Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslela Simona Otřísalová z Brna, soutěžící v kategorii od 15 do 19 let. 

Když mě přivezli, nechápal jsem, jak mohou takto žít. Během jednoho z nekončících nástupů za deště, nadávek a ran jsem to pochopil. Stál jsem v řadě, voda mi stékala po ochablém těle a já si uvědomil, že problém není v tom, jak tady žít, ale jak přežít. 

Zpočátku jsem obhlížel terén. Jako kluk jsem se vysekal z mnoha problémů útěkem. Avšak tady je jediným útěkem smrt. Poprvé mi na mysl vytanula možnost sebevraždy. Jak je možné, že všichni dobrovolně neskončí to utrpení? V záplavě myšlenek jsem zatřásl svým spolunocležníkem, který se se mnou dělí o půlmetrovou dřevěnou desku, a zařval na něj: Osvoboďme se! Už nepocítíš strádání! Konec bídy, bolesti i smutku! On však ani neodpoví, nemá dost sil. Brzy se osvobodí, ale ne dobrovolně. Ne, sebevražda není řešení. Nemám právo brát život, když ho neumím dát.

Sebrali mi domov a majetek, sebrali mi důstojnost, mé pohodlí, na které jsem byl jako syn zámožného obchodníka zvyklý. Ocitl jsem se v přítomnosti vyhaslých pohledů a třesoucích těl, ani nevím, zda z hladu, zimy, či strachu. 

Je to víra, která odchází až naposled. Naděje, která nikdy neumře. Dokud ji neztratíme, máme vše potřebné. Klesneme k ledasčemu-když jde o život, žádná cena není příliš vysoká. Jde o instinkt, o pud zachování. A přesto nejsme zvířaty. Pořád máme někde hluboko ukryté city. Jen vzpomínka na domov mě rozpláče, což mi dodá další vlnu naděje. Pořád ještě jsem schopen brečet, vysílením neumřu ještě nejméně týden.

Je to vůle, která nás drží naživu. To odhodlání, které nás nutí každý den vstát, když jsme k smrti unavení. Jít na nástup, když se sotva udržíme na nohou. Stát hodiny v mrazu, dešti i horku a nic nevnímat. Jíst piliny. Vydržíme i agrese dozorců, které na nás dopadají náhodně, bez zjevné příčiny. Hraje snad někdo losovací hru s našimi čísly? Již nevnímáme padlé postavy ani chladnoucí těla spolunocležníků. Hlavní je přežít. Vždyť život je pro nás vším. Nikdy si neuvědomíte jeho cenu, dokud nebudete balancovat na samém okraji smrti.

Autor: Simona Otřísalová