V poslední části povídky Radmily Tomšů Treborg zjistí, že některé vlčí smečky už neovládá. Podaří se mu je získat zpět?

9

Treborg zuřil.

Zběsile kopal koně do slabin a uháněl na sever. Včerejšek byl nejčernější den, co zatím prožil. To ponížení, ta ostuda, když zjistil, že ze svých dvanácti severních smeček o pět přišel! Měl to být jeho velký den. Poprvé chtěl zkusit vést všech patnáct smeček najednou. Všechno šlo jak na drátku až do chvíle, kdy se pokusil spojit s Aldoggem. V první chvíli si myslel, že mu šerosmysl přestal sloužit. Zkusmé zatažení fungovalo normálně, ale ve chvíli, kdy se chtěl s alfou přímo spojit, projelo jeho myšlení linkami jako nůž máslem – a nic. Ten šok! Ten úlek při zjištění, že mu smečka vyklouzla, že jeho linky visí na nějakých utahaných kopřivách! A nejen ta jedna. Pět smeček vyklouzlo z jeho sevření! Nechápal, jak se to mohlo stát. V tom kraji přece nemohl být nikdo, kdo by byl schopen vlkům pomoci! Už dávno předtím byli všichni magií nadaní muži a ženy v zemi buď bezpečně loajální, anebo mrtví.

Tak kdo si dovolil odporovat?

To zjistí.

A pak si to s tím odvážlivcem vyřídí.

Ale teď ne.

Teď jsou na řadě vlci.

Mentálně popohnal alfy ostatních sedmi severních smeček, které ještě zůstaly v jeho moci. Nepůjde proti Aldoggovi a ostatním volným vlkům sám, není blázen. Napodruhé to už není žádná hračka. Jeho loutky zabaví členy smečky a on si mezitím podá alfu. A plazit se pak budou všichni.

A dlouho.

Treborgovi nikdo odporovat nebude.

 Na to není zvyklý.

Koně zanechal v poslední vesnici. Dál se prodíral lesem, jak nejrychleji dovedl. Hnal ho vztek. Nerad prohrával a to, že přišel o pět pracně zotročených skupin, ho rozběsnilo k nepříčetnosti. Zlost a zuřivost potlačila všechny jeho instinkty, měl před sebou jen jediný cíl. Dohnat jednu po druhé ty osvobozené smečky a se všemi krutě zatočit. V duchu si představoval, jak znovu práskne svým bičem, a nesmírně se těšil na vlky, plazící se před jeho nohama. Kochal se těmi představami, zatímco směřoval stále víc a víc na sever. Chvílemi kontroloval zbylé podrobené skupiny, hnané jeho vztekem blíž a blíž. Směroval je do obrovské rojnice, zatáhne ji pěkně kolem Aldoggových lovišť. Za poslední měsíce dobře poznal místa, kde pobývali nejčastěji. Tam je dožene a tam je také dostane zpátky pod svou kontrolu.

Jakože se Treborg jmenuje, ten vlk i jeho fena mu tvrdě zaplatí.

10

Aldogg stál, tělo napjaté, uši našpicované. Vytí v dálce ho nenechávalo na pochybách. Šedooký lovec je opět nablízku. A není sám. Za sebou táhne na svých neviditelných opratích další vlky, kterým nikdo nepomohl. Jdou si pro něho, to Aldogg věděl. Otočil se a zahlédl, jak Aldigga mizí v doupěti. Její čas přijde každou chvíli, a jestli je lovec opět dostane, jeho potomci nepoznají svobodný život. Zvedl hlavu a táhle zavyl. Odpověděla mu nejen jeho smečka, ale i další ze severu. Zavolal ještě jednou, naposled se ohlédl po doupěti a v čele ostatních pomalu odklusal vstříc vysokému lovci i svému osudu.

Tu noc těch pár lidí, co ještě žilo u Sarragonského valu, nespalo. Choulili se uvnitř svých ubohých stavení, sekyry, kosy a motyky v rukou, a modlili se ke všem bohům. Zlověstné vytí, které se neslo z lesů, znělo po celou noc. Tolik vlků pohromadě! Co přinese další den? Zvěsti o smečce, která vyplenila jednu z malých osad, se rozlily krajem a vyděsily všechny v okolí. A teď je tu vlků víc, než kdy slyšeli za celý svůj život! Chmurně hleděli okénky do tmavých hvozdů a s obavami vyhlíželi kalné ráno.

11

Utíkal. Lapal po dechu, klopýtal přes kořeny. Probíjel se přes pichlavé větve, přeskakoval padlé kmeny. Bodalo ho v boku, před očima se mu míhala rudá kola. Jen na malý okamžik si dovolil zastavit. Nahrbil se, soustředil a napjatě poslouchal. Ticho. Neví, kde přesně jsou. Kterým směrem se dát? Kudy se dostane do bezpečí? Potřebuje jakýkoliv úkryt. Potřebuje si odpočinout. Opět se rozeběhl, vtom kus před ním zapraskala větev a mihlo se tmavé tělo. Bleskurychle se otočil, ale podobný stín prokmitl i jasně zeleným listím keřů na kraji paseky.

Konec.

Jsou všude.

Jak se to mohlo stát?

Kde se to zvrtlo?

Ne, to ještě přece nemůže být konec, ještě bude bojovat! Ale potřebuje odpočinek, nedokáže se jim postavit hned. Opět klopýtl. Zastavil se uprostřed mýtiny, opřel zády o široký zvrásněný kmen. Se zbraní v ruce se zoufale rozhlížel, odkud vyskočí první nepřítel. Potom dostal spásný nápad.

Usadil se v místě, kde se strom rozděloval na tři větve, dostatečně vysoko, aby na něj cvakající tesáky nedosáhly. Sledoval situaci pod sebou a usilovně přemýšlel. Chvílemi měl pocit, že se mu to všechno snad jen zdá. Ještě před pár hodinami byl jejich pánem. Loutkářem vlčích myslí. Měl na černolinkách navázáno sedm smeček, poslouchajících na slovo. S jejich pomocí se mu podařilo sehnat tu zrádnou, Aldoggovu, do jednoho houfu na malé cípaté pasece. Měl jejich alfu na lopatkách. Vychutnával si tu chvíli, kdy vlk už neměl kam couvat a musel se mu se staženým ocasem postavit. Jak neochotně zvedal na povel hlavu! Ten vlk se bál a dobře tušil, co se bude dít dál. Přesně tak si to Treborg celou dobu představoval. Pevně se rozkročil nad chvějícím se zvířetem a v okamžiku, kdy bič v jeho ruce vydal ohlušující prásknutí, udeřil do vlčího vědomí i jeho mentální úder.

V té chvíli se vše zhroutilo. Nejen že se černá linka nezabořila do vlčího mozku. Zpětný náraz do lovcova vědomí byl tak silný, že uvolnil i ostatní, dosud pevně navázané černolinky. Pokusil se okamžitě uzavřít svou mysl a zachytit ty vykluzující nitky, jenže v té chvíli vlk zaútočil a tím mu sebral čas na jejich nové ukotvení. Jen tak tak zvíře bičištěm odrazil a pak už jen utíkal. Úporně se snažil najít a obnovit kontakty, ale nedařilo se.

Ve chvíli, kdy došlo k uvolnění linek, utržili velký mentální náraz i zbylí alfa vlci. Spojení, nepodporované šerosmyslem, se zhroutilo jak domeček z karet. Zvířata, která do této chvíle hnal dopředu pouze lovcův temný bič a jeho nesmírná ctižádost, ucítila volnost a svobodu a okamžitě se dala na ústup.

K Aldoggovi se mezitím přidaly ostatní smečky, osvobozené mladou čarodějkou. Vzájemné nepřátelství bylo pro tuto chvíli zapomenuto. Společný nepřítel sjednotil vlky do jedné obrovské spolupracující skupiny, která svého trýznitele, zbaveného moci, naháněla lesem až do chvíle, kdy před nimi utekl na osamělý strom uprostřed nevelké mýtiny.

12

Treborg se přidržel kmene a zkusil ještě jednou mentální útok na nejbližšího vlka. Už mu bylo jedno, zda je to alfa nebo ne, prostě jen zoufale potřeboval ovládnout alespoň jednoho z nich a přes něj se dostat do hlavy ostatním. Netušil, že nemá šanci. Mladá čarodějka, zděšená z toho, co v jejich myslích spatřila, jim do mozku vtiskla ochrannou pečeť. Tyto vlky už žádný temný svázat nedokáže. Čas vlčího loutkáře se naplnil.

Čtyři dny vydržel lovec nahoře na stromě, bez vody, bez jídla, téměř beze spánku.

První dva dny se z výšky ještě smál.

Třetí den nabyly obavy vrchu. Hlad ještě tak nehlodal, ale žízeň byla čím dál nesnesitelnější a usnout na rozsoše se bál.

Čtvrtý den začal mít halucinace z nevyspání. Křečovitě objímal kmen stromu.

Chvílemi vlkům vztekle nadával.

Pak je úpěnlivě prosil, aby ho nechali jít.

Poté se modlil k Bohu, aby vzápětí žádal o pomoc ďábla.

Nepomohl mu ani jeden, ani druhý.

Čtyři dny jej vlci nepřetržitě hlídali.

Pátý den se pomstili.

13

V severní pevnosti se chystala k odjezdu malá skupinka jezdců. Mladá dívka, oděná do jezdeckého úboru, ještě rychle vyběhla na zrcadlovou věž. Tmavá linka lesů na horizontu téměř splývala s obzorem a ona se ještě jednou, naposledy, zadívala svým duševním zrakem na jih. Soustředila se na Aldogga. Málem jej přehlédla, ale spatřila svou pečeť, která ještě stále chránila vlčí mysl. Zlé vidiny z jeho hlavy zmizely. Nahradily je záblesky nefalšované radosti z lovu a pocit sounáležitosti s celou smečkou. Jen kdesi vzadu v podvědomí zahlédla obraz vlků, kroužících pod vysokým stromem. Pak zaslechla zvuk lámajících se větví a dopad lidského těla, vzteklé zavrčení a poslední drásavý výkřik, ucítila kovovou příchuť krve a zaslechla triumfální zavytí mnoha pronikavých hlasů.

Pokývala hlavou, přivřela víčka a magické pečetě rozplynuly. Již nebyly potřeba.

Poslední, co zahlédla, byla malá, nemotorná vlčata, batolící se jedno přes druhé u vchodu do doupěte.

Strážní na vrcholu věže překvapeně otáčeli hlavy, když se mladá čarodějka, poprvé od svého příjezdu, s úlevou poprvé lehce pousmála.

Volání černého biče

Za hlasem černého biče

Krutost černého biče

Čas vlků

Autor: Radmila Tomšů