Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Nejdřív musím poznat sama sebe, abych pochopila ostatní, uvědomuje si v krátké eseji Eliška Anna Kubíčková z  Českých Budějovic, soutěžící v kategorii od 15 do 19 let. 

„Kláry…“ zaškemrala Sofie.

,,Buď potichu a stůj v klidu!“ odvětila Klára.

,,Vy dvě běžte vpravo! A pohněte sebou!“ okřikl dozorce Kláru s loudající se Sofií.

,,A proč tu není s námi Toník? Vždyť mu tam bude samotnému smutno. Kláry, pojďme domů, mně je zima.“ Zašeptala Sofie, moje maličká sestřička choulící se v modrém lehkém kabátku.

,,Víš, že to nejde. Je ti velká zima?“ odvětila jsem.

Sofie se zahanbeně na mě podívala.

,,Maminka říkala, že slečny jako já, už si nestěžujou, ale mně je teprv osm. Můžu si postěžovat?“

„A proč tady musíme bejt? Já bych chtěla domů za Evičkou a Martinkou, za Hafíkem a…“ ,,Já bych také chtěla domů, ale zatím to není možné, víš?“ smutně jsem odpověděla.

,,A proč to není možné?“

„Jsme Židé,“ odvětila jsem a pevně stiskla její drobounkou ručku.

,,A to je snad špatně?“ vykulila na mne Sofie své krásné hnědé oči.

,,Některým lidem totiž vadíme,“ oddychla jsem.

,,A proč? Já to nechápu Kláry! Vysvětli mi to, prosím,“ zašeptala má maličká sestřička, na jejíž klopě malého kabátku svítila jako první jarní květ židovská hvězda.

,,Pamatuješ, když jsme před dvěma lety byli na koupališti a ty si tam schválně nechala nějaké hračky, protože už si je nechtěla?“ ,,Nó?“ zastavila se Sofie zamyšleně.

,,Ty hračky nemohly za to, že už tě to s nimi již nebavilo, nebo že se ti už nelíbily. Pár z nich si tam nechala, protože už byly rozbité, ale to ty jsi je rozbila. Ony za to nemohly.“

,,No…to máš nejspíš pravdu,“ smutně odpověděla Sofie.

,,Ale naše maminka ti dala právo o tvých hračkách rozhodovat. Měla jsi nad nimi moc…“ vysvětlovala jsem dál.

,,Noo ty hračky mi už vadily a překážely… Už mě nebavilo se o ně starat,“ pronesla Sofí.

,,Myslíš, že to tedy bylo správné? Ty odložené hračky by neměly mít jiná práva, než ty co sis nechala.“ 

,,No..to asi nebylo správné… Myslíš, že jsem jim ublížila?“ zavzlykala Sofie. ,,Myslím, že jsi jim hodně ublížila. Podle mě ani nechápaly, proč tam jsi je tam nechala odhozené.“

Přišli jsme k nevelké budově.

Sofí mlčela a pevně mi tiskla ruku.

Dozorce nám poručil se vysvléknout.

Sofí se na mne se slzami podívala, řekla: „Kláry a my jsme také hračky?“

„Jednou to možná pochopíš Sofinko… jednou… možná…“

Autor: Eliška Anna Kubíčková