Mikuláš v Centralu Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SBF
  • SAMK
  • PRÁVNÍ PORADENSTVÍ PRO VEŘEJNOST

Povídka Kladenských listů: Kniha nejmocnější magie

Čtvrtek, 23. Srpen 2018 07:00

Co čeká na chlapce, který neumí číst ani nemá žádné magické schopnosti v knihovně plné knih o magii? A co skrývá ta nejcennější kniha, kterou nikdo nedokáže otevřít? To se dozvíme v povídce Barbory Vrobelové.

Říkají, že neumím ocenit jedinou věc, která se zde nachází. Že nepoznám skryté poklady. Opovrhují mnou, do špíny mě hází. Ti nejkrutější z nich mě litují. Nejsem výjimečný ani obdarovaný. Jsem tu, protože uklízím. Jejich poklady jsou rozházené po stolech a čekají na majitele, kteří na ně dávno zapomněli. Dostali, co chtěli, a nechali je tady být.

Zvedl jsem modrou knihu, zlehka oprášil potrhanou vazbu a položil ji na pomalu narůstající kupičku svazků. Vymáchal jsem špinavý hadr v kýblu studené vody a hodil ho na stůl. Když jsem jím smýkal sem a tam, prach odtékal v zčernalých potůčcích na zem.

„Vyždímej to, než začneš něco utírat!“ Zezadu mi přistál pohlavek. „Set sakra. Přiděláváš mi jenom víc práce.“

Chet stál nade mnou a plameny svíček vrhaly jeho zlověstnou siluetu daleko do knihovny. O rameno měl opřený smeták, který už zažil lepší léta a který popřípadě neváhal použít jako zbraň. Účesem si byli podobní.

„Ukaž ruce!“

Neochotně jsem je natáhl před sebe. Chet vytáhl rákosku a párkrát mě s ní švihnul přes dlaně. Sykl jsem. Měl jsem na nich už spoustu šrámů a některé ještě nezahojené. Mohl si to odpustit.

„Děkuji pěkně.“ řekl jsem monotónně naučená slova a otřel si bolestivé rány do kalhot.

Chet si odfrkl. Nejspíš spokojeně. Těžko říct. Hodil mokrý hadr zpátky do kýblu, vyždímal ho a přetřel mokrou kaluž. Než jsem se stačil nadát, přistála mi v rukách celá posbíraná kupa knih.

„Odnes to a nezavazej. Udělám si to sám.“

Pospíchal jsem od něj pryč, jak jen to nejrychleji šlo. Táhlou uličkou knih se ještě dlouho ozývaly jeho sprosté nadávky, dokud se nerozlehly do ticha. Do příjemného ticha.

Ve tmě chodeb mi osvětlovala cestu jediná svíčka. Ještě dlouhá, rovná, mladá, a až příliš zvědavá. Co chvíli jsem ji musel odhánět od dřevěných polic, aby její plamen náhodou nepřeskočil.

Šel jsem dlouho. Párkrát jsem musel zastavit a odpočinout si. Tíha knih mě rychle vyčerpávala. Kdybych byl pružnější, ruce bych měl vytahané až ke kotníkům.

Zadýchaný jsem konečně došel k malému zlatému medailonu, který nenápadně visel mezi zaprášenými policemi. Mohl bych ho snadno minout. Nebylo by to poprvé. Opatrně jsem položil knihy na zem. V ruce mi zbyla jediná, hnědě převázaná. Přiblížil jsem ji k medailonu a ten se slabě rozzářil. Drobné světýlko se zamihotalo a oddělilo se od mateřského kovu. Vyletělo podél plných polic a moje svíčka za ním. Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Knihu jsem pevně tlačil do prsou, aby mi splašené srdce snad nevyskočilo z hrudi.

Světýlko slabě zablikalo, zpomalilo a zastavilo. Doběhl jsem k němu a začal se rozhlížet po policích. Aniž bych si toho všiml, světlo začalo pomalu stoupat. Při rozhlížení jsem ho zahlédl až vysoko nade mnou, kde osvětlovalo jediné prázdné místo.

Příliš vysoko. Ani Chet, pokud by se postavil na špičky, by tam nedosáhl. Přesto, kdyby tady teď stál, vysmíval by se mojí nešikovnosti a malému vzrůstu.

Měl jsem toho hromotluka rád. Svým způsobem. V knihovně na tom byl jako já. Pro smích, nadávky a pošklebky byl výborný terč. Byl na nejnižší možné pozici. Dokud jsem nedorazil já. Můj strýc mi u něj dohodl práci a ani se nepozastavoval nad tím, proč má z toho Chet takovou radost. Poprvé měl někoho pod sebou i on. Někoho, o koho si příležitostně mohl otřít boty. A já jsem nereptal. Byl jsem vděčný za svůj plat a držel tedy jazyk za zuby.

Dlaždici pod mýma nohama krátce osvítilo bílé světlo a vzápětí jsem začal stoupat vzhůru. Opatrně jsem vrátil knihu na její původní místo a s bázní a úctou jsem přejel prsty po znacích na jejím hřbetě. Světýlko, které mi ukázalo cestu, zhaslo. Vrátil jsem se na zem a vzal svíčku do ruky, aby mi podruhé neutekla.

Měl jsem ještě hodně práce, ale nechtěl jsem se vrátit. Ne hned. Nedaleko odtud bylo totiž moje oblíbené místo a mě přemohla touha tam aspoň na chvilku nakouknout. Trochu prodloužená cesta nazpátek mi nevadí.

Pokračoval jsem dlouhými chodbami. Knihy se stávaly úhlednějšími a širšími. I přes své stáří stále vypadaly jako nové. O tuhle část knihovny se staralo podstatně lépe, protože sem chodilo více lidí.  A to kvůli jedné konkrétní knize.

Dřív, než jsem ji stačil spatřit, uslyšel jsem hašteřivé dětské hlasy. Už jsou tady zase… Že si nedají pokoj. Zpoza rohu jsem viděl skupinku sedmi dětí, které stály u bílého sloupku. Nejstarší z nich mohl být tak o čtyři roky mladší než já. Přesto jsem z nich pociťoval určitý respekt, který pramenil jen z čistého řazení v hierarchii. Byli to učni akademie. Já jako Špinavý se s nimi nemohu srovnávat. Odněkud si přinesly starou dřevěnou stoličku, aby mohly dosáhnout na poklad staré knihovny. Její srdce.

Na podstavci ležela velmi stará a zašlá kniha. Její věk čítal víc než několik století. Aspoň ostatní to říkali… Knihám nerozumím, ale rád je sleduji a tuhle obzvlášť. Stará potrhaná vazba už držela pohromadě jen díky složité mozaice zlatého kování, která se spojovala u mohutného zámku. Šlo o knihu opředenou mnoha legendami, jakou moc v sobě skrývá. Tu nejmocnější magii. Samotný její počátek. Otevře se jen tomu, kdo má tu samou magii uchovanou v srdci. A nenajde se z mágů nikdo, kdo by se ji nepokusil aspoň třikrát za život otevřít.

Tihle tady byli každý druhý den. Už jsem jim to přestal počítat.

Chlapec s blonďatými na krátko střiženými vlasy zápolil se zámkem a sprostě u toho klel. Možná až moc na jeho věk.

„Tak už se sakra otevři!“

Jedna z jejich svíček ke mně zamířila. Svoji jsem držel za rohem a kryl její světlo co nejvíc, abych nebyl vidět. Když mě uviděla její starší kolegyně, instinkt „osvítit jasnou cestu pro všechny“ ji dovedl přímo pod mé nohy.

Všichni přesměrovali svou pozornost na vetřelce. Blonďatý chlapec si odfrkl. Pustil knihu a seskočil ze stoličky. Našel si lepší zábavu. Zamrazilo mě.

„Ty už si tady zas?“

Vystoupil jsem dopředu. Nemělo cenu se skrývat.

„Neříkal jsem ti tady snad, že se už nemáš ukazovat?“ Narovnal se ve svých botách s podpatkem a vytahoval krk, aby dohnal moji výšku. Ještě mu kus chyběl.

„To nejde. Uklízím tu. Navíc si nemyslím, že bys s tou knihou měl zacházet tak hrubě. Poškodíš ji. Arcimág bude zuřit a bude to zas na mě.“

Jeho tvář zbrunátněla.

„Co ty nám máš co říkat, co my máme dělat, Špinavče?!“ rozkřičela se jedna z dívek. Její ohnivé vlasy tancovaly okolo obličeje jako plameny, které olizují černající dřevo. Snažila se mě zastrašit. Nemohl jsem na sobě dát znát, že to funguje. „Neumíš ani číst ani psát. Někdo jako ty by se k písmu neměl přiblížit na tisíc mil. Jsi tady jen proto, že se Širad nad tebou smiloval. Díky tvé babce. Čarodějnici, která zradila řád a zkřížila se se Špinavými.“

Zatnul jsem zuby. Ne proto, že měli pravdu, ale protože si braly mou drahocennou babičku do huby. „Na knize je nová pečeť. Při jakémkoli doteku může vyslat varování profesorům. Pokud se s nimi nechcete zaplést, radím vám ji nechat na pokoji.“

Dívčiny vlasy slehly a zbledla.

„Nelži!“ křičel blonďáček. Očividně nebyl rád, když mu někdo narušoval autoritu. „Proč by to asi tak dělali? Ha?! Možná jen, aby se takoví prosťáčci, jako jsi ty, nedotýkali něčeho, na co nemají právo.“

„Uložili ho tam proto, že někdo opakovaně bez povolení sahal na nejcennější knihu v Aretonu a hrubým zacházením ji devastoval. Protože jim záleží na tom, aby kniha, která zažila tolik generací, kolik se ani ty neučíš v studiích historie, přežila tu tvou a ještě několik dalších poté,“ ozval se za jeho zády odměřený hlas.

Starší mágové nepotřebovali svíčky. Většinou dobře viděli i bez nich. Pokaždé, když je vidím vystoupit ze stínu, moje srdce poskočí. Nechtěl bych nikoho z nich naštvat a těmhle hlupákům se to podařilo hned u tří.

Pomalu jsme se všichni uklonili příchozím. Širad si to namířil rovnou ke mně, zatímco dva zbývající profesoři, se rozhodli věnovat neukázněným učňům. Hubený mág s hustým strništěm mě chytl za loket a odtáhl stranou.

„Co tady děláš? Nemáš uklízet s Chetem v sekci K?“ soptil rozzlobeně. Uměl jsem si ho víc představit jako ohnivého démona na Lagreských ostrovech než jako učitele na akademii. Přišlo mi to směšné.

„Nad čím se culíš, blbče?“ pleskl mě po hlavě. „Nechápeš, jaký z toho můžeš mít průšvih, že jsme tě chytili při něčem takovém?“

„Ale já přece nic neudělal,“ odpověděl jsem nechápavě.

Povzdechl si a promnul si vrásky na čele. „Jako by to někoho zajímalo.“ zamumlal si pro sebe.

Chtěl jsem jej uklidnit, protože jsem byl nevinný, ale neměl jsem příležitost kvůli řevu, který vypukl mezi učni. Profesoři jim strhávali z oblečení znaky akademie, a i když se s nimi někteří drzouni prali, nemohli je dostat zpět. Něco takového znamená vyloučení. Možná jsem situaci trochu podcenil…

„A co on? To on to všechno zinscenoval. On nebude potrestán?“ ukázal na mě s brekem jeden z chlapců. Blonďák mezitím ztratil veškerou hrdost a teď seděl na zemi s hlasitým brekem.

„O to se ty nemusíš starat. O něj se postará profesor Širad.“

„Takže mu zas všechno projde?! NIKDY!“ Zrzavá dívčina se rozběhla k podstavci a uchopila rudou knihu. Než ji stačil kdokoliv zadržet, hodila ji po mně. Instinktivně jsem se rozběhl naproti. Nohy jsem měl v počátku tak ztuhlé, že se mnou doslova neudržely krok a já zakopl ve stejnou chvíli, kdy se mé prsty dotkly staré kůže. Ztěžka jsem dopadl na knihu.

Cvak.

„Zvedni se!“ Širad mě popadl za límec mé košile a prudce mě zvedl.

Dostal jsem strach. Co když jsem ji zničil? Něco cvaklo. Nevyhodí mě ze školy… Zavřou mě, až zčernám!

Kniha však ležela neporušená na podlaze. Nebylo na ní jediné škrábnutí. Jemné kování se nezohnulo. Co víc… Zámek byl odemknutý.

Všichni mágové přiskočili ke knize a začali v ní horečně listovat.

„Co to je? Tomu nerozumím.“ Profesor Aderein se pozastavoval nad jednotlivými tituly a nevěřícně kroutil hlavou.

„Kdo je Laneine?“ zeptala se jedna dívka, která mu četla přes rameno.

„Ah! Tu já znám. Je to košíkářka v jedné z babiččiných pohádek,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„Pohádka?“

„No, ano,“ odpověděl jsem trochu stydlivěji. Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. „Babička mi často nějaké vyprávěla a taky říkala, že je někde tady v knihovně zašantročený poslední knižní kus. Řekla, že kdybych ho našel, že ho mám při-přinést. Že-že ji budeme číst společně.“

Ticho bylo nesnesitelné. Profesor Jun se z ničeho nic rozesmál. Popadal se za obtloustlé břicho a vyloženě řval, až mu slzy tekly po tvářích. „Baba jedna! Celou tu dobu to věděla. Tak vidíš Lilian, tady máš svou magickou knihu. Můžeš si ji vzít, když se ti ji podařilo otevřít.“ Vzal Adereinovi knihu z ruky a podal ji zrzavé dívce.

Ta na něj hleděla s otevřenou pusou. Opatrně si vzala knihu a v druhé chvíli s ní zlostně mrskla o zem. „Kdo se zajímá o takový sračky?!“

„Kroť svůj slovník mladá dámo. Nebo tě z akademické půdy vyloučím ihned a pro své věci budeš muset někoho poslat,“ rozhořčil se na novo Jun.

„To mě necháte vyloučit kvůli knize, která ani nebyla pravá? Celé to byla lež. Budu si stěžovat matce!“

„Vyloučení je za porušení pravidel. Nejde o knihu samotnou. Klidně to matce řekni, určitě na tebe bude hrdá.“ Jun chytl Lilianu za ucho a společně s Adereinem odvedli děti pryč.

Zůstal jsem sám s Širadem. Ten se vydal za nimi. Váhal jsem. Díval jsem se střídavě na ležící knihu a Širadova vzdalující se záda.

Teď nebo nikdy. Nebo znovu zmizí ve tmě.

Popadl jsem knihu a rozběhl se za ním. „Strýčku Širade!“

„Neříkej mi tak!“ otočil se na mě zlostně. Zarazil se při pohledu na můj šťastný obličej.

„Strýčku, nauč mě číst!“

„Co to meleš? Nikdy jsi o nic takového zájem neprojevil. Navíc nejsi mág. Na co by ti to bylo?“

„Víš, tahle knížka je jiná. Jsou tam všechny příběhy, co mi babička vyprávěla. I ty, které nestihla. Chtěl bych je všechny znát.“

Širad se podrbal po strništi. Zdálo se, že nad mým návrhem uvažuje. „No, prakticky řečeno, je ta kniha tvoje. A je bezcenná… Mohl bych.“

„Jsi super strýčku!“

„Neříkej mi tak!“ Širad mi vzal knihu z rukou. „Ale jedině tehdy, až si splníš všechny povinnosti.“ Posunkem naznačil, abych se otočil.

 Za mnou stál Chet v hluboké úkloně. Nejspíš se po mě začal shánět, když jsem se dlouho nevracel.

„Určitě!“ souhlasil jsem nadšeně.

Širad se otočil na patě a pokračoval do tmy. Ještě jsem slyšel, jak si brumlá, že se mnou bude hodně potíží.

Byl jsem nejšťastnější kluk na světě. Kniha byla sice bezcenná, ale ne pro mě. Neobsahovala ty největší tajemství světa, nejmocnější magii nebo cokoliv podobného. Zato pro dítě, jako jsem já, znamená kniha starých pohádek tu nejmagičtější knihu všech dob.

Autor: Barbora Vrobelová


banbad


  1. pozvánka

    Na co se můžete tento týden těšit v kladenském kině Hutník

  2. krimi

    Kladeňáci, pozor! Falešní policisté kradou dětem telefony

  3. pozvánka

    Škola E. Beneše v Kladně zve na Den otevřených dveří

  4. pozvánka

    S Kladenskými listy víte, kde tento týden fandit!

  5. pozvánka

    Třetí díl Průvodce historií kladenských hostinců se pokřtí v Kuklíku

  6. pozvánka

    Ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně se budou zpívat koledy

  7. krimi

    Kladenští strážníci přistihli sprejery přímo při činu

  8. pozvánka

    Kladenský aquapark připravil pro děti vstupné za korunu

  9. krimi

    Poznáte na fotografii vandala, který v Kladně poničil škodovku?

  10. foto

    FOTO: Kladenští Rytíři zdolali na domácím ledě ostravskou Porubu

  11. rozhovor

    Kladenská nemocnice nabízí ženám řešení myomatózy

  12. krimi

    Muž z Kladna byl okraden v pražském metru, policie zveřejnila fotku pachatele

  13. krimi

    Podvodníci v Kladně okradli seniorku přímo v jejím bytě

  14. foto

    FOTO: Ve středu se po kladenské nemocnici procházeli čerti, andělé a Mikuláš

  15. pozvánka

    Vánoční koncert „Hvězdička betlémská“ rozezpívá děti v kině Hutník

  16. video

    VIDEO: V kladenském Centralu si děti užily Mikulášskou stezku

  17. pozvánka

    Za jednu vstupenku na Vsetín i na Karlovarsko!

  18. sport

    Orli si dolétli do maďarské Kazinbarciky pro další postup v CEV Cupu!

  19. foto

    Cvičný požár kladenského věžáku přilákal spoustu zvědavců

  20. zprávy

    Slánskou plovárnu čeká rekonstrukce, náklady mohou přesáhnout sto milionů