Ve třetí části povídky Radmily Tomšů se dozvíme, jak se dívka odmění vlkům za to, že jí pomohli s útěkem. A Treborg nic netuší…

Útlá postava se lehce zhoupla na nejnižší větvi a seskočila na zem. Dívka odložila plášť a rozhlédla se po smečce. Neomylně zamířila k Aldoggovi. Beze slova k němu přistoupila, poklekla před ním a vztáhla ruku. Aldogg se ani nehnul. Drobná ruka se dotkla jeho plece, čarodějka sklonila hlavu a soustředila se. Uviděla to hned. Malou černou smyčku, pevně zadrhnutou ve vlčím mozku. Z jednoho konce vybíhala silnější černá linka a ztrácela se v potemnělé dálce, na druhé straně vycházely slabší k jednotlivým členům vlčí družiny. Podobnost s marionetou byla až neuvěřitelná. Čarodějka stáhla ruku, postavila se a obhlédla celou smečku, která seděla nehybně v kruhu kolem ní. Zmatnělé kožichy plné prachu, oči skleslé a posmutnělé, žebra vystouplá, ještě ne zcela zhojené jizvy. Dívka vzdychla. Chtěla pomoci, ale bylo jí jasné, že nemůže linku přerušit jen tak. Toho by si loutkář vlčích myslí velmi rychle povšiml. A tito vlci potřebují čas na zotavenou. V duchu probírala další postup a procházela všechny možnosti, které měla k dispozici. V prvé řadě je nutné stáhnout černou linku z alfovy mysli. Nesmí ale porušit navázání na ostatní vlky a… Ne. Chyba. Naopak. Prvně musí postupně osvobodit vlky navázané na alfu a teprve poté sejmout hlavní spojení. Jenže ty temné linky nelze jen tak pustit, zachovaly by se stejně, jako kdyby pustila napnutou gumu, a loutkář by okamžitě zjistil, že už smečku neřídí. Jak jen to bylo v té prastaré knize, vázané v šedivé kůži? Pokud se dobře pamatuje, má pouhé dvě možnosti. Linky buď může vysmeknout z vlčí mysli a okamžitě odhodit – což udělat nechce –, anebo je nutno je ukotvit na něco živého. Nemůže je držet u sebe dlouho, černá linka se chová jako pijavice, okamžitě se přisaje na nového hostitele. Vše se musí pečlivě připravit předem a udělat velmi rychle. Jenže na co ukotvit linky zde, v divočině, kde není jiné živé duše?

Vlci, sedící v kruhu kolem dívky, vycítili její pochybnosti a obavy. Zneklidněli. Svoji část dohody splnili a obávali se, že čarodějka svůj díl úmluvy dodržet nedokáže. Dívka jejich neklid vycítila. Vstala a vztáhla ruce před sebe v uklidňujícím gestu.

Opatrně se znovu dotkla Aldogga a ještě jednou bleskově propátrala černou smyčku v jeho mysli. Potom obešla postupně i ostatní vlky. Jejich smyčky nebyly tak důkladné jako ta v hlavě alfa vlka, ale stejně bude muset postupovat opatrně. A hlavně rychle. Znovu se rozhlédla. Už věděla jak, ale nevěděla kam. Zrak jí padl na myší díru, ale potřásla nesouhlasně hlavou. To neudělá ani těm hloupým myším. Zadívala se na mohutné stromy, které stály okolo, a zaváhala. V knize bylo psáno, že to musí být něco živého, tu podmínku splňují i stromy. Pohlédla do korun, svítících jasnou zelení pozdního jara, a opět ji zalila mohutná vlna nesouhlasu. Ne, nebude spoutávat zlem tak nádherné stromy. Musí být i jiné řešení, jen ho najít! Zkoumavě se podívala na smečku. Poslední vlk? Člen smečky zvaný omega? Nebylo by to poprvé, kdy tento smečkový otloukánek položil život za ostatní, kteří se k němu za celý jeho život ani nechovali dobře. Všimla si, jak se zvíře, sedící v pozadí, stáhlo a schoulilo do sebe. Ne, to taky nedokáže. Ale jak tedy, jak má pomoci? Vstala, ustoupila o krok dozadu a sykla. Navyklým pohybem se podrbala na lýtku. Stáhla si sukni, kvůli pohybu po stromech vykasanou k pasu, a vtom jí to došlo. Kopřivy! Kraj mýtiny byl zarostlý obrovskými kopřivami se silnými stonky a velkými žahavými listy. Kopřivy může použít pro tento účel také – jsou živé, jsou veliké a linky na ně půjdou navázat bez problému. Radostně se otočila a dala se do práce.

Treborg se pohyboval u jižní hranice. Ne že by mu nějakým způsobem bránila v přecházení z jedné země do druhé. Znal své stezky a dobře věděl, kudy se lze prosmýknout, aniž by to vojáci, hlídající oficiální přechody, tušili. Stejně neměl nic k proclení a navíc měl baronův glejt. A svolení druhé strany ho nezajímalo. Pohraniční kraj byl vždycky krajem, kde zákon vládl jen částečně, a nejvíc v něm platilo právo silnějšího. Proto zde také lidé žili v opevněných sídlech. A proto se tu moc nevěnovali zemědělství: jejich letité zkušenosti jim napovídaly, že jen málokterá úroda spatří zevnitř zdi zrovna jejich sýpky. Byl to kraj lovců a rybářů. Zvěř v těchto pohraničních lesích byla hodně ostražitá a také jí nebylo tolik jako na severu, kde lidé nežili téměř vůbec. A tak, jak zjišťoval, zde nebylo ani tolik vlčích smeček. Popravdě, za celou dobu, co se jihem trmácel, narazil jen na tři, a to ještě docela malé. Vztekle si skousl ret. Za tu dřinu a námahu, co za poslední dobu na jihu prožil, ten výsledek opravdu nestál. Patnáct vlků, odplivnul si. Zastavil koně a soustředil se. Jen zkusmo lehce zatáhl za každou z patnácti linek, které nyní v hlavě nosil. Všechny držely, takže se zaměřil na ty tři nejnovější.

Když dorazil do vesnice, velká brána se zrovna zavírala. Na poslední chvíli se ještě protáhl mezi jejími křídly, nevrlým strážcům mávl před nosem baronovým glejtem a namířil rovnou do hospody U modrého zvonu. Už tu párkrát byl, lepší jídlo v téhle zapadlé díře nesežene. Ještě, než si stačil sednout, stál před ním korbel s hustým tmavým pivem a tlustý hospodský se přičinlivě ukláněl.

„Dovolil bych si doporučit jelena s brusinkovou omáčkou, pane. Nebo je libo pečeného zajíce?“ vyptával se a nenápadně se naklonil k lovci. Zpoza utěrky, kterou otíral stůl před novým hostem, vypadl složený arch.

Treborg se zakabonil. Zase ho dohnali a jeho svoboda tím rázem skončila. Strčil list do torby, ani se na ni nepodíval. Na špatné zprávy času dost, dneska se ještě pořádně nají, napije, a jestli je tu ještě pořád ta zrzavá děvečka ze stájí, tak i pomiluje. Na zprávy se podívá až zítra. Jedna noc už nic nespasí.

„Jelena, pak zajíce a víno. Hodně vína,“ poručil si. „A ať mi na zítra připraví mého koně. A zavolej mi nějakou holku, byl jsem v divočině dlouho a sám.“

Druhý den ráno, sotva se brána znovu otevřela, opustil vesnici. Podle baronova rozkazu se vracel do hradu. Tentokrát by mohl termín i splnit.

Vlci, doprovázející dívku, zastavili. Byli na cestě čtvrtý den a dospěli na hranici, kde smečka běžně lovívala. Už popáté dívka vybrala příhodné místo, rozsadila je kolem sebe a již navyklými pohyby navázala nejdřív slabší linky členů smečky na nejbližší plevele. Potom se soustředila trochu víc a obratně vysmekla temnotu z alfovy mysli. Jako vždy chvilku strnula v obavách, ale linka se jen lehce zahoupala a zůstala nadále napjatá. Již neprocházela vlčími hlavami: loutkář teď velel houfu vysokých bodláků. A stejně jako čtyřikrát předtím jí bylo i nyní odměnou šťastné zavytí.

            Smečky si dívku předávaly na rozhraních svých lovišť. Celou dobu ji vlci doprovázeli, chránili ve spánku a přes den prováděli téměř nepostřehnutelnými cestičkami dál a dál na sever, tak, jak si čarodějka přála. I ona stále víc cítila, že se hraniční zeď blíží. Konečně stála přímo u ní. Zub času hradbu velmi poškodil. Rozvalené kameny, roky obrůstající mechem, už nikomu nebránily v přechodu na druhou stranu.

Znovu myslí zkontrolovala okolí. Unikla. Teď se musí dostat do severní pevnosti. Otočila se a zadívala na pochmurnou hradbu lesa. Poslala mentální pozdrav, jen tak, pro radost, pro rozloučení a opakované poděkování za vlčí pomoc. Z lesů se ozvalo táhlé zavytí, následovalo další a další. Čarodějce zajiskřilo v očích. Nejenže unikla únoscům, kteří chtěli zneužít toho, že ještě není zasvěcená, a proto doufali, že ji zlomí a obrátí na svou stranu. Navíc ještě i pomohla tomuto kraji. Až příště loutkář vlčích myslí zavelí svým porobeným jednotkám, čeká ho nemilé překvapení. Nevěděla, za jakým účelem vlky cvičil, ale stačilo jí vidět, JAK je cvičil. A proto mu ve vlčích myslích zanechala ještě jeden malý dárek.

Ale teď je zbytečné ztrácet další čas. Své dluhy splatila a nyní je nutno jít dál. Naposled pohlédla na lesy a překročila zeď, místními nazývanou Sarragonský val.

Dokončení příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů