nezůstal nic dlužný.

I maminka chystá – nádobí, oblečení na zimu i na jaro, co kdybychom tam zůstali dýl, to nikdo neví, na jak dlouho se do těch pracovních táborů odjíždí, nějaké svoje korále, prstýnky a tak, peřiny… no a ještě spoustu jiných věcí, co považuje za důležité.

Ríša si chtěl vzít všechna svoje autíčka, on jich má celou hromadu, ale maminka mu dovolila jenom jedno. Křičel, že tady Němcům žádné svoje auťáky nenechá, že to je radši rozbije nebo někomu dá, ale komu, když se teď zná jenom s židovskými dětmi a ty nejspíš pojedou s námi. Nebo před námi anebo po nás.

Já se pořád ještě tajně kamarádím s Evičkou, hlavně díky dědovi a jejímu tatínkovi. Evička mi říkala, že její maminka nechce, aby se mnou kamarádila, že se bojí, že se jí ani nelíbí, že se její tatínek kamarádí s dědou, ale že ten zase říká, že se s námi znali odjakživa a že vždycky byli s námi v přátelských vztazích a že na tom nic nebude měnit.

No a díky tomu nám ve svém krámě vyhradil jeden takový kout, kam jsme do beden naskládali některé naše věci – maminčin krásný porcelán s kytičkami, moje a dědovy knížky a nějaké tatínkovy lékařské nástroje. A pár těch Ríšových auťáků. Ty krabice schoval pod hromady zboží a říkal, že až se vrátíme, tak si je zas vezmeme.

Jenomže doma je bez těch věcí moc prázdno. Uběhl celý listopad a půlka prosince a transporty sice odjížděly jeden za druhým, ale nikdo z našich známých nebo přátel v nich nebyl. Takže si maminka začala přát, abychom něco zase vzali zpátky domů, abychom se alespoň na svátky najedli z hezkých talířů, ne z těch obyčejných, co z nich teď jíme. Nakonec jsme některé věci opravdu domů vrátili. Alespoň na teď.

Vánoce se vždycky slaví asi tak ve stejné době jako Chanuka. Jsem ráda, že slavíme obojí. Vánoce se mi vždycky zdály hezčí, to asi kvůli těm dárkům a stromečku a tak. Letos je to jinak. Dobře vím, že dárků moc nebude, kde by je asi tak naši sehnali, když nic nemůžeme kupovat. A peníze dostávají jen na příděl. A ono toho stejně v obchodech moc není. A navíc, jakoby se všichni dospělí jako natruc rozhodli, že teď budou slavit židovské svátky víc než ty křesťanské.

První den Chanuky letos vyšel na 15. prosince, ten osmý bude těsně před Vánocemi. Každý večer zapalujeme jednu svíčku na chanukovém svícnu. Tu první jsem směla zapálit já, druhou Ríša. Správně bychom měli dát svícen do okna, ale teď je prý lepší neprovokovat, jak říká maminka; takže ho máme postavený na stole, všichni sedíme kolem, díváme se na třepotání plamínků a posloucháme, jak nám děda povídá, proč se Chanuka slaví.

Taky jsme byli na bohoslužbě v synagoze. Jsem moc ráda, že chodíme do té v Dušní, protože je krásně vyzdobená, děda říká, že ve španělském stylu, a taky proto, že tam ženy nemusí být oddělené od mužů. Takže jsem mohla stát vedle dědy, který mě držel za ruku a z druhé strany stál Viktor. A když jeho tatínek četl z Tóry, najednou mi taky chytnul dlaň a pevně ji stisknul. Opatrně jsem po něm koukla a viděla jsem, že se mu lesknou oči. Ale tvářil se, jakože nic, tak jsem ani nemukla. Ale pak šel číst tatínek a já jsem taky skoro brečela. Protože tatínek ještě nikdy z Tóry nečetl, ale teď, když odjelo tolik lidí, tak se na něho dostalo.

Když jsme poslouchali to čtení a dívali se, jak hoří chanukové svíčky, myslím, že jsme všichni doufali, že to v příštím roce dobře dopadne. Já teda určitě.

Rok dvaačtyřicátý začal a nejprve to skoro vypadalo, že opravdu bude líp. Od poloviny prosince skoro do konce ledna neodjel jediný transport. Jenže to nevydrželo. Nejdřív začalo sněžit a mrznout a byla čím dál tím větší zima. A pak Viktor nepřišel do školy. Nevěděla jsem, jestli není nemocný, v tom počasí by nebylo divu, ale ne. Když jsem přišla domů, byl u nás pan Steiner, Viktorův tatínek. A pak už to bylo jasné, Steinerovi dostali večer před tím oznámení, že třicátého pojedou.

Nakonec jsme šli s nimi až do Veletrhu. Nesli si ty svoje věci, bylo toho spousta, museli jsme jim s tím pomoct, protože to bylo opravdu moc a moc těžké. Před branou jsme se s nimi rozloučili, dál už museli sami. Děda objal pana Steinera, my jsme si s Viktorem vážně podali ruku a slíbili si, že se zase brzy uvidíme. Protože nás za nimi určitě pošlou, co nevidět.

V únoru mrazy pokračovaly. Musela jsem na Viktora pořád myslet, zdalipak mu v tom Terezíně není zima. Usilovně jsem se snažila ho „zaslechnout“, ale nedařilo se mi to. Ptala jsem se dědy, proč to tak je, trochu divně se na mě kouknul, věděl, že slyším jen ty, co opravdu dobře znám, ale pak mi vysvětlil, že se domnívá, že Němci obehnali Terezín magickou bariérou, která brání „hlasům“ proniknout ven.

„Copak oni tuší, že existuje někdo jako my?“ To mě vyděsilo.

„Patrně ano. K naší smůle, mnozí z nich nejsou hlupáci. A dokáží si spočítat dvě a dvě. Přes veškeré proklamace o podlidech si musí být vědomi toho, že ze statistického hlediska je pravděpodobné, že i mezi Židy se občas vyskytnou jedinci s magickými schopnostmi.“

„Ale o nás dvou neví? Nepoznají, že je máme?“

„To netuším, Madlenko. Pevně doufám, že ne. Ty to poznáš? Poznala jsi to na Davidovi?“

Zavrtěla jsem hlavou a věřila jsem, že to opravdu nejde vypátrat. Protože jsem se bála, že být Židovka a čarodějka je ještě horší, než být jenom Židovka.

Pak přišlo jaro a všechno rozkvetlo. Narcisy, tulipány a později taky jasmín. Voněl tak krásně, že té vůně byla plná ulice, a tak vůbec nevadilo, že nemůžu do parku. Vždycky, když jsem šla do školy, jsem ho čichala s přivřenýma očima a doufala, že kvete i v Terezíně, a že ho tam čichá i Viktor, o kterém jsem pořád nic nevěděla.

Na začátku května přišlo TO oznámení i nám. V sobotu! Byli jsme na řadě. My čtyři Kernbachovi a děda. Maminka se rozplakala, že neví, jak to přes neděli všechno stihne nachystat. Děda ji utěšoval, že přeci všechno nachystané má. A že je dobře, že Malvína s rodinou zatím zůstává, že pořád bude někdo známý u nás bydlet a nebudem muset odevzdávat klíče. Já se hodně bála, co bude dále, ale taky trochu zaradovala, že uvidím Viktora. A taky se mi ulevilo, že už je to čekání u konce. Protože čekání je to nejhorší.

Ty dva dny, co jsme měli na přípravu, uběhly strašně rychle. Najednou bylo úterý 12. května a my jsme šli do Veletrhu. Doprovázela nás teta Malvína s Pavlem, to je její muž, pomáhali nám podobně jako my před třemi měsíci Steinerům. Jenomže tentokrát se brána zavřela za námi.

Tam, co nás nahnali, se mi pranic nelíbilo. Vůbec to tady nebylo tak hezké jako před válkou. Tenkrát se ve Veletržním paláci konala spousta důležitých výstav. Děda mě sem jednou vzal a bylo to úžasné. Paláci říkali skvost moderní architektury. Byl celý prosklený a v noci svítil do dálky.

Teď to tady bylo o moc ošklivější. Na zemi ležely dlouhé řady matrací, jedna vedle druhé, na každé číslo. A jenom úzké uličky mezi nimi. Našli jsme svoje místa. Bylo tam napsáno U357, U358, 359 a 360. Děda měl číslo jiné, U420, jeho slamník byl o kus dál, protože to bylo podle písmenek a Lanzer je v abecedě později než Kernbach.

 Maminka naříkala nad tou špínou, rychle přetahovala přes ty „postele“ naše čistá prostěradla a teplé deky. Prý abychom nechytli nějakou havěť. Toho jsem se bála i já. Opravdu nemám ráda, když po mně něco leze. Tatínek, co vždycky dbá na hygienu, se ošklíbal, že to prý Němci svou pověstnou preciznost příliš nepředvedli. A mě a Ríšu maminka poslala, abychom se podívali, kde bychom mohli nabrat vodu.

Den se táhl. Všude bylo plno lidí, všude byl zmatek, protože nikdo nevěděl, co kde je. U umýváren byla taková parta kluků, asi o něco starších než já, chtěla jsem se s nimi skamarádit, ale říkali, že holky mezi sebe neberou a Ríša je prý na ně moc malý. Tak jsem ohrnula nos a Ríšu odtáhla. Co s nimi, když jsou takoví. A přicházeli další a další lidé, nejspíš nás bude zase těch tisíc, jak to mají Němci rádi. A tisíc lidí na takovém malém místě, to je prostě moc a moc velký nával. Nikoho jsme neznali, žádný ze známých tentokrát předvolání nedostal, jenom dědu jsem viděla, jak mluví s několika lidmi, kteří vypadali, že vědí, co a jak. Jakoby měli víc informací než ostatní. To je asi dobře, protože teď už to bude vědět i děda.

Nebylo to dobře. Děda získal těch informací až moc. Tvářil se vážně a stále vážněji, přesně tak, jak to nemám ráda. Nakonec to přišlo. Večer mě vzal na takovou malou procházku kolem dokola. Sice ještě pořád bylo všude plno lidí, ale když jste uprostřed těch, co vás neznají, můžete si povídat docela stejně, jako když jste sami.

„Madlenko, až příliš jsem to odkládal. To, co chci, abys udělala, jsem měl chtít daleko dřív. Ale pořád jsem nějak doufal, že nás to mine. A že to třeba nebude v Terezíně tak zlé. Jenomže teď jsem se doslechl spoustu věcí.“ Odmlčel se a ve večerním šeru se jeho oči divně leskly.

„Musíš pryč,“ pokračoval už bez váhání. „Ty a Ríša. Teď je poslední možnost. Terezín je opravdu silně magicky opevněn. Když se tam dostaneš, už bude pozdě. Umíš se přesunout prostorem. Přece to dokážeš. Už jsi to dělala! Vím, že jsi nezkoušela vzít s sebou nikoho jiného, ale teď musíš. Ríša je ještě malý, ten by Terezín nevydržel.“

 „Dědo, to přece nemůžu. Nedokážu to! Nechci!!!“

Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela hned. Slzy mi vyhrkly až o chvíli později, když mě děda nakonec přesvědčil, že musím. Že to, že něco takového umím, mi dává povinnost zachránit brášku. Že pokud to neudělám a jemu se něco stane, budu ho mít na svědomí. A že to zvládnu, že se přesunu do Anglie k Jane, že tam už jsem byla, že vím, jak to tam vypadá, že dal Jane vědět a ona na nás čeká…

Já jsem nechtěla, opravdu ne. Nakonec jsem poslechla. Ale tajně jsem se rozhodla, že tím prostorem pohnu několikrát. Nejprve do Anglie dostanu brášku a pak se vrátím pro naše a taky dědu. Vlastně bych se mohla vracet a vracet a přenášet další a další lidi, co jen stihnu.

Děda mi přikázal, že nikomu nesmím nic říct, že to mamince a tatínkovi objasní až pak. A že nejlepší bude udělat to brzy, brzy ráno, když už je trochu světlo, ale ne moc a všichni ještě spí. Ríšovi to pak nějak vysvětlil, jako velkou tajnou hru. Oba nás probudil, když málem ještě ani nesvítalo, a odvedl do umývárny. Viděla jsem, že by mě chtěl obejmout, rozloučit se, ale nemohl, protože by vyděsil Ríšu. Tak jsem jen slyšela ve své hlavě: „Zvládneš to, Madlenko! Dávej na sebe pozor, i na Ríšu. Jane na vás bude hodná. Pokusíme se zůstat ve spojení, nevím, jak moc to půjde. Zatím snad ano, ale v Terezíně… Mám tě moc rád, holčičko moje.“

Pevně jsem chytla Ríšu, zavřela oči a pohnula prostorem. Hlava se mi točila, strašně jsem se bála, že se ztratíme, ale opravdu jsem to zvládla. Když jsem oči otevřela, uviděla jsem Jane. Byli jsme v Anglii.

Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová


banbad


  1. krimi

    Kladeňáci, pozor! Falešní policisté kradou dětem telefony

  2. pozvánka

    Škola E. Beneše v Kladně zve na Den otevřených dveří

  3. pozvánka

    S Kladenskými listy víte, kde tento týden fandit!

  4. pozvánka

    Třetí díl Průvodce historií kladenských hostinců se pokřtí v Kuklíku

  5. pozvánka

    Ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně se budou zpívat koledy

  6. krimi

    Kladenští strážníci přistihli sprejery přímo při činu

  7. pozvánka

    Kladenský aquapark připravil pro děti vstupné za korunu

  8. krimi

    Poznáte na fotografii vandala, který v Kladně poničil škodovku?

  9. foto

    FOTO: Kladenští Rytíři zdolali na domácím ledě ostravskou Porubu

  10. rozhovor

    Kladenská nemocnice nabízí ženám řešení myomatózy

  11. krimi

    Muž z Kladna byl okraden v pražském metru, policie zveřejnila fotku pachatele

  12. krimi

    Podvodníci v Kladně okradli seniorku přímo v jejím bytě

  13. foto

    FOTO: Ve středu se po kladenské nemocnici procházeli čerti, andělé a Mikuláš

  14. pozvánka

    Vánoční koncert „Hvězdička betlémská“ rozezpívá děti v kině Hutník

  15. video

    VIDEO: V kladenském Centralu si děti užily Mikulášskou stezku

  16. pozvánka

    Za jednu vstupenku na Vsetín i na Karlovarsko!

  17. sport

    Orli si dolétli do maďarské Kazinbarciky pro další postup v CEV Cupu!

  18. foto

    Cvičný požár kladenského věžáku přilákal spoustu zvědavců

  19. zprávy

    Slánskou plovárnu čeká rekonstrukce, náklady mohou přesáhnout sto milionů

  20. zprávy

    Občané Kladna dostanou více možností zapojit se do správy města