Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslel Petr Vaněk, soutěžící v kategorii od 15 do 19 let. 

Byl podzimní večer, poslední sluneční paprsky ozařovaly malou vesničku v podhůří Beskyd. Ticho a klid večera narušilo jen auto rychle se blížící k malému domku na Mlzákách. Nikdo do této chvíle netušil, k jakému dramatu za okamžik dojde. Ze zaparkovaného auta spěšně vystoupili dva muži německé policie, rychle vstoupili do domu a již za chvíli s namířenými kulomety odváděli asi čtyřicetiletého muže. Vzlykot ženy a jeho synů je doprovázel k autu. Než do něj nastoupili, muž se ještě otočil a pohnutým hlasem zašeptal: „Anežko, opatruj naše děti…“ Více již nestihl říci. Žena s chlapci osaměla. V hlavě ji létaly myšlenky: „Zrada, někdo nás musel udat!“ Jak se později dozvěděla, jejího muže gestapo obvinilo z napomáhání partyzánům a byl transportován do koncentračního tábora Breslau. Přešla zima, jaro a přihlásilo se parné léto. „Maminko, kdy se nám vrátí domů tatínek?“ ptali se stále chlapci. Žena se k nim otočila „Nevím, kdy se náš tatínek vrátí. Ale víte co, napíšeme mu dopis.“ Všichni tři pak zasedli ke stolu a psali… Té noci měla Anežka strašný sen. Viděla svého muže Ferdinanda v malé kobce ležícího na zemi v zuboženém stavu. Jeho tělo bojovalo se zápalem plic a následky mučení. Ve snu pochopila, že umírá. Celý příští den ji provázely černé myšlenky. A když druhého dne za plotem zazvonil pošťák a předával jí spěšný telegram, celá se roztřásla. Sen se vyplnil! Zkroušená si vypůjčila peníze a zařídila převoz svého muže z Polska domů. Když se pak shromáždila rodina kolem rakve a Anežka nadzvedla víko, krve by se jí nedořezal. Spatřila naprosto stejný obrázek jako ve snu. Tentokrát zmučené tělo neleželo na zemi, ale bylo schoulené v rakvi…A tehdy tato drobná žena už nedokázala déle potlačovat všechny ty pocity beznaděje. Slzy hlubokého zoufalství jí stékaly po tváři. Při pohledu na svého muže se jí začal promítat jejich společný život. Zase viděla toho usměvavého manžela a tatínka plně se obětujícího pro rodinu, toho vynálezce, který svými zlepšováky usnadnil těžkou práci nejen jí, ale i mnoha lidem v okolí. A tohoto muže jí vzala zrada, možná lidská slabost, ale především válka. A když později jako válečné odškodnění dostala starší pračku, při pohledu na ni ji napadala otázka: Jakou cenu má vlastně lidský život?

 Autor: Petr Vaněk